Sue Grafton

Sue Grafton

A JAKO ALIBI

Jmenuji se Kinsey Millhoneová. Jsem soukromý detektiv registrovaný ve státě Kalifornie. Je mi třicet dva let, jsem dvakrát rozvedená, bezdětná. Předevčírem jsem někoho zabila a tato skutečnost mě tíží na mysli. Jsem slušný člověk a mám spoustu přátel. Mám malý byt, ale bydlení ve stísněných prostorách mi nevadí. Většinu života jsem strávila po různých obytných přívěsech, ale poslední dobou mi na můj vkus začaly připadat trochu příliš nóbl, takže teď bydlím v jednom pokoji, „garsonce“. Nemám žádná domácí zvířata. Nepěstuji pokojové rostliny. Spoustu času trávím na cestě a nerada po sobě něco nechávám. Až na rizika svého povolání jsem vždycky vedla obyčejný, poklidný a spořádaný život. Z toho, že jsem někoho zabila, je mi tak nějak divně a ještě jsem si to pořádně nesrovnala v hlavě. Už jsem podala na policii oznámení, které jsem stránku po stránce parafovala a pak podepsala. Podobn
ou zprávu jsem vyplnila do své kartotéky v kanceláři. Oba spisy mají neutrální jazyk, nepřímé výrazy, a ani jeden není dostatečně výstižný.

Nikki Fifeová za mnou poprvé přišla do práce před třemi nedělemi. Zabírám jeden růžek velkého komplexu kanceláří, v němž sídlí Kalifornská pojišťovna, společnost, pro kterou jsem kdysi pracovala. Dnes je náš vztah dost ležérní. Občas pro ně něco vyšetřuji výměnou za dvě místnosti se samostatným vchodem a balkónem, který má výhled na hlavní třídu Santa Teresy. Mám telefonní automat, který zaznamenává vzkazy, když jsem pryč, a vedu si svou vlastní kartotéku. Nevydělávám žádné velké prachy, ale na živobytí mi to vystačí.

Byla jsem pryč skoro celé dopoledne, v kanceláři jsem se stavila jen pro svůj foťák. Před mými dveřmi na chodbě stála Nikki Fifeová. Osobně jsem se s ní nikdy předtím nesetkala, ale byla jsem před osmi lety na jejím procesu, když byla obviněna z vraždy svého manžela Laurence, předního rozvodového advokáta u nás ve městě. Nikki tehdy mohlo být ke třicítce, měla výrazné platinově blonďaté vlasy, tmavé oči a bezvadnou pleť. Její štíhlý obličej se teď trochu zakulatil, snad následkem vězeňské stravy s vysokým obsahem škrobu, ale stále ještě měla onen éterický vzhled, kvůli němuž to obvinění z vraždy tehdy působilo tak nepatřičně. Vlasy jí odrostly do přirozeného odstínu tak světle hnědé, že vypadaly téměř bezbarvě. Mohlo jí být pěta až šestatřicet a léta v ženském nápravném zařízení státu Kalifornie na ní nezanechala viditelné stopy.

Napřed jsem nic neřekla; jen jsem odemkla dveře a vpustila jsem ji dovnitř.

„Víte, kdo jsem,“ řekla.

„Párkrát jsem dělala pro vašeho muže.“

Pozorně si mě prohlédla. „V jakém smyslu?“

Věděla jsem, co tím myslí. „Byla jsem u toho, když vás soudili,“ řeklajsem. „Ale pokud se ptáte, jestli jsem s ním něco měla, pak odpověď zní ne. Nebyl to můj typ. Nic ve zlém. Dáte si kafe?“

Přikývla a téměř neznatelně sejí ulevilo. Vytáhla jsem ze spodního fochu kartotéky konvici na kávu a nalila jsem do ní minerálku z lahve za dveřmi. Líbilo se mi, že nenamítala, abych si s tím nedělala takové starosti. Dala jsem dovnitř filtr a mletou kávu a zapojila jsem konvici do zásuvky. Její bublavý zvuk působil uklidňujícím dojmem jako pumpička v akváriu.

Nikki seděla velmi klidně, skoro jako by měla vypnuté všechny citové mechanismy. Neměla žádné neurotické návyky, nekouřila ani si nekroutila vlasy kolem prstu. Seděla jsem na své otáčecí židli.

„Kdy vás propustili?“

„Před týdnem.“

„Jaké to je na svobodě?“

Pokrčila rameny. „No, je to příjemné, ale já vydržím i tam. Lip než byste si myslela.“

Vyndala jsem z ledničky po mé pravé ruce krabičku smetany do kávy. Nahoře na lednici mám čisté kávové hrnky. Pro každou z nás jsem jeden obrátila dnem dolů, a když byla káva hotová, nalila jsem ji do nich. Nikki si jeden vzala a zamumlala, že děkuje.

„Možná, že už jste to jednou slyšela,“ pokračovala, „ale já jsem Laurence nezabila, a chci zjistit, kdo to udělal.“

„Proč jste čekala tak dlouho? Mohla jste začít pátrání z vězení a třeba si ušetřit trochu času.“

Pousmála se. „Léta jsem prohlašovala, že jsem nevinná. Copak mi někdo věřil? V momentě, kdy mě odsoudili, jsem ztratila důvěryhodnost. Chci ji zpátky. A chci vědět, kdo to na mě narafičil.“

Myslela jsem, že má tmavé oči, ale teď jsem mohla vidět, že jsou kovově šedé. Měla chladný, bezvýrazný pohled, jako kdyby v ní skomíralo nějaké vnitřní světlo. Působila jako žena, která si toho od života příliš neslibuje. Já sama jsem v její vinu nikdy neuvěřila, ale nemohla jsem si teď vzpomenout, proč jsem si tím tehdy byla tak jistá. Vypadala studeně a nedokázala jsem si představit, že by jí něco stálo za to, aby vraždila.

„Chcete mi o tom něco říct?“

Napila se trochu kávy a pak hrnek postavila na kraj mého pracovního stolu.

„Byla jsem za Laurence vdaná něco přes čtyři roky. Hned po půlroce mi byl nevěrný. Ani nevím, proč mě to tak sebralo. Vlastně jsem si s ním takhle začala… když byl se svou první ženou a byl jí se mnou nevěrný. Milenky jsou asi trochu přehnaně ješitné. V každém případě mě nikdy nenapadlo, že bych se někdy mohla ocitnout v roli podváděné manželky, a moc se mi to nezamlouvalo.“

„Podle obžaloby jste ho proto zabila.“

„Podívejte, oni to potřebovali někomu přišít. Tak to hodili na mě,“ řekla s první známkou nějaké energie. „Posledních osm let jsem strávila s nejrůznějšími zabijáky a jejich motivem rozhodně není apatie, to mi věřte. Vraždíte někoho, koho nenávidíte, vraždíte ze vzteku nebo abyste si s někým vyřídila účty, ale nezabijete někoho, kdo je vám lhostejný. V době, kdy Laurence zemřel, mi byl už úplně ukradený. Přestala jsem ho mít ráda, hned jak jsem poprvé zjistila, že má jinou. Chvíli mi trvalo, než jsem se s tím vyrovnala…“

„A to bylo v tom deníku?“ zeptala jsem se. „To víte, že jsem ho napřed sledovala. Dopodrobna jsem si zapisovala každou jeho nevěru. Odposlouchávala jsem jeho telefonáty. Chodila jsem za ním po celém městě. Pak začal být opatrnější a mě to postupně přestávalo zajímat. Prostě jsem se na to vyprdla.“

Krev sejí nahrnula do tváří a chvíli jsem ji nechala, aby se uklidnila. „Já vím, že to vypadalo, jako že jsem ho zabila ze žárlivosti nebo ze vzteku, ale o to mi opravdu nešlo. V době, kdy umřel, jsem chtěla jen dál žít svůj vlastní život. Dodělávala jsem si školu a starala jsem se o sebe. On měl svůj život a já zase svůj…“ Hlas sejí zachvěl, až ztichl. „Kdo myslíte, že ho zabil?“

„Myslím, že to chtělo udělat hodně lidí. Jestli to udělali nebo ne, to už je jiná věc. Tím chci říct, že bych mohla pár lidí tipovat, ale důkazy nemám žádné. A právě proto jsem tady.“

„Proč jste přišla zrovna za mnou?“

Znovu se trochu začervenala. „Zkoušela jsem to ve městě u dvou velkých detektivních kanceláří, ale tam mě odmítli. Našla jsem vaše jméno v Laurencově starém adresáři. Napadlo mě, že je v tom určitá ironie, najmout si někoho, koho si jednou najal on sám. Prověřila jsem si vás. U Cona Dolana z oddělení vražd.“

Svraštila jsem čelo. „To byl jeho případ, že jo?“

Nikki přikývla. „Ano. Říkal, že máte dobrou paměť. Nerada musím všechno vysvětlovat od á až do zet.“

„Co Dolan? Myslí si, že jste nevinná?“

„O tom pochybuji, ale na druhé straně, odseděla jsem si své, takže co je mu po mně?“

Chvíli jsem šiji prohlížela. Byla otevřená a to, co říkala, mělo hlavu a patu. Laurence Fife byl obtížný člověk. Já sama jsem ho dvakrát nemilovala. Pokud byla vinna, pak jsem nechápala, proč by to všechno znovu vynášela na světlo. Trest už si odpykala a její takzvaný dluh vůči společnosti se tím smazal, až na nějakou tu dobu podmínečného trestu.

„Nechám si to trochu projít hlavou,“ řekla jsem. „Mohu se vám ozvat dnes odpoledne a dát vám vědět?“

„To bych byla moc ráda. Peníze mám. Ať to stojí, co to stojí.“

„Nechci být placená za mlácení staré slámy, paní Fifeová. I když zjistíme, kdo to udělal, musíme to nějak dokázat, a to může být po takové době pořádná zabíračka. Ráda bych si prošla staré materiály, abych viděla, jak to vypadá.“

Vytáhla ze své kožené kabelky hnědé papírové desky. „Mám nějaké novinové výstřižky. Můžu vám je tady nechat. Tady na tomhle čísle jsem k zastižení.“

Potřásly jsme si rukama. Ta její byla studená a křehká, ale stisk měla pevný. „Říkejte mi Nikki. Prosím.“

„Ozvu se vám,“ řekla jsem.

Musela jsem jet vyfotit trhlinu v chodníku kvůli jedné pojistné události, takže jsem z kanceláře odešla brzy po ní a vyjela jsem se svým volkswagenem na dálnici. Mám ráda, když je v mém autě málo místa, a v tomhle byly nacpané šanony a právnické příručky, kufřík s mou malou automatickou pistolí, kartónové krabice a bedna motorového oleje, kterou mi věnoval jeden z mých klientů. Natáhli ho dva šejdíři, kteří mu „dovolili“, aby investoval dva tácy do jejich olejářské společnosti. Ten olej byl sice opravdický, ale nebyl jejich; byly to jen Searsovy litrovky s novými nálepkami. Trvalo mi půldruhého dne, než jsem je vyhmátla. Kromě těch krámů mám taky vzadu v autě sbalený kufřík s toaletními potřebami pro každý – bůhvíjaký – případ. Takovou bleskovku bych nikdy pro nikoho nedělala. Ale prostě si připadám bezpečně, když mám po ruce noční košili, kartáček na zuby a čisté spodní prádlo. Asi jsem t
ak trochu ujetá. Ten volkswagen je z roku 68, jeden z těch modelů blíže neurčitelné bezové barvy s nej různějšími promáčklinami. Potřeboval by opravit, ale já věčně nemám čas.

Cestou jsem myslela na Nikki. Desky plné výstřižků jsem hodila na vedlejší sedadlo, ale vůbec jsem se do nich nepotřebovala dívat. Laurence Fife vyřídil spoustu rozvodů a u soudu měl pověst zabijáka. Byl chladný, metodický a zcela bezohledně využil všeho, co mu přišlo pod ruku. V Kalifornii, stejně jako v mnoha státech, jsou jediným důvodem k rozvodu nesmiřitelné rozpory mezi manželi nebo nevyléčitelná duševní choroba, což vylučuje zinscenovaná nařčení z nevěry, která za starých časů bývala hlavními trumfy advokátů a detektivů. Přesto však stále zůstaly problémy s majetkovým urovnáním a opatrovnictvím – penězi a dětmi – a Laurence Fife uměl svým klientům vy soudit všechno. Většinou to byly klientky. Mimo soudní síň byl postrachem jiného druhu a říkalo se, že vyléčil nejedno zlomené srdce •v onom těžkém období mezi prozatímním a konečným rozsudkem. Mně připadal mazaný, skoro bez jakéhokoli
smyslu pro humor, ale precizní; člověk, pro něhož se snadno pracovalo, protože dával jasné instrukce a platil předem. Hodně lidí ho očividně nenávidělo: muži za peníze, které z nich vytáhl, ženy za zrazení jejich důvěry. Když zemřel, bylo mu třicet devět let. To, že Nikki byla obviněna, souzena a odsouzena, byla prostě jen smůla. Kromě případů, kterých se zjevně dopustil vraždící maniak, se policisté rádi přiklánějí k názoru, že vraždy ‚ páchají ti. které známe a milujeme, a většinou mají pravdu – což je myšlenka, která nahání husí kůži, když se usadíte k večeři s pětičlennou rodinou. Jak si všichni ti potenciální vrazi podávají talíře.

Pokud si dobře vzpomínám, ten večer, kdy byl zavražděn, se Laurence Fife zašel napít se svým partnerem Charliem Scorsonim. Nikki byla na schůzi ženského dobročinného spolku. Vrátila se domů před Laurencem, který přišel kolem půlnoci. Bral léky na různé alergie, a než si šel lehnout, hodil do sebe svou obvyklou kapsli. Za dvě hodiny byl vzhůru – bylo mu zle od žaludku, zvracel a vyčerpávaly ho prudké žaludeční křeče. Do rána bylo po něm. Pitva a laboratorní zkoušky ukázaly, že zemřel následkem požití oleandru, rozemletého na jemný prášek a použitého místo preparátu v tobolce, kterou si vzal: léčka ne zrovna virtuózní, ale zdárně použitá. Oleandr je běžný kalifornský keř. Jeden ostatně rostl i u Fifeů za domem. A k tomu se na lékovce našly Nikkiiny otisky prstů. Mezi jejími věcmi byl objeven deník, v němž některé záznamy podrobně popisovaly skutečnost, že přišla na jeho nevěry, byla rozhořčená a
dotčená a uvažovala o rozvodu. Okresní státní zástupce docela vtipně podotkl, že s Laurencem Fifem se nikdo nerozvedl, aniž by za to zaplatil. Už předtím byl jednou ženatý a rozvedl se. I když jeho případ měl na starosti jiný advokát, Laurencův vliv byl nesporný. Získal do opatrovnictví své děti a podařilo se mu z toho vyjít finančně dobře. Stát Kalifornie je ve věcech majetkového urovnání nekompromisní, ale Laurence Fife uměl s penězi manévrovat tak, že i rozdělení rovným dílem mu vyneslo lví podíl. Vypadalo to, že Nikki Fifeová raději hledala jiné prostředky, než aby se ho snažila zbavit legálně.

Měla motiv. Měla příležitost. Velká porota vyslechla usvědčující důkazy a vynesla žalobu. Když už Nikki byla v soudní síni, šlo prostě jen o to, kdo o čem dokáže přesvědčit dvanáct občanů v porotě. Státní zástupce si svůj domácí úkol zjevně dobře připravil. Nikki si najala Wilfreda Brentnella z Los Angeles: fachmana, který měl mezi právníky pověst patrona ztracených případů. V jistém ohledu to znamenalo, jako by téměř přiznala svou vinu. Celý proces měl senzační nádech. Nikki byla mladá. Byla hezká. Narodila se bohatá. Veřejnost byla zvědavá a město malé. Byl to moc velký špek na to, aby si to lidi nechali ujít.

Santa Teresa je město v jižní Kalifornii s osmdesáti tisíci obyvateli, rafinovaně rozložené mezi pohořím Sierra Madre a Tichým oceánem – útočiště pro opovrženíhodné boháče. Veřejné budovy vypadají jako staré španělské misie, soukromá obydlí jsou jako vystřižená z obrázkového časopisu, palmy mají seříznuté všechny nevzhledné zahnědlé listy a promenáda na pláži je dokonalá jako barevná pohlednice s šedomodrými kopci na obzoru a bílými loďkami, které se tetelí ve slunečním svitu. Střed města je z větší části zastavěn dvou až třípatrovými budovami z červených cihel a bílého štuku, s rozmáchlými měkkými křivkami a mřížovím popnutým křiklavě rudohnědými buganvíliemi. Dokonce i přízemní domky chudáků by se stěží daly nazvat brlohy. Policejní stanice stojí těsně u středu města, v postranní ulici lemované domky natřenými na mátovou zeleň, s nízkými kamennými zídkami a palisandry
s opadávajícími levandulovými kvítky. Zima v jižní Kalifornii znamená zatažené nebe a neohlašuje ji podzim, ale oheň. Po období požárů přicházejí plískanice. A pak se znovu obnoví status quo a všechno je jako předtím. Tohle bylo v květnu.

Když jsem odnesla film na vyvolání, šla jsem na oddělení vražd za poručíkem Dolanem. Conovi táhne na šedesát a má auru zanedbanosti: pytlíky pod očima, šedé strniště nebo jeho zdání, odulý obličej a vlasy natřené nějakým pánským přípravkem a přehozené přes bleskovku na temeni. Vypadá, jako kdyby z něj táhlo konzumní víno, spal pod mostem a zvracel si na boty. Čímž nechci říct, že mu to nepálí. Con Dolan je mnohem inteligentnější než průměrný zloděj. S vrahy je asi tak na stejné čáře. Většinou je dopadne a sekne se jen zřídkakdy. Málokomu to myslí lip než jemu. Nevím přesně proč, jedině že by měl nesmírnou schopnost se soustředit a neomylnou a nemilosrdnou paměť. Věděl, proč tam jsem, a beze slova mi pokynul k sobě do kanceláře. To, čemu Con Dolan říká kancelář, by kdekoli jinde stačilo tak sekretářce. Nerad je oddělený od ostatních a na soukromí mu příliš nezáleží. Rád pracuje opře
ný ve své židli a napůl ucha sleduje, co se děje kolem něho. Získá takhle spoustu informací a ušetří si zbytečné rozhovory se svými podřízenými. Ví, kdy jeho detektivové přicházejí a odcházejí, a ví, koho právě předvedli k výslechu, a kdy a proč někdo včas neodevzdal hlášení.

„Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se, ale jeho tón nenaznačoval nějakou zvláštní touhu mi pomoci.

„Ráda bych se podívala na spis o Laurenci Fifeovi.“ Jen nepatrně pozdvihl obočí. „To je proti policejním předpisům. Nejsme tady žádná veřejná knihovna.“

„Já jsem ho nechtěla vyndat. Chci se jen podívat. To už jste mi dovolil.“

„Jednou.“

„Dobře víte, že já jsem vám poskytla informace už víckrát,“ opáčila jsem. „Proč s tím děláte takové cavyky?“

„Ten případ je uzavřený.“

„Právě proto byste neměl mít žádné námitky. To přece není vpád do ničího soukromí.“

Tomu se pomalu a bez humoru pousmál. Lenivě poklepával tužkou a já jsem si představovala, jak se vyžívá v tom, že mě s klidem může odpálit. „Ona ho zabila, Kinsey. O nic jiného tady nejde.“

„Řekl jste jí, aby mě vyhledala. Proč byste se jinak namáhal, kdybyste sám neměl pochybnosti?“

„Moje pochybnosti nemají s Laurencem Fifem nic společného,“ poznamenal. „Tak s čím?“

„Je tady ve hře víc, než se může zdát,“ odpověděl vyhýbavě. „Třeba si chceme podržet to, co mámě.“

„‚My‘ máme nějaká tajemství?“

„Jo, já mám víc tajemství, než vy si vůbec dovedete představit,“ řekl.

„Já taky,“ řekla jsem. „Tak proč si spolu hrajeme na schovávanou?“

Vrhl na mě pohled, který mohl vyjadřovat podrážděnost, ale taky něco jiného. Je těžké se v něm vyznat. „Dobře víte, jaký mám názor na lidi, jako jste vy.“

„Heleďte se, pokud jde o mě, děláme oba stejnou práci,“ řekla jsem. „Mluvím s vámi na rovinu. Nevím, jaké žaludeční křeče vám způsobují ostatní soukromí detektivové ve městě, ale já se vám do cesty nepletu a k práci, kterou děláte, mám jen a jen úctu. Nechápu, proč bychom si nemohli navzájem píchnout.“

Chvíli na mě zíral a čelist mu rezignovaně povisla. „Vymáčkla byste ze mě víc, kdybyste se naučila flirtovat,“ zabrblal.

„To teda ne. Podle vás jsou ženské potvory. Kdybych s vámi koketovala, pohladil byste mě po hlavě a vyprovodil mě ze dveří.“

Na tohle mi sice neskočil, ale natáhl se pro telefon a vytočil archív.

„Tady Dolan. Ať mi Emerald donese spis o Laurenci Fifeovi.“ Zavěsil, zase se opřel a podíval se na mě se směsicí zadumání a znechucení.

„Ať neslyším žádné stížnosti na to, jak s tím nakládáte. Jestli mi zavolá jeden jediný člověk – a tím myslím svědka, který z vás má nepříjemný pocit, nebo kohokoli jiného, včetně mých lidí nebo lidí někoho jiného – jste vyřízená. Je vám to jasné?“

Poslušně jsem pozdvihla tři prsty ke spánku. „Názdar.“

„Kdy vy jste chodila do skautu?“

„Jednou jsem chodila skoro týden do světlušek,“ zašveholila jsem. „Na Den matek jsme musely vymalovat na kapesník růži. Přišlo mně to uhozené, tak jsem toho nechala“

Nezasmál se tomu. „Můžete použít kancelář poručíka Beckera,“ řekl, když ty spisy dorazily. „A žádný průser.“

Šla jsem do Beckerovy kanceláře.

Trvalo mi dvě hodiny, než jsem se probrala tou horou lejster, ale začínalo mi docházet, proč se Con zpěčoval, abych se na to podívala, protože první věc, která z toho vysvítala, byla série dálnopisů o druhé vraždě z policejní stanice v západním Los Angeles. Napřed jsem to považovala za omyl – že zprávy z jiného případu byly z nepozornosti zařazeny do jiného spisu. Ale detaily přímo bily do očí a z jejich mož ných důsledků se mi rozbušilo srdce. Účetní jménem Libby Glassová,: bílé pleti, ženského pohlaví, věk dvacet čtyři let, zemřela následkem ‚ požití rozemletého oleandru čtyři dny po smrti Laurence Fifea. Pra (covala pro Haycrafta a McNieceho, zprostředkovatelskou firmu, kte‘ rá zastupovala zájmy právnické firmy Laurence Fifea. Tak o co tady iksakru šlo?

Listovala jsem protokoly z vyšetřování a snažila jsem se dát celý ten í příběh dohromady ze strohých policejních záznamů a z rukou psaných zápisů telefonních rozhovorů, které žhavily dráty mezi policejními stanicemi v Santa Terese a západním Los Angeles. V jednom záznamu bylo uvedeno, že klíč od jejího bytu se našel na kroužku v šuplíku pra‘ covního stolu u Laurence Fifea v kanceláři. Zdlouhavý rozhovor s jejimi rodiči k ničemu nevedl. Byl tam i výslech nevraživě působícího bývalého milence jménem Lyle Abernathy, který se zdál být přesvědčený, že Libby měla romantický vztah s „jistým nejmenovaným právl níkem ze Santa Teresy“, ale nikdo ho blíže nedefinoval. Přesto však ta i spojitost byla dostatečně podezřelá a vypadalo to, že údajné žárlivé běsnění Nikki Fifeové mohlo zahrnout předmět manželových záletů stejně jako jeho samotného. Až na to, že neexistoval žádný důkaz.

Dělala jsem si poznámky a zapisovala jsem si poslední známá místa bydliště a telefonní čísla, aniž bych tušila, k čemu mi mohou být po l všech těch letech dobrá. Pak jsem odsunula židli a šla jsem ke dveřím. Con mluvil s poručíkem Beckerem, ale musel vědět, co mu chci, protože od Beckera s omluvou odešel, zjevně spokojený, že mi neuniklo, „ o co jde. Opřela jsem se o dveře a čekala jsem. Trvalo mu notnou chvíli, jnež se ke mně konečně přišoural.

„Chcete mi říct, o co tam šlo?“

Měl zadumaný výraz, ale bylo v něm trochu zatrpklosti. „Nešlo jí to přišít,“ prohlásil.

„Vy myslíte, že Nikki zabila i ji?“

„Na to bych dal krk.“

„Předpokládám, že státní zástupce měl jiný názor.“

Pokrčil rameny a zasunul si ruce do kapes. „Umím si přečíst kalifornský zákoník jako kdokoli jiný. Moje lidi odvolali.“

„Všechny důkazy v tom spisu jsou náhodné.“

„To je fakt.“

Zmlkla jsem a zahleděla jsem se na řadu oken, která volala po umytí. Tenhle drobný zvrat událostí se mi vůbec nezamlouval a zdálo se, že on l to ví. Přešlápl z nohy na nohu.

„Myslím, že by se mi ji podařilo skřípnout, ale státní zástupce měl hrozně naspěch a nechtěl ohrozit svůj případ. Špatná politika. Proto se vám nelíbilo u policajtů, Kinsey. Dělat s obojkem kolem krku.“

„To se mi nelíbí pořád,“ řekla jsem.

„Možná proto vám pomáhám,“ řekl a lišácky na mě pohlédl.

„Nasadili jste na ni někoho?“

„Jasně. Dělali jsme na tom případu s přestávkami celé měsíce. A v Los Angeles taky. Na nic jsme nepřišli. Žádní svědkové. Žádní práskači. Žádné otisky prstů, které by do toho mohly Nikki Fifeovou namočit. Nemohli jsme ani dokázat, že Nikki Libby Glassovou znala.“

„Myslíte, že já vám to pomůžu dokázat?“

„No, to zrovna nevím,“ řekl. „Třeba. Věřte mi nebo ne, já si nemyslím, že jste špatná vyšetřovatelka. Jste ještě mladá a někdy trochu zbrklá, ale v zásadě rozhodně poctivá. Pokud vypátráte důkazy, které svědčí proti Nikki, nenechala byste si je teď pro sebe, viďte?“

„Pokud to udělala.“

„Pokud ne, pak si s tím nemusíte lámat hlavu.“

„Cone, jestli má Nikki Fifeová co skrývat, proč by celou tu záležitost zase znovu oprašovala? Přece by nebyla tak padlá na hlavu. Co by tím mohla získat?“

„Mě se ptejte.“

„Heleďte se,“ řekla jsem. „Já v první řadě nevěřím, že vůbec Laurence Fifea zabila, takže vám dá pěkně zabrat, abyste mě přesvědčil, že zabila ještě někoho jiného.“

O dva stoly dál zazvonil telefon a poručík Becker zvedl ukazovák a podíval se na Cona. Na odchodu se na mě spěšně pousmál.

„Mějte se hezky,“ řekl.

Znovu jsem prolítla spis, abych se ujistila, že jsem nic nepřehlédla, pak jsem ho zaklapla a nechala jsem ho na stole. Con byl už zase zabraný do rozhovoru s Beckerem, a když jsem kolem nich prošla, ani jeden se na mě nepodíval. Myšlenka na Libby Glassovou ve mně hlodala, ale zároveň vzbudila mou zvědavost. Možná, že z toho kouká víc než jen ohřívání staré polívky, třeba se dá vypátrat víc než jen osm let studená stopa.

Než jsem se vrátila do kanceláře, bylo čtvrt na pět a potřebovala jsem se napít. Vytáhla jsem z ledničky láhev chablisu a vývrtkou jsem ji otevřela. Ty dva kafáče pořád ještě stály u mě na stole. Oba jsem je vypláchla a do svého jsem si nalila víno, dost kyselé na to, abych se po něm lehce otřásla. Vyšla jsem na balkón ve druhém patře a vykoukla jsem dolů na State Street, která protíná centrum Santa Teresy. Na konci se prudce stáčí doleva a mění se v ulici s jiným jménem. Dokonce i tam, kde jsem stála, byly samé španělské cihly a štukové oblouky a všude rostly buganvílie. Santa Teresa je jediné město, které znám, kde místo aby poroučeli větru dešti, schválně zužovali ulice, sázeli stromy, a vymýšleli důmyslné telefonní budky, které vypadaly jako malé zpovědnice. Opřela jsem se o nízké zábradlí a popíjela jsem víno. Vdechovala jsem oceán, pustila jsem všechno z hlavy a pozorovala jsem chodce dole pod sebo
u. Už jsem věděla, že tupráci pro Nikki vezmu, ale potřebovala jsem pro sebe právě těchhle pár chvil, než jsem svou pozornost soustředila na práci, která mě čekala.

V pět jsem odešla domů poté, co jsem si ze záznamu přehrála telefonní vzkazy.

Můj současný podnájem je nejlepší ze všech míst v Santa Terese, kde jsem bydlela. Je v zastrčené ulici, souběžné s širokým bulvárem, který vede podél pláže. Většina domů v okolí patří penzistům, jejichž vzpomínky na tohle město sahají do dob, kdy kolem byly jen samé citrusové háje a rekreační hotely. Můj bytný, Henry Pitts, je bývalý pekař. Teď, v jednaosmdesáti letech, si vydělává vymýšlením nechutně obtížných křížovek, které rád zkouší na mně. Obyčejně taky mívá plné ruce práce s pečením mamutích dávek chleba. Nechává je kynout ve staré lidové kolíbce na prosklené verandě vedle mého pokoje. Henry peče chleba a další pečivo výměnou za stravování v nedaleké restauraci a poslední dobou se chytře dal do vystřihování kupónů z různých obalů. Prohlašuje, že když má dobrý den, může za pouhých šest dolarů devadesát osm centů koupit zboží až za padesát dolarů. Při těchhle naku
povacích výpravách se mu občas připletou do sítě i dámské punčocháče, které mi pak daruje. Jsem do Henryho Pittse napůl zamilovaná.

Pokoj samotný má asi pět krát pět metrů a je zařízený jako obývák, ložnice, kuchyně, koupelna, šatna a prádelna. Původně to byla Henryho garáž a s potěšením mohu říct, že se nehonosí žádnými štuky, červenými španělskými cihlami, ani žádnou odrůdou popínavých rostlin. Je postavená z hliníkového plechu a z dalších zcela nepřírodních hmot, které jsou odolné vůči vlivům počasí a nepotřebují žádnou údržbu. Architektonický styl se vymyká jakémukoli popisu. A právě sem do tohohle útulného hnízdečka se většinou uchyluji po práci, a to odsud jsem zavolala Nikki a pozvala ji na víno.

Většinou vysedávám v sousedním bistru, které se jmenuje U Rosie. Patři k lokálům, kde se napřed podíváte, jestli židli nemusíte oprášit, než si na ni sednete. Plastikové sedačky na sobě mají oštinky, které nechávají na zadní straně punčocháčů nylonové chomáčky, a na stolcích jsou černé umakartové desky s ručně vyrytými nápisy typu Ahoj. Nalevo nad barem je zaprášený mečoun. Když se lidi opijí, Rosie je do něho nechává střílet z dětské pistolky šípy s gumovými hroty. Zabraňuje tak agresím, které by jinak mohly propuknout v divoké hospodské rvačky.

To bistro se mi zamlouvá hned z několika důvodů. Nejen, zeje blízko mého bytu, ale zároveň vůbec neláká turisty, a tudíž je povětšinou poloprázdné a ideální pro soukromé rozhovory. A navíc, Rosie vaří s fantazií, ve stylu nedbalé elegance šmrncnuté maďarskou kuchyní. Právě s Rosie má Henry ten výměnný obchod s pečivem, takže já konzumuji jeho chleby a koláče jakožto dividendu. Rosii je kolem šedesáti, má nos, který se skoro dotýká jejího horního rtu, nízké čelo a vlasy odbarvené na pozoruhodný odstín rezavé, asi jako laciná nápodoba mahagonu. Taky provádí rafinované triky s tužkou na obočí, což způsobuje, že její oči vypadají zapadle a podezíravě.

Když Nikki ten večer vešla dovnitř, chvíli zaváhala a přelétla lokál pohledem. Když mě zpozorovala, prošla mezi prázdnými stolky do boxu, kde obvykle sedávám. Vklouzla na místo proti mně a odložila si sako. Rosie se k nám přišourala a nerozhodně si Nikki měřila. Rosie je přesvědčená, že se paktuju se samými mafiány a narkomany, a zřejmě se zrovna snažila určit, do jaké kategorie by Nikki mohla spadat.

„Tak dáte si něco k jídlu nebo co bude?“ rozčísla to Rosie.

Pohlédla jsem na Nikki. „Večeřela jste?“

Zavrtěla hlavou. Rosie stočila oči od Nikki ke mně, jako kdybych tlumočila hluchoněmé.

„Co máte dnes k jídlu?“

„Telecí perkelt. Telecí na kostičky, spousta cibulky, paprika a rajský protlak. To si pošmáknete. Úplně se po tom umlátíte. Je to nejlepší guláš, jaký dělám. K tomu Henryho rohlíčky a tak a na talíř vedle dám trochu měkkého sýra a pár kyselých okurčiček.“

Jak mluvila, rovnou si psala objednávku, takže z naší strany to ani nevyžadovalo přílišný souhlas. „Taky si dáte víno. Vyberu vám značku.“

Když Rosie odešla, vyklopila jsem informace, které jsem v materiálech našla o vraždě Libby Glassové, včetně telefonátů z Laurencova domácího telefonního čísla.

„Věděla jste o ní?“

Nikki zavrtěla hlavou. „To jméno jsem zaslechla, ale bylo to od mého advokáta, řekla bych, že někdy během procesu. Ani si teď nemůžu vzpomenout, o co šlo.“

„Nikdy jste neslyšela, že by o ní Laurence mluvil? Nikdy jste neviděla někde napsané její jméno?“

„Žádná milostná psaníčka, pokud máte na mysli tohle. V tom byl puntičkář. Kdysi v jednom rozvodovém řízení figuroval jako korespondent kvůli nějakým dopisům, které napsal, a od té doby málokdy svěřil papíru něco osobního. Většinou jsem věděla, když s někým něco měl, ale ne proto, že by zapomínal šifrované vzkazy nebo telefonní čísla na krabičkách od zápalek a podobně.“

Chvíli jsem nad tím přemýšlela. „A co účty za telefon? Proč ty nechával ležet?“

„To nenechával,“ řekla Nikki. „Všechny účty se posílaly zprostředkovatelské firmě ďo Los Angeles.“

„A Libby Glassová mu vedla účetnictví.“

„Očividně ano.“

„Takže jí mohl volat pracovně.“

Nikki pokrčila rameny. Byla o něco méně odtažitá než předtím, ale stále jsem ještě měla pocit, že je tak trochu mimo to, co se děje. „Měl s někým poměr.“

„Jak to víte?“

„Podle toho, kdy chodil domů. Podle jeho výrazu.“ Odmlčela se a zjevně se v myšlenkách vrátila do minulosti. „Někdy voněl cizím mýdlem. Nakonec jsem mu to vyčetla, načež si nechal v práci udělat sprchový kout, kde se myl stejným mýďlem, jaké jsme měli doma.“

„Vídal se s milenkami přímo v práci?“

„Zeptejte se jeho partnera,“ řekla se sotva znatelnou známkou trpkosti. „Třeba s nimi dokonce šukal v kanceláři na kanapi, já nevím. Ale prostě to bývaly maličkosti. Dnes to zní trapně, ale jednou přišel domů a měl shrnutou jednu ponožku. Bylo léto a on tvrdil, že si byl venku zahrát tenis. Měl na sobě tenisové šortky a pořádně se zapotil, to ano, ale ne na kurtech. Tehdy jsem ho šíleně seřvala.“

„Ale co on na to, kďyž jste ho obvinila?“

„Někdy to přiznal. Proč ne. Žádné důkazy jsem neměla a nevěra v tomhle státě stejně není důvod k rozvodu.“

Rosie přinesla víno a dva stříbrné příbory zabalené do papírových ubrousků. Nikki a já jsme mlčely, dokud zase neodešla.

„Proč jste se s ním nerozvedla, když to byl takový gauner?“

„Asi ze zbabělosti,“ odpověděla. „Nakonec bych se s ním stejně rozvedla, ale měla jsem hodně co ztratit.“

„Svého syna?“ •.

„Ano.“ Trochu povystrčila bradu, nevěděla jsem, jestli pýchou či na obranu. „Jmenuje se Colin,“ řekla. „Je mu dvanáct. Je teď v internátní škole kousek od Monterey.“

„Tehdy s vámi taky bydlely Laurencovy děti, ne?“

„Ano, správně. Kluk a holka, oba chodili do školy.“

„Kde jsou teď?“

„Nemám tušení. Jeho bývalá žena bydlí tady ve městě. Můžete si ji oťuknout, jestli vás zajímá. Já se s nimi nestýkám.“

„Kladli vám jeho smrt za vinu?“

Rozčileně se předklonila. „Všichni mě obviňovali. Všichni si mysleli, že jsem ho zabila. A jak to tak vidím, Con Dolan si mysli, že jsem zabila i Libby Glassovou. Na tohle narážíte?“

„Con Dolan ať si myslí, co chce. Já si nemyslím, že jste to udělala vy, a na tomhle případu budu dělat já a ne on. Což mi připomíná… Měli bychom si ujasnit finanční stránku věci. Beru třicet dolarů na hodinu plus ujeté kilometry. Chtěla bych aspoň tisícovku zálohy. Každý týden vám budu posílat hlášení, kde přesně rozepíšu, kolik času j sem nad čím strávila. Taky musíte pochopit, když nebudu pracovat jen pro vás. Někdy dělám na více případech najednou.“

Nikki už sahala do své kabelky. Vytáhla šekovou knížku a propisku. I když jsem to četla vzhůru nohama, dobře jsem viděla, že to byl šek na pět tisíc dolarů. Obdivovala jsem bezstarostnost, s jakou ho vypsala. Ani si předtím nemusela překontrolovat stav svého bankovního konta. Přisunula mi ho přes stůl a já jsem ho zastrčila do peněženky, jako kdybych tyto záležitosti vyřizovala se stejnou samozřejmostí jako ona.

Znovu se objevila Rosie, tentokrát s naší večeří. Položila před každou z nás talíř a pak tam stála, dokud jsme nezačaly jíst. „Mmm, Rosie, je to vynikající,“ pochválila jsem jí to.

Rosie se trochu ošívala, ale neustupovala ze své bojové pozice.

„Třeba to tady vaší přítelkyni nesedne,“ řekla, a přitom se dívala na mě místo na Nikki. • „Fantastické,“ zamumlala Nikki. „Opravdu skvělé.“

„Moc jí to chutná,“ přitakala jsem. Rosie sklouzla pohledem na Nikki a konečně vypadala spokojeně, že i ona její jídlo pochválila stejně jako já.

Během jídla jsem nechala rozhovor volně plynout. Zdálo se, že při víně a dobrém jídle její ostražitost postupně polevovala. Pod tím chladným, nevzrušeným povrchem se začaly objevovat první známky života, jako kdyby se vzpamatovávala z nějaké kletby, kvůli níž byla po léta zkamenělá.

„Kde bych podle vás měla začít?“ zeptala jsem se.

„To já nevím. Vždycky mi vrtala hlavou ta jeho tehdejší sekretářka. Jmenovala se Sharon Napierová. Když jsme se spolu s Laurencem seznámili, už pro něho pracovala, ale něco mi na ní nehrálo, něco v jejím chování.“

„Měla s ním poměr?“

„To bych neřekla. Opravdu nevím, co to bylo. Na sto procent jsem věděla, že spolu nic nemají, ale něco tam v tom bylo. Někdy se k němu chovala sarkasticky, což Laurence nikdy nikomu netoleroval. Když jsem to od ní slyšela poprvé, myslela jsem, zeji nějak usadí, ale on ani nehnul brvou. Nikdy se od něho nenechala buzerovat, nedělala přesčasy, nechodila o víkendech, když měl před sebou nějaký důležitý případ. On si na ni nikdy nijak nestěžoval, prostě si sehnal někoho na výpomoc, když to potřeboval. To se mu vůbec nepodobalo, ale když jsem se ho na to zeptala, choval se, jako kdybych se zbláznila a přikládala důležitost zcela bezvýznamným věcem. A navíc byla kus, žádná kancelářská myš.“

„Nevíte náhodou, kde je teď?“

Nikki zavrtěla hlavou. „Bydlela na Riveře, ale tam teď není. Aspoň není uvedená v telefonním seznamu.“

Poznamenala jsem si její poslední adresu. „Zřejmě jste ji nikdy moc dobře neznala, je to tak?“

Nikki pokrčila rameny. „Prohodily jsme pár slov, když jsem se zastavila v kanceláři, ale byly to jen takové ty běžné fráze.“

„Co třeba její kamarádi nebo místa, kde by se mohla zdržovat?“

„To nevím. Podle mého odhadu si žila dost na vysoké noze. Hodně cestovala a chodila tehdy mnohem lépe oblečená než já.“

„Svědčila u soudu, že?“

„Ano, bohužel. Byla svědkem několika našich nechutných hádek, a to mi nepřilepšilo.“

„To stojí za to, abych si to přešetřila,“ řekla jsem. „Uvidím, jestli se na ni něco domáknu. Nevíte ještě něco o něm? Nerozházel si to s někým, než umřel? V nějaké hádce nebo v důležité soudní při?“

„Nic, o čem bych věděla. On měl pořád něco důležitého na práci.“

„Napřed si promluvím s Charliem Scorsonim a uvidím, co k tomu řekne on… A podle toho budeme pokračovat dál.“

Nechala jsem na stole peníze za večeři a společně jsme vyšly ven. Nikki měla kousek odtud zaparkované auto, tmavě zelený oldsmobile, který vyšel z módy před deseti lety. Počkala jsem, dokud neodjela, a pak jsem došla půl bloku pěšky k sobě domů.

Když jsem dorazila, nalila jsem si sklenici vína a zasedla jsem, abych si utřídila informace, které jsem do té doby získala. Mám systém pořádání dat na kartotéční lístky. Většina mých záznamů se týká svědků: co jsou zač, jak jsou s případem spojeni, data rozhovorů a další vyšetřování. Na některých kartičkách mám ostatní informace o případu, které si potřebuji ověřit, a na jiných poznámky o právních formalitách. Ty kartičky jsou velmi účelný způsob archivace fakt pro mé psané závěrečné zprávy. Připichuji si je na velkou vývěskovou tabuli nad pracovním stolem, dívám se na ně, a přitom si pro sebe vyprávím příběh, jak si ho představuji já. Vyplují tak na povrch překvapující rozporuplnosti, nečekané nesrovnalosti i otázky, které jsem předtím přehlédla.

Pro Nikki Fifeovou jsem moc kartiček neměla a ani jsem se nesnažila nějak posoudit informace, které jsem dosud získala. Nechtěla jsem si vytvořit hypotézu příliš brzy v obavě, že by to mohlo podbarvit celý další průběh vyšetřování. Zdálo se však být jasné, že tohle byla vražda, kde alibi znamenalo málo nebo nic. Když už si dáte tu námahu a podstrčíte někomu do jeho antihistaminických kapslí místo prášku jed, pak už stačí jen sedět a čekat. Pokud nechcete riskovat, že zabijete i ostatní členy domácnosti, musíte najisto vědět, že daný preparát bere pouze vámi vyhlédnutá oběť, ale takových tabletek, které by tento požadavek splňovaly, jsou spousty: léky na vysoký tlak, antibiotika, dokonce třeba i prášky na spaní. Je to celkem jedno, pokud máte přístup ke zdroji. Vaší oběti to může trvat tři dny nebo tři neděle, ale nakonec si tu správnou tabletku vezme a vy ze sebe třeba dokonce dokážete vypravit i p
řijatelné faksimile překvapení a smutku. Další výhodou tohoto plánuje, že vlastně nemusíte být na místě, abyste svého vyvoleného zastřelili, utloukli, podřízli či vlastní rukou zardousili. I tam, kde je neodolatelná motivace zabít, by bylo pěkně odporné (aspoň si to myslím) vidět něčí vypoulené oči a naslouchat jeho předsmrtnému chroptění. Navíc, při osobním provedení vždycky hrozí znepokojující eventualita, že se karta obrátí a na prkně v márnici skončíte vy.

Co se metody týče, to číslo s oleandrem nebylo vůbec k zahození. Tento keř, někdy až pět metrů vysoký, s růžovými nebo bílými květy a půvabnými úzkými listy, roste po celé Santa Terese. Nemusíte se obtěžovat s ničím tak nápadným jako kupování jedu na krysy ve městě, kde není jediná krysa, ani si nemusíte nasazovat falešný knír, když se jdete do místního obchodu se zahrádkářskými potřebami zeptat po nějakém přípravku na hubení hmyzu bez nahořklé příchuti. Zkrátka a dobře, metoda zavraždění Laurence Fifea, a očividně i Libby Glassové, byla levná, dostupná a snadno použitelná. Napadlo mě pár otázek, které jsem si zapsala, než jsem zhasla světlo. Když jsem usnula, bylo už dobře po půlnoci.

Ráno jsem odešla brzy do práce, abych naklepala na stroji úvodní fakta pro spis Nikki Fifeové, kde jsem ve stručnosti uvedla, jakou práci mám udělat, a skutečnost, že mi byl na konto vyplacen šek na pět tisíc dolarů. Pak jsem zavolala do kanceláře Charlieho Scorsoniho. Jeho sekretářka mi řekla, že někdy mívá kolem třetí až čtvrté volno, takže jsem si sjednala schůzku na čtvrt na čtyři, a zbytek dopoledne jsem využila na vyhledávání informací. Když s někým mluvím poprvé, vždycky se hodí mít nějakou tu informaci v zásobě. Návštěva ve spořitelně a v okresním a novinářském archívu mi poskytla dostatečná fakta, abych si mohla načrtnout obrázek bývalého právního partnera Laurence Fifea. Charlie Scorsoni byl evidentně svobodný, měl vlastní dům, platil včas účty, občas se povinně vyjádřil na veřejnosti k nějakému případu, který to vyžadoval, nikdy nebyl zatčený ani ho nikdo nezažaloval – zkrátka to
byl dosti konzervativní muž ve středních letech, který nehazardoval, nespekuloval na burze, ani nijak jinak neriskoval. Zahlédla jsem ho při procesu s Nikki a pamatovala jsem si, že byl trochu při těle.

Budova samotná vypadala jako maurský hrad: dvě patra bílých cihel s metr hlubokými okenními římsami, vsazovanými litinovými mřížemi a rohovou věžičkou, kde byly zřejmě záchodky a smetáky na podlahu. Scorsoni a Powers, advokátní kancelář, sídlila ve druhém patře. Opřela jsem se do masivních vyřezávaných dřevěných dveří a ocitla jsem se v nevelkém přijímacím prostoru s kobercem, který byl pod nohama měkký jako mech a měl přibližně stejnou barvu. Stěny byly bílé a visely na nich akvarely v pastelových barvách, samé abstrakce, a sem tam byla nějaká pokojová rostlina; pod řadou úzkých oken vedle sebe stály v pravém úhlu dvě měkce polstrované asparágově zelené pohovky z široce vroubkovaného manšestru.

Sekretářka firmy vypadala na něco přes sedmdesát a mě napřed napadlo, že je třeba pronajatá od nějaké geriatrické agentury. Byla hubená a energická, s mikádem jako vystřiženým z dvacátých let a „hypermoderními“ brýlemi, na nichž spodní část jednoho skla zabíral umělý drahokam ve tvaru motýlka. Měla na sobě vlněnou sukni a bledě fialový svetr, který si určitě pletla sama, protože to bylo veledílo copánkových, dírkových, žakárových i mřížkových vzorů a obroubek s pikotkami. Okamžitě jsme se spolu spřátelily, poté co jsem rozpoznala výše zmíněné výtvory – moje tetička mě vychovávala v jejich područí – a brzy jsme si začaly tykat. Jmenovala se Ruth, hezké biblické jméno.

Byla hovorná, plná elánu, a tak mě napadlo, jestli to náhodou není vhodná partie pro Henryho Pittse. Jelikož mě Charlie Scorsoni nechával čekat, pomstila jsem se mu tím, že jsem z Ruth vylákala tolik informací, kolik jsem jen mohla, abych nevypadala moc neomaleně. Řekla mi, že pro Scorsoniho a Powerse pracuje sedm let, od té doby, co firma vznikla. Její muž od ní odešel kvůli mladší ženě (pětapadesátileté) a Ruth, poprvé po letech sama, byla zoufalá, že nikdy nesežene práci, protože jí tehdy bylo šedesát dva let, „ačkoli zcela zdráva“, jak řekla. Byla bystrá, zdatná, a samozřejmě ji při každém pokusu odsunuly ženy třikrát mladší než ona, které byly hezké namísto schopné.

„Jediná skulinka, která mi zbyla, je tenhle flek,“ řekla a pak se sama sobě zachechtala. Udělila jsem Scorsonimu a Powersovi několik bodů za dobrý postřeh. Ruth na ně na oba pěla jen samou chválu. Její chvalozpěvy mě však přesto dostatečně nepřipravily na muže, který mi potřásl rukou přes stůl, když jsem po třičtvrtěhodině byla konečně uvedena do jeho kanceláře.

Charlie Scorsoni byl mohutný, ale veškerá nadváha, která mi utkvěla v paměti, byla ta tam. Měl husté nazrzlé vlasy, ustupující na spáncích, ostře řezanou čelist a bradu s puklinou uprostřed. Jeho modré oči zvětšovaly velké brýle bez obrouček. Měl rozepnutý límeček, kravatu našikmo, rukávy vyhrnuté tak vysoko, jak to jen dovolovala jeho svalnatá předloktí. Seděl rozvalený na své otáčecí židli s nohama opřenýma o kraj stolu. Chvíli trvalo, než se mu na tváři objevil úsměv, z něhož sálala potlačovaná sexualita. Choval se zadumaně a pozorně, a přitom si na mně prohlížel každý detail tak zevrubně, až mě to uvádělo do rozpaků. Sepjal si ruce na temeni. „Ruth říká, že máte pár dotazů na Laurence Fifea. O co jde?“

„Ještě nevím. Prošetřuji jeho smrt a připadalo mi logické začít právě tady. Vadilo by vám, kdybych si sedla?“

Pokynul mi jednou rukou skoro ledabyle, ale výraz se mu změnil. Sedla jsem si a Scorsoni se v židli napřímil.

„Nikki je prý venku na podmínku,“ řekl. „Je blázen, pokud tvrdí, že ho nezabila.“

„Neřekla jsem, že pracuji pro ni.“

„To je přece jasné jak facka, že nikdo jiný by se s tím nenamáhal.“

„Třeba ne. Vy nevypadáte, že by vás ten nápad příliš potěšil.“

„Heleďte se. Laurence byl můj nejlepší kamarád. Strčil bych za něho ruku do ohně.“ Díval se zpříma, ale pod povrchem se skrýval nějaký osten – smutek, zlost obrácená špatným směrem. Dalo se to těžko říct.

„Znal jste Nikki dobře?“ zeptala jsem se.

„Řekl bych, že dostatečně dobře.“ Ten pocit sexuality, který byl zpočátku tak markantní, se začal vytrácet, a mě napadlo, jestli ho umí vypínat a zapínat jako radiátor. Rozhodně se teď choval ostražitě.

„Jak jste se s Laurencem seznámil?“

„Chodili jsme spolu na denverskou univerzitu. Byli jsme ve stejném studentském spolku. Laurence byl playboy. Všechno mu šlo hladce. Na práva šel na Harvard a já na státní univerzitu do Arizony. Jeho rodina měla peníze. Moje ne. Pár let jsem ho neviděl, pak jsem se doslechl, že si tady ve městě otevřel vlastní právnickou firmu. Zašel jsem za ním a promluvil si s ním o tom, že pro něj chci dělat, a on souhlasil. Za dva roky mě udělal svým partnerem.“

„Tehdy byl ženatý se svou první manželkou?“

„Jo, Gwen. Pořád tady ještě někde bydlí, ale já bych si na ni dal trochu pozor. Hrozně zahořkla a slyšel jsem, že o něm říká nehezké věci. Má někde na State Street psí salón, jestli vám to k něčemu bude. Já sám se jí snažím vyhnout.“

Díval se na mě upřeně, až jsem nabyla dojmu, že přesně ví, kolik mi toho řekne a kolik ne.

„Co Sharon Napierová? Pracovala pro něho dlouho?“

„Byla tady, když jsem sem nastoupil, i když se moc nepředřela. Nakonec jsem si pořídil svou vlastní sekretářku.“

„Snášeli se s Laurencem dobře?“

„Pokud vím, tak ano. Tvrdla tady, dokud neskončil proces, a pak odešla. Obrala mě o nějaké peníze, které jsem jí dal jako zálohu před výplatou. Jestli na ni někde narazíte, moc by mě potěšilo, kdybych se o nich něco dověděl. Poslal bych jí složenku nebo tak nějak, jen abych jí dal vědět, že jsem nezapomněl na staré časy.“

„Říká vám něco jméno Libby Glassová?“

„Kdo?“

„Byla to účetní, která vám vedla agendu v Los Angeles. Dělala u Haycrafta a McNiece.“

Scorsoni ještě chvíli vypadal, že mu to nic neříká, a pak zavrtěl hlavou. „Co ta s tím má společného?“

„Byla taky otrávena oleandrem zrovna v době, kdy zemřel Laurence,“ řekla jsem. Nereagoval nijak zvlášť šokované nebo vyděšeně. Skepticky se zatáhl za spodní ret a pokrčil rameny. „To je pro mě novinka, ale budu vám věřit,“ řekl. „Vy sám jste se s ní nikdy nesetkal?“

„To jsem asi musel. O administrativu jsme se s Laurencem starali společně, ale do styku s manažery přišel většinou on. Ale já jsem se do toho občas taky pustil, takže jsem na ni asi někde narazil.“

„Prý s ní měl poměr,“ řekla jsem. „O mrtvých jen v dobrém,“ řekl Scorsoni. „To jistě, ale on přece měl ženské,“ zkusila jsem to opatrně. „Nechci s tím být otravná, ale u soudu to dosvědčila spousta žen.“

Scorsoni se usmál nad krabičkou, kterou si kreslil do svého právnického zápisníku. Lišácky se na mě podíval.

„Řeknu to takhle. Za prvé, nikdy se nikomu nevnucoval. A za druhé, nechce se mi věřit, že by si něco začal s kolegyní z práce. To nebylo v jeho stylu.“

„A co jeho klientky? S těmi si taky nic nezačínal?“

„Bez komentáře.“

„Vy byste se vyspal se svou klientkou?“

„Těm mým je všem osmdesát, takže odpověď zní ne. Já dělám majetkové věci, on dělal rozvody.“ Podíval se na hodinky a pak odsunul židli. „Hrozně mě mrzí, že to musíme přerušit, aleje čtvrt na pět a já se musím připravit na případ.“

„Promiňte, nechtěla jsem vás okrádat o čas. Bylo od vás moc hezké, že jste mě přijal, i když jsem se ohlásila až těsně předtím.“

Scorsoni mě doprovodil ven z kanceláře a z jeho velkého těla sálalo horko. S levou rukou opřenou o futro mi přidržel dveře. A opět mu z očí vykoukl ten stěží potlačovaný samec. „Hodně štěstí,“ řekl. „Obávám se, že toho moc nevypátráte.“

Vyzvedla jsem si lesklé fotografie formátu dvacet krát dvacet pět s trhlinou v chodníku, kterou jsem vyfotografovala pro Kalifornskou pojišťovnu. Šest záběrů prasklého betonu to ukazovalo dostatečně jasně. Osoba uplatňující nárok z pojistné smlouvy, Marcia Threadgillová, si zažádala o vyplacení úrazové pojistky s tvrzením, že zakopla o vyčnívající kus chodníku, který vytlačily nahoru kořeny stromu spolu se sesouvající se půdou. Marcia Threadgillová zažalovala majitele obchodu pro kutily, jehož majetek zahrnoval i bludný chodník. Pojistná škoda nebyla velká – něco kolem čtyř tisíc osmi set dolarů, což zahrnovalo účty od lékaře a vzniklé škody plus ušlý zisk za dobu, kdy nechodila do práce. Vypadalo to, že to pojišťovna zaplatí, ale byla jsem pověřena, abych zběžně prozkoumala málo pravděpodobnou možnost, že jde o podvod.

Byt paní či slečny Threadgillové byl v terasovém domě postaveném na kopci s výhledem na pláž, nedaleko ode mě. Zaparkovala jsem auto asi o šest schodů dál a vyndala jsem z kastlíku nad vedlejším sedadlem dalekohled. Když jsem se zkroutila na sedadle, podařilo se mi tak akorát zaostřit na její terasu. Viděla jsem dost dobře na to, abych odhalila, že své kapradiny nezalévá tak, jak by měla. V pokojových rostlinách se moc nevyznám, ale když na nich všechno zelené zhnědne, dojde mi, že je něco v nepořádku. Jedna z kapradin patřila k oné ošklivé odrůdě s šedivými chlupatými pacičkami, které pokradmu vylézají z květináče. Člověk, který něco takového má doma, má pravděpodobně sklony ke švindlování a já jsem si ji dovedla představit, jak vleče na svých údajně naražených zádech pytel kompostní zeminy. Sledovala jsem její byt hodinu, ale neobjevila se. Jeden z mých bývalých kompliců tvrdil, že jedinými vhodný
mi adepty na detektivy jsou muži, protože mohou sedět v zaparkovaném autě a diskrétně močit do plechovky od tenisáků, čímž se vyvarují nežádoucích absencí. Marcia Threadgillová mě přestávala zajímat a chtělo se mi tak strašně na záchod, že jsem odložila dalekohled a cestou zpátky do města jsem vyhledala nejbližší autoservis.

Znovu jsem se stavila ve spořitelně a promluvila jsem si se známým, který mě nechává nahlédnout do materiálů, které normálně nejsou přístupné veřejnosti. Poprosila jsem ho, aby se podíval, co se dá najít o Sharon Napierové. Řekl, že se mi ozve. Zařídila jsem si pár soukromých záležitostí a pak jsem šla domů. Nebyl to právě úspěšný den, ale ona většina mých dnů je stejná: ověřování a prověřování, zaplňování bílých míst, drobná práce, která je pro tohle povolání naprosto nezbytná, ale sotva nějak napínavá. Základními vlastnostmi dobrého detektiva je dříčská povaha a bezmezná trpělivost. Společnost ženy po léta nevědomky stylizuje do této pozice. Zasedla jsem ke stolu a svěřila jsem Charlieho Scorsoniho do opatery několika kartičkám. Byl to znepokojující rozhovor a měla jsem pocit, že jsem s ním ještě neskončila.

Žít v podnebí, jaké jev Santa Terese, je jako obývat místnost se zářivkou přímo nad hlavou. Osvětlení je neměnné – světla i jasu je dost – ale stíny veškeré žádné a k tomu rušivý nedostatek dimenze. Dny jsou pod poklopem slunečního svitu. Často bývá dvacet stupňů a jasno. A k tomu patří chladné noci. Období dešťů sice přicházejí, ale po celý zbytek roku se dny navzájem podobají. A nehybné nebe bez jediného mráčku člověka podivně dezorientuje, takže si nedokáže uvědomit, jaké je právě roční období. Podobný pocit má člověk v domě bez venkovních oken. Vědomě neregistrované přidušení, jako kdyby se ve vzduchu částečně, ne úplně, nedostávalo kyslíku.

Ze svého bytu jsem odešla přesně v devět a vydala jsem se na sever do Chapelu. Zastavila jsem se pro benzín a u samoobslužné pumpy jsem si jako obvykle pomyslela, jaké je to prosté, ale absurdní potěšení, umět si něco takového udělat sama. Než jsem našla K9 Korners bylo už devět patnáct. Nenápadná vývěska ve výloze oznamovala, že provozní doba začíná v osm. Salón byl spojen s veterinární ordinací na State Street, přesně v tom místě, kde se prudce stáčela. Dům byl natřen na starorůžovo a v jednom křídle měl obchod s tábornickými potřebami, který měl ve výloze zavěšený spacákmumií a figurínu v kempinkové soupravě, tupě zírající na stanovou tyčku.

Prodrala jsem se do salónu doprovázena štěkotem mnoha psů. Já a psi, to nejde dohromady. Nevyhnutelně mi zastrčí čumák přímo do rozkroku nebo se mi pověsí na nohu, jako by chtěli předvést nějaký dvounohý taneček. Stávalo se, že jsem pokulhávala jako chromá se psem v závěsu, zatímco jejich pánové do nich bezvýsledně tloukli a křičeli: „Hamlete, fuj! Co to do tebe vjelo?“ Takovému psu se dá dost těžko podívat do očí, takže si od nich radši udržuji odstup.

V salónu stála skleněná vitrína plná psí kosmetiky a na zdi visela spousta fotografií psů a koček. Po mé pravici byly dvoukřídlové dveře, které ústily do malé provozovny s několika propojenými místnostmi. Když jsem nahlédla dovnitř, bylo vidět několik psů v různých stadiích upravenosti. Většina z nich se třásla a úpěnlivě koulela očima. Jeden z nich měl na čupřině přímo mezi ušima uvázanou červenou mašličku. Na pracovním stole bylo několik hnědých bobků, které se mi zdály být povědomé. Kadeřnice na mě vzhlédla od práce. „Co si přejete?“

„Ten pes právě šlápl do toho hnědého bobku.“ Podívala se na stůl. „Ale Dashielli, fuj. Víckrát to nedělej. Omluvte mě na chviličku,“ řekla. Dashiell celý roztřesený zůstal stát na stole. Popadla pár papírových ručníků a hbitě shrábla Dashiellův drobný prohřešek. Brala to docela dobromyslně. Bylo jí kolem pětačtyřiceti. Měla velké hnědé oči a šedivé vlasy až na ramena, sčesané dozadu a svázané šátkem. Měla na sobě tmavě vínový pracovní plášť a bylo vidět, že je vysoká a štíhlá. „Jste Gwen?“

Pohlédla na mě a letmo se usmála. „Ano, jsem.“

„Já jsem Kinsey Millhoneová. Jsem soukromý detektiv.“ Gwen se zasmála. „Proboha, co má tohle znamenat?“ Zbavila se papírového ručníku, přistoupila ke dveřím a otevřela je dokořán. „Pojďte dále. Hned jsem zpátky.“

Zvedla Dashiella ze stolu a odnesla ho do zadní místnosti kousek vlevo. Další psi začali štěkat a bylo slyšet, jak někdo vypnul ventilátor. Vzduch vevnitř zhoustl vedrem, byl cítit zápach vlhkých chlupů a podivná kombinace odvšivovacího šampónu a parfému pro psy. Podlaha z hnědých linoleových čtverců byla pokrytá různými odstřižky jako u holiče. V sousední místnosti bylo vidět, jak mladá dívka koupe psa ve vysoké vaně. Nalevo ode mě čekalo v klecích několik opentlených psů, až si je někdo přijde vyzvednout. U druhého pracovního stolu další mladá žena stříhala pudla. Se zájmem se na mě podívala. Gwen se vrátila s malou šedou fenkou pod paždím.

„To je Wuffles,“ řekla a napůl se psovi snažila zavřít tlamu. Wuffles jí párkrát olízla obličej. Gwen zaklonila hlavu a zašklebila se.

„Doufám, že vám nevadí, když tohle dodělám. Posaďte se,“ řekla přívětivě a ukázala na kovovou stoličku kousek ode mě. Vyhoupla jsem se na ni a přála jsem si, abych nemusela vyslovit jméno Laurence Fifea. Podle toho, co mi říkal Charlie Scorsoni, by to mělo značně pokazit její dobrou náladu.

Gwen začala stříhat Wufflesiny drápky. Přidržovala si ji na břiše, aby zabránila prudkým pohybům. „Zřejmě jste místní,“ prohodila. „Ano, mám tady v centru kancelář,“ odpověděla jsem a automaticky jsem vytáhla svůj průkaz. Přidržela jsem ho před ní, aby si ho mohla přečíst. Přelétla jej očima a zjevně v ní nevzbudil valný zájem či podezření. Vždycky mě ohromuje, když mně lidé důvěřují.

„Pokud vím, byla jste vdaná za Laurence Fifea,“ osmělila jsem se. „Ano, správně. To je kvůli němu? Je už spoustu let mrtev.“

„Já vím. Vyšetřování jeho případu bylo obnoveno.“

„No teda, to vypadá zajímavě. A kdo ho obnovil?“

„Nikki. Kdo jiný?“ řekla jsem. „Oddělení vražd ví o tom, že to přešetřuji, a slíbili mi svou podporu, pokud vás to zajímá. Mohla byste mi odpovědět na několik otázek?“

„Dobře,“ řekla. Měla obezřetný tón, ale byla v něm i známka zájmu, jako kdyby jí vyšetřování připadalo sice překvapující, ale ne nutně špatné.

„Ani vás to moc nepřekvapilo,“ poznamenala jsem.

„Ale ve skutečnosti ano. Myslela jsem, že je to uzavřený případ.“

„No, já to právě začínám přešetřovat a může se stát, že na nic nepřijdu. Nemusíme o tom mluvit tady, jestli je to nevhodné. Nerada vás vyrušuji z práce.“

„Mně je to jedno, pokud vám nevadí, že se budete muset dívat, jak stříhám psy. Zrovna teď si opravdu nemůžu dovolit odejít. Máme dnes plno. Počkejte chvíli,“ řekla. „Kathy, mohla bys mi podat ten spray proti vším? Mám dojem, že jsme jich tady pár přehlédly.“

Tmavovlasá dívka zanechala česání pudla, aby se natáhla pro odvšivovací spray a podala ho Gwen.

„To je Kathy, jak už vám asi došlo,“ řekla Gwen. „Tamta po lokty v mydlinkách je Jan.“

Gwen začala Wuffles sprayovat s tváří odvrácenou, aby nevdechovala výpary. „Promiňte. Pokračujte.“

„Jak dlouho jste byla za Fifea vdaná?“

„Třináct let. Seznámili jsme se na škole, když byl ve třeťáku a já v prváku. Znala jsem ho asi tak půl roku.“

„Byly to dobré nebo špatné roky?“

„V tomhle ohledu jsem trochu změkla,“ připustila. „Dřív jsem si myslela, že to byla ztracená léta, ale teď si tím nejsem tak úplně jistá. Vy jste Laurence znala?“

„Párkrát jsem se s ním setkala,“ řekla jsem. „Jen zběžně.“

Gwen se zatvářila sarkasticky. „Uměl být moc šarmantní, když chtěl, ale v jádru to byl opravdický hajzl.“

Kathy se ohlédla po Gwen a zaculila se. Gwen se rozesmála. „Tyhle dvě už slyšely mou verzi snad stokrát,“ dodala na vysvětlenou. „Žádná z nich ještě nikdy nebyla vdaná, takže mě to svádí hrát ďáblova advokáta. No, ale tehdy jsem byla poslušná a svědomitá manželka a svou l roli jsem hrála s takovou oddaností, jakou by svedl málokdo. Vařila l jsem elegantní jídla. Sepisovala jsem seznamy. Uklízela jsem v domě. Vychovávala jsem děti. Neříkám, že jsem byla kdovíjak skvělá, ale hrozně jsem si to brala k srdci. Nosila jsem vlasy vyčesané do drdolu, ani sponka z něho nekoukala, a měla jsem takové ty komplety, co se snadno svlékají a oblékají, jako pro panenky.“ Odmlčela se a zasmála se představě sebe samotné, a přitom dělala, jako že si s krku stahuje špagát. „Ahoj, já jsem Gwen. Jsem vzorná manželka,“ zatroubila nosovým hlasem jako papoušek. Chovala se srdečně, jako kdyby zemřela ÍHpp ona, a ne Laurence, a
její bližní na ni s láskou vzpomínali. Chvíli se díH vála na mě a chvíli zase stříhala a česala psa na stole před sebou, ale v každém případě byla přátelská – sotva ten zatrpklý, odtažitý přístup, který jsem očekávala.

„Když to skončilo, byla jsem pěkně naštvaná – ani ne tak na něho, jako na sebe, že jsem mu na to skočila. Totiž, abyste mi správně rozuměla. Mně se to líbilo, jak to tehdy bylo, a vyhovovalo mi to, ale zároveň jsem celou tu dobu prodělávala jistou formu smyslové deprivace, takže když naše manželství zkrachovalo, byla jsem naprosto nepřipravená jednat s okolním světem. On spravoval peníze. On všechno dirigoval., On rozhodoval o všech důležitých věcech, zvlášť, když šlo o děti. Já jsem je myla, oblékala a krmila a on určoval, co budou v životě dělat. Tehdy jsem si to neuvědomovala, protože jsem ho pořád jen opečovávala, abych se mu zavděčila, což nebylo nic snadného, ale když se teď na to ďívám s odstupem času, byla to pěkná sviňárna.“ Podívala se na mě, jestli mi vadí její slovník, ale já jsem se na ni jen usmála.

„Takže teď mluvím jako všechny ostatní ženské, kterým ztroskotalo manželství. To víte, jsme na to všechny trochu alergické, protože máme pocit, že jsme byly něčí majetek.“

„Říkala jste, že jste trochu změkla,“ připomněla jsem jí. „Jak se to přihodilo?“

„Za šest tisíc dolarů za terapii,“ řekla suše. Usmála jsem se. „Kvůli čemu jste se rozvedli?“

Tváře jí trochu zrudly, ale pohled měla stále stejně upřímný. „To bych si radši nechala na jindy, pokud vás to opravdu zajímá.“

„Jasně, to je v pořádku,“ řekla jsem. „Stejně jsem vám nechtěla skákat do řeči.“

„Ona to nebyla všechno jen jeho vina,“ pokračovala. „Ale já jsem taky nemohla za všechno a s tím rozvodem to byla studená sprcha. Úplně mě odrovnal, to vám povídám.“

„Jak?“

„No úplně. Byla jsem vyděšená a navíc naivní. Chtěla jsem se Laurence zbavit a bylo mi jedno, za jakou cenu. Až na děti. Bojovala jsem o ně zuby nehty, ale co vám mám povídat? Prohrála jsem to. Nikdy jsem se z toho docela nevzpamatovala.“

Chtěla jsem se jí zeptat, na základě čeho byly děti svěřeny do péče jemu, ale měla jsem dojem, zeje to ožehavá otázka. Radši ji teď nechat stranou a jestli to půjde, vrátit se k ní později. „Ale děti se pak přece musely vrátit k vám. Zvlášť, když jeho druhou ženu zavřeli.“

Gwen se svou šikovnou rukou zatahala za pramen šedivých vlasů. „V té době už byly skoro na střední škole. Gregory vlastně šel na školu hned ten podzim a Diana o rok později. Ale byly na tom dost špatně. Laurence vyžadoval přísnou disciplínu. Ne že bych proti tomu něco měla – podle mě děti potřebují pevnou ruku –, ale když on byl hrozně panovačný, naprosto neschopný jakýchkoli emocí, dost agresivní v jednání s lidmi, a hlavně s dětmi. Takže po pěti letech takového režimu byli ti dva odtažití a uzavření. Defenzivní a nekomunikativní. Z toho, co jsem mohla odhadnout, jeho vztah k nim byl založen na útočení, byli povinni se mu ze všeho zpovídat, tak jako to dělal se mnou. Samozřejmě jsem je vídala každý druhý víkend a tak dále a mohla jsem s nimi být přes léto. Jenže jsem vůbec neměla tušení, jak daleko to zašlo. A jeho smrt, to pro ně byl pořádný kopanec do hlavy na závěr. Určitě měli oba dva spoustu
pocitů, které si nikdy neujasnili. Diana šla rovnou k terapeutovi. A Gregory ještě do teďk někomu chodí, i když ne pravidelně.“ Na chvíli se odmlčela. „Mám pocit, jako kdybych vám tady popisovala klinické případy.“

„Ale ne, vážím si vaší otevřenosti,“ řekla jsem. „Bydlí vaše děti taky tady ve městě?“

„Greg teď bydlí jižně od Palm Springs. U Saltonského jezera. Má tam loď.“

„Co dělá za práci?“

„On nic dělat nemusí. Laurence je vskutku dobře finančně zaopatřil.

Nevím, jestli jste si to už byla ověřit v pojišťovně, ale jeho pozůstalost byla rovným dílem rozdělena mezi jeho tři děti – Grega, Dianu Nikkina syna Colina.“

„A co Diana? Kde je?“

„Chodí do školy v Claremontu. Dělá si další titul. Zajímá se o výuku hluchých dětí a dost jí to jde. Napřed jsem z toho měla trochu obavy, protože mám podezření, že si to v hlavě všechno spojila dohromady – můj rozvod, Nikki, Colina a svou vinu – i když to s ní nemělo nic společného.“

„Počkejte chvíli. Nechápu, co tím myslíte,“ přerušila jsem ji.

Gwen se na mě překvapeně podívala. „Myslela jsem, že jste s Nikki mluvila.“

„Mluvily jsme spolu jednou.“

„Ona vám neřekla, že Colin je hluchý? Od narození neslyší. Už si přesně nepamatuji, čím to bylo, ale zjevně s tím nešlo nic dělat. Diana z toho byla hrozně smutná. Bylo jí myslím třináct, když se to miminko narodilo, a možná, že to pro ni byl nežádoucí vetřelec. Nemíním pořád všechno tak analyzovat, ale s tímhle přišel její psychiatr a řekla bych, že to sedí. Myslím, že teď už většinu toho dokáže vyjádřit sama – a taky to dělá – takže nemám pocit, že bych vyzrazovala nějakou důvěrnost.“

Vybrala dva pruhy stužky ze zhruba asi dvaceti špulek, které byly zavěšené na panelu nad pracovním stolem. Přiložila k psí hlavě modrou a oranžovou. „Tak co myslíš, Wufičko? Modrou nebo oranžovou?“

Wuffles obrátila oči v sloup (předpokládám, že to byly oči) a šťastně zafuněla. Gwen vybrala oranžovou a musela jsem uznat, že se k stří brošedé kštici Wufflesiných chlupů svým způsobem hodila. Fenka byla poslušná, plná důvěry a blažil ji každý Gwenin pohyb, i když její

‚ pozornost byla napůl obrácena ke mně.

„Gregory bral nějakou dobu drogy,“ řekla Gwen konverzačním tónem. „Vypadá to, že tohle dělala jeho generace, když si ta naše hrála na vzornou rodinku. Aleje to bezva kluk a teď je už myslím v pořádku. Nebo spíš v rámci možností. Je spokojený, což je daleko víc, než může říct většina z nás – chci říct, že já jsem spokojená, ale znám spoustu lidí, kteří nejsou.“

„To ho ta loď neomrzí?“

„Doufám, že ano,“ prohodila Gwen. „Může si dovolit dělat všechno, na co pomyslí, takže až bude mít zábavy dost, najde si něco uži tečného na práci. Je to moc chytrý a schopný kluk, i když zrovna teď je líný. Někdy mu to závidím.“

„Myslíte, že by to děti rozrušilo, kdybych s nimi mluvila?“

Gwen to zaskočilo, poprvé vypadala, zeji něco vyvedlo z konceptu. „O jejich otci?“

„Možná, že budu muset,“ řekla jsem. „Nerada bych to dělala, aniž byste o tom věděla, ale mohlo by to opravdu pomoct.“

„Snad by to nemělo vadit,“ svolila, ale v jejím tónu se ozývalo plno pochybností.

„Můžeme si o tom promluvit jindy. Třeba to vůbec nebude zapotřebí.“

„No. Tak dobře. Nevím, jak by jim to mohlo ublížit. Musím říct, že dost dobře nechápu, proč jste se do toho případu zase pustila.“

„Asi proto, abych zjistila, jestli bylo spravedlnosti učiněno zadost,“ řekla jsem. „Zní to melodramaticky, ale právě o to vlastně jde.“

„Spravedlnosti pro koho? Pro Laurence nebo pro Nikki?“

„Možná, že byste mi měla říct, co si myslíte vy. Předpokládám, že jste se s nimi příliš v lásce neměla, ale myslíte si, že Laurence dostal, co si zasloužil?“

„Jasně, proč ne? Nevím, jak ona. Počítám, že proces byl spravedlivý, a jestli z něj vyplynulo tohle, tak to musela udělat. Ale bývaly časy, kdybych to bývala udělala sama, kdybych věděla jak.“

„Takže kdyby ho zabila, tak vy byste jí to nekladla za vinu?“

„Ani já, ani půl tuctu ostatních,“ dodala lhostejně. „Laurence si znepřátelil spoustu lidí. Mohli jsme založit klub a vydávat každý měsíc oběžník. Pořád ještě potkávám lidi, kteří se ke mně přitočí a řeknou: „Zaplať pánbůh, zeje po něm. Doslova. Procedí to mezi zuby.“ Gwen se znovu zasmála. „Omlouvám se, pokud to zní rouhavě, ale on to nebyl hodný člověk.“

„Ale kdo přesně to říká?“

Dala si ruku v bok a unaveně se na mě podívala. „Jestli máte hodinku, tak vám nadiktuju seznam,“ řekla.

Zasmála jsem se. Zdálo se, že prostě musí pořád vtipkovat, anebo si jen připadala nesvá. Mluvit se soukromým detektivem lidi často znervózňuje.

Gwen postavila fenku do prázdné klece, načež odešla do vedlejšího pokoje, odkud přivedla velkého anglického ovčáka. Napřed mu nadzvihla přední tlapy a položila je na stůl a pak mu za jeho ustrašeného kňučení s námahou vytáhla nahoru zadní nohy.

„No tak dělej, Dukeu,“ vyštěkla. „Tohle je taková měkotina.“

„Myslíte, že bychom si brzy mohly zase promluvit?“ zeptala jsem se.

„Jistě, ráda. Končím tady v šest. Jestli máte potom čas, můžeme si spolu dát něco k pití. Když už je večer, mám chuť se napít.“

„Já taky. Takže se pak uvidíme,“ řekla jsem.

Seskočila jsem ze svého štokrlátka a vyšla jsem ven. Když se za mnou zavřely dveře, už se bavila se psem. Napadlo mě, co ještě věděla a kolik z toho mně byla ochotná sdělit. A taky jsem si přála, abych mohla za dalších deset let vypadat tak skvěle jako ona.

Zastavila jsem u telefonní budky a volala jsem Nikki. Vzala to na třetí zazvonění.

„Nikki? Tady Kinsey. Mám na vás prosbu. Mohla bych se nějak dostat do domu, kde jste bydleli s Laurencem?“

„Jasně. Pořád mně ještě patří. Právě odjíždím autem do Monterey, abych vyzvedla Colina, aleje to cestou. Můžeme si tam dát sraz, jestli chcete.“

Dala mi adresu a řekla, že tam dorazí tak za čtvrt hodiny. Zavěsila jsem a vrátila jsem se ke svému autu. Nevěděla jsem přesně, po čem pátrám, ale chtěla jsem se tam projít a získat představu, jaké to bylo, žít jako oni. Dům byl v Montebellu, městské čtvrti, o které se tvrdí, že tam bydlí víc milionářů na kilometr čtvereční, než kdekoli jinde ve Spojených státech. Většina domů ani není ze silnice vidět. Jen občas lze zahlédnout tašky na střeše, ukryté ve spleti olivovníků a virginských dubů. Hodně parcel je ohraničených klikatými zdmi z ručně opracovaného kamene, porostlými popínavými růžemi a řeřichami. Silnice lemují obrovské eukalypty, které se občas střídají s palmami, vyhlížejícími jako obrácené španělské vykřičníky.

Dům Fifeů stál na rohu dvou uliček, ukrytý z dohledu pětimetrovým živým plotem, který se v jednom místě rozestupoval před úzkou dlážděnou cestou vedoucí k domu. Dům byl pořádně veliký: jednopatrový, omítnutý špinavě bílým sádrovým štukem a s bíle natřenými okny. Fasáda byla bez ozdob, z jedné strany s krytým sloupořadím. Okolní pozemek vypadal stejně střízlivě, až na trsy kalifornských máčků v odstínech broskvově a sytě žluté, zlaté a růžové. Za domem byla vidět dvojitá garáž nahoře s přístavkem, který zřejmě obýval správce objektu. Trávníky byly udržované a dům, i když měl neobydlený ráz, nevypadal zanedbaně. Zaparkovala jsem auto na úseku příjezdové cesty, který se stáčel zpátky, aby se odtud dalo snadno vyjet. Navzdory střeše z červených tašek dům působil spíš francouzsky než španělsky: okna bez říms, hlavní vchod ve stejné úrovni se zahradou.

Vystoupila jsem z auta a popošla jsem kousek doprava. Moje kroky nebylo na světle růžových dlaždicích ani slyšet. Vzadu jsem zahlédla obrysy bazénu a poprvé jsem pocítila cosi hrůzného a nepatřičného. Bazén byl po okraj plný hlíny a odpadků. Hliníková zahradní židle byla napůl zabořená v navážce a příčkami jí prorůstal plevel. Skákací prkno teď čnělo nad hrbolatým povrchem z posekané trávy a spadaného listí, jako kdyby voda v bazénu zhoustla a ztuhla. Schůdky se zábradlíčkem se ztrácely v hlubinách a přilehlá betonová plocha byla posetá temnými skvrnami.

Přistihla jsem se, že tam přicházím se stísněným pocitem, a z mého soustředění mě vyplašilo zlověstné syčení. Pozoruhodnou rychlostí se ke mně kolébaly dvě obrovské bílé husy s hlavami vystrčenými dopředu, zobáky s vyčnívajícími jazyky otevřenými jako hadi, a vydávaly děsivý zvuk. Mimovolně jsem přidušeně vykřikla a začala jsem ustupovat ke svému autu. Hrůzou jsem z nich nespouštěla oči. Přibližovaly se ke mně rychlostí, která mě přinutila k úprku. Stěží jsem doběhla k autu dřív, než mě dohonily. Trhnutím jsem otevřela dveře a hned jsem je zabouchla v panice, jakou jsem už léta necítila. Zamkla jsem oboje dveře a už už jsem čekala, že ti zmijáci budou tak dlouho tlouct na moje okna, až dosáhnou svého. Chvíli přešlapovaly, napůl na špičkách, plácaly křídly a v černých očích se jim nevraživě blýskalo. Jejich syčící tváře byly ve stejné výšce jako můj obličej. Potom ztratily zájem
a s kejháním a syčením se odkolébaly pryč a vztekle přitom klovaly do trávy. Až do té chvíle mě nikdy nenapadlo počítat rozzuřené husy mezi mé fobie, ale najednou se vyšvihly až na vrchol žebříčku společně s červy a vodními brouky.

Nikkiino auto zastavilo za mým. Vystoupila naprosto vyrovnaná a došla ke mně, když jsem otevírala kličkou okénko. Ty dvě husy se znovu objevily za rohem domu a už si to šněrovaly rovnou k jejím lýtkům. Zběžně na ně pohlédla a pak se zasmála. Obě se zase vztyčily a bezvýsledně plácaly krátkými křídly. Najednou se chovaly neškodně. Nikki v ruce držela sáček s chlebem a hodila jim pár drobků.

„Co to proboha je?“ Opatrně jsem vylezla z auta, ale žádná z nich si mě ani za mák nevšímala.

„To je Jeníček a Mařenka,“ řekla bodře. „Jsou to embdenské husy,“

„Že jsou to husy, to bych poznala. Co se stalo? To je někdo vycvičil k vraždění?“

„Malé děti díky nim nelezou na pozemek,“ řekla. „Pojďte dovnitř.“ Zasunula klíč do zámku a hlavní dveře se otevřely. Nikki se zastavila, aby zvedla reklamní letáčky, které pošťák prostrčil škvírou ve dveřích. „Pošťák jim dává slané sušenky,“ dodala. „Sežerou všechno.“

„Kdo měl ještě klíč od domu?“ zeptala jsem se. Všimla jsem si panelu oplašného zařízení, které bylo zjevně vypnuté. Pokrčila rameny. „Laurence a já. Greg a Diana. Nikdo jiný mě ne

(lapadá.“

„Zahradník? Služka?“

„Oba dostali klíče teď, ale tehdy myslím ne. Byla u nás hospodyně, paní Vossová. Ta asi klíč měla.“

„Měli jste tehdy bezpečnostní zařízení?“

„To máme teď, ale jen poslední čtyři roky. Měla jsem ten dům prodat už dávno, ale nechtělo se mi o takových věcech rozhodovat, když jsem byla ve vězení.“

„Musí stát spoustu peněz.“

„To ano. Ceny nemovitostí se ztrojnásobily a my jsme za něj tehdy zaplatili sedm set padesát tisíc. Vybral ho on. Z obchodních důvodů ho nechal napsat na mě, ale mně se nikdy nějak zvlášť nelíbil.“

„Kdo ho zařizoval?“

Nikki se stydlivě usmála. „Já. Nemyslím, že by ho Laurence uměl zařídit lip, ale já jsem se mu tím rafinovaně pomstila. Trval na tom, že ten dům koupíme, a tak jsem to udělala úplně bez šťávy.“

Pokoje byly velké, stropy vysoké a dovnitř proudilo spoustu světla. Na podlaze byly natmavo namořené parkety. Uspořádání pokojů bylo velmi konvenční: napravo hala, nalevo jídelna a za ní kuchyně. Za halou byl obývací pokoj a dlouhá prosklená veranda, která se z té strany táhla po celé délce domu. Dům měl zvláštní atmosféru, jako výklad obchodního domu se zvlášť elegantním bytovým vybavením. Považovala jsem to za důsledek toho, že tam celé roky nikdo nebydlel. Nábytek stál pořád na svém místě a nikde ani smítko prachu. Po domě nebyly žádné pokojové rostliny ani časopisy, žádné stopy po nějaké probíhající činnosti. Dokonce i ticho mělo dutý zvuk, pustý a bez života.

Celý interiér byl veden v neutrálních tónech: šedé a ústřicpvě bílé, oříškové a skořicově hnědé. Pohovky a židle měly měkké čalounění, zaoblená opěradla a nadýchané polštářky, něco jako secesní styl bez jakékoli snahy se předvádět. Bylo to vkusné spojení moderního a starožitného a bylo patrné, že Nikki věděla, co dělá, i když jí na tom nezáleželo.

Nahoře bylo pět ložnic, každá s krbem, koupelnou pozoruhodných rozměrů, s prostornými vestavěnými skříněmi, šatnami a všude byl ode zdi ke zdi položený žlutohnědý vlněný koberec.

„To je apartmá pána domu?“

Nikki přikývla. Šla jsem za ní do koupelny. U umyvadla byl komínek tlustých čokoládových ručníků. Zapuštěná vana měla obložení z keramických kachlíků světle tabákového odstínu. Odděleně stál prosklený sprchovací kout vybavený jako parní lázeň. Mýdlo, toaletní papír, papírové kapesníky.

„Bydlíte tady?“ zeptala jsem se, když jsme šly dolů se schodů.

„Zatím ne, ale možná budu. Mám někoho, kdo sem chodí každých čtrnáct dní uklidit, no a samozřejmě je tady celou dobu zahradník. Já bydlím na pláži.“

„Tam máte ještě jeden dům?“

„Ano. Odkázala mi ho Laurencova matka.“

„Proč vám a ne jemu?“

Malounko se pousmála. „Laurence se svou matkou nevycházel. Dala byste si čaj?“

„Myslela jsem, že už musíte vyrazit.“

„Mám čas.“

Šla jsem za ní do kuchyně. Uprostřed místnosti stál velký kuchyňský sporák s měděnou stříškou odsavače par nad hořáky, velká pracovní plocha na přípravu jídel a všemožné pánvičky, košíčky a kuchyňské náčiní na kulatém kovovém regálu, který sahal až do stropu. Všechny ostatní pulty byly z bílých keramických dlaždic. V jednom byl zabudovaný dvojitý nerez dřez. Byla tam plynová trouba, teplovzdušná trouba, mikrovlnná trouba, lednice, dva mrazáky a impozantní spíž.

Nikki dala vařit vodu a vyhoupla se na dřevěnou stoličku. Sedla jsem si naproti ní, takže jsme seděly ve středu místnosti, která vypadala jako chemická laboratoř nebo jako kuchařčin sen.

„S kým jste zatím mluvila?“ zeptala se.

Pověděla jsem jí o svém rozhovoru s Charliem Scorsonim.

„Ti dva mi připadají jako dost podivní kamarádi,“ řekla jsem. „Na Laurence si vzpomínám trochu mlhavě, ale vždycky na mě působil moc elegantním a inteligentním dojmem. Scorsoni je velmi fyzický. Připomíná mi jednoho chlapa z reklamy na řetězové pily.“

„Jo, Charlie, to je opravdický rváč. Podle toho, co jsem slyšela, se těžko dostával nahoru, razil si cestu přes všechny překážky. Jako z reklamy na záložce paperbacku: ,… kráčel přes mrtvoly těch, které miloval…‘ Možná, že to Laurencovi imponovalo. Vždycky mluvil o Charliem se závistivým respektem. Laurence mu všechno přenechal. Charlie si samozřejmě myslel, že Laurence se nemůže mýlit.“

„To bylo nasnadě,“ řekla jsem. „Nepředpokládám, že by měl nějaký motiv k vraždě. Napadlo vás někdy, že by v tom mohl mít prsty?“

Nikki se usmála a vstala, aby vyndala šálky, podšálky a čajové sáčky. „Svého času jsem podezřívala každého, ale na Charlieho to nevypadá. Rozhodně na tom nevydělal finančně ani profesionálně…“ Nalila do obou šálků vroucí vodu.

„To se říká, kdo ví jestli,“ podotkla jsem a zakvedlala jsem svým čajovým sáčkem.

„No jistě, to je pravda. Třeba tam mohla být nějaká skrytá dividenda, ale to by se určitě během těch uplynulých osmi let někde prosáklo.“

„Logicky.“ Pokračovala jsem ve vyprávění a řekla jsem jí o svém rozhovoru s Gwen. Nikki sotva znatelně zrůžověly tváře.

„Mám vůči ní špatný pocit,“ řekla. „V době, kdy se rozvedli, ji Laurence doopravdy nenáviděl a já jsem měla tendenci tak trochu přilévat oleje do ohně. Nikdy nebyl schopen na sebe vzít nějakou zodpovědnost za to, že jejich manželství ztroskotalo, takže z toho musel vinit ji a potrestat ji za to. Já jsem sejí nezaslala. Ze začátku jsem opravdu věřila tomu, co o ní říkal. Totiž, osobně mi připadala velmi schopná a věděla jsem, že na ní byl Laurence hodně závislý, ale bylo jistější ji od něj odstavit tím, že jsem v něm přiživovala jeho roztrpčené pocity. Chápete, co myslím? V určitém směru se ta jeho intenzívní nenávist v ničem nelišila od lásky, ale připadala jsem si bezpečněji, když ta roztržka byla hlubší. Teď se za to stydím. Když jsem ho přestala mít ráda a on se do mě začal navážet, poznala jsem, jaké to pro ni bylo.“

„Ale já jsem myslela, že jejich vztah ztroskotal kvůli vám,“ podivila jsem se a důkladně jsem si ji prohlížela skrz páru stoupající z mého čajového šálku.

Nikki si oběma rukama prohrábla vlasy, načechrala si je a zase je nechala spadnout dolů a zlehka pohodila hlavou. „Ale ne,“ řekla. „Já jsem byla jeho pomsta. Bylo jedno, že on jí celá léta zahýbal. Když zjistil, že měla milence ona, narazil si mě. To je, co? Uvědomila jsem si to až mnohem později, ale bylo to tak.“

„Počkejte. Chci vědět, jestli tomu rozumím správně,“ skočila jsem jí do řeči. „Zjistil, že ona má s někým poměr, tak si začne s vámi a pak se s ní rozvede. Pokud tomu rozumím, ušil na ni boudu.“

„No ano. Přesně tak to udělal. Poměrem se mnou jí chtěl dokázat, že mu na ní nesejde. Potrestal ji tím, že jí vzal děti a peníze. Byl hrozně pomstychtivý. To byl jeden z důvodů, proč z něho byl tak dobrý advokát. Z hloubi duše se ztotožňoval s každým, komu bylo ukřivděno. Vybičoval se k zuřivosti kvůli sebemenší malichernosti, kterou pak využíval jako hnací motor, dokud protivníka neskolil. Byl nemilosrdný. Naprosto nemilosrdný.“

„S kým měla Gwen poměr?“

„Na to se budete muset zeptat jí. Ani nevím, jestli jsem to vůbec kdy věděla. On o tom samozřejmě nikdy nemluvil.“

Zeptala jsem sejí na noc, kdy Laurence zemřel, a ona mi sdělila detaily, které mi chyběly.

„Na co byl alergický?“

„Na zvířecí chlupy. Většinou na psí, ale i na kočičí srst. Dlouhou dobu nestrpěl v domě žádná domácí zvířata, ale když byly Colinovi dva, někdo navrhl, abychom mu pořídili psa.“

„Colin neslyší, že?“

„Je hluchý od narození. Zkoušejí novorozeňatům sluch, takže jsme to věděli hned od začátku, ale nic pro něj nešlo udělat. Ukázalo se, že jsem prodělala lehké zarděnky, ještě než jsem vůbec zjistila, že jsem těhotná. Naštěstí to vypadá, že to bylo jediné poškození, které utrpěl. Až potud jsme měli štěstí.“

„A ten pes byl pro něho? Něco jako hlídací pes?“

„Tak nějak. Za dítětem nemůžete chodit ve dne v noci. Proto jsme nechali zavézt ten bazén. A Bruno taky moc pomohl.“

„Německý ovčák.“

„Ano,“ přitakala Nikki a pak trochu zaváhala. „Už umřel. Jednou do něj na silnici hned kousek od domu narazilo auto, ale byl to skvělý pes. Moc chytrý a oddaný a moc Colina chránil. Jenže když Laurence zjistil, co to s ním dělá, když máme doma Bruna, začal znovu brát prášky proti alergii. Colina opravdu zbožňoval. Ať měl jaké chtěl chyby, a že jich měl plno, to mi věřte, toho chlapečka měl opravdu moc rád.“

Úsměv jí pohasl a obličej sejí zvláštně proměnil. Najednou byla mimo, odtažitá. Měla bezvýrazné oči a pohled, jakým se na mě dívala, byl zcela bez emocí.

„Promiňte, Nikki. Přála bych si, abychom se o tom nemusely bavit.“

Dopily jsme čaj a pak jsme vstaly. Šálky s podšálky zasunula do myčky na nádobí. Když se na mě znovu podívala, byly její oči opět nevýrazně kovově šedomodré. „Doufám, že přijdete na to, kdo ho zabil. Dokud se to nedovím, nebudu nikdy šťastná.“

Tón, jakým mluvila, mi naháněl hrůzu. V očích se jí mihl stejný záblesk, jako měly ty dvě husy: zlovolný a iracionální. Byl to jen záblesk, který rychle zmizel.

„Vy byste se nepokoušela nikomu mstít, viďte že ne?“ zeptala jsem se.

Uhnula přede mnou pohledem. „Ne. Dost jsem na to ve vězení myslela, ale teď, když jsem venku, mně to už nepřipadá tak důležité. Jediné, co chci právě teď, je mít zpátky svého syna. A chci ležet na pláži a pít minerálku a nosit své vlastní šaty. A jíst v restauracích, a když ne, tak chci vařit. A dlouho spát a dávat si pěnové koupele…“ Zarazila se, zasmála se sama sobě a pak se zhluboka nadechla. „Takže. Ne, nechci riskovat svou svobodu.“

Naše oči se setkaly a já jsem zareagovala úsměvem. „Měla byste vyrazit,“ řekla jsem.

Dokud jsem ještě byla v Montebellu, stavila jsem se v místní lékárně. Lékárník, na jehož jmenovce stálo „Carroll Sims“, byl asi padesátiletý, střední postavy, s mírnýma hnědýma očima za umírněnými obroučkami z želvoviny. Právě vysvětloval nějaké starší ženě, co má přesně za léky a jak je má užívat. Vysvětlování ji mátlo a popuzovalo zároveň, ale Sims byl taktní a na její zmatené dotazy odpovídal s dobromyslnou laskavostí. Dovedla jsem si představit, jak mu lidé ukazují své bradavice a kousance od koček, jak mu přes pult popisují své bolesti na prsou a problémy s močením. Když na mě přišla řada, litovala jsem, že nemám nějakou bolístku, se kterou bych se mu mohla svěřit. Místo toho jsem mu ukázala svůj průkaz.

„Co si přejete?“

„Nepracoval jste tady náhodou před osmi lety, když byl zavražděn Laurence Fife?“

„Jistěže ano. Mně to tady patří. Vy jste jeho přítelkyně?“

„Ne,“ řekla jsem. „Byla jsem najatá, abych celý ten případ znovu přešetřila. Napadlo mě, že bych logicky měla začít tady.“

„Nemyslím, že bych vám mohl být příliš nápomocen. Mohu vám sdělit, jaké bral léky, dávkování, počet balení, jméno doktora, který mu je naordinoval, ale nemohu vám říci, jak došlo k té záměně. Totiž, to vám říct mohu. Jen vám nemohu říct, kdo to udělal.“

Většinu informací, které mi Sims poskytl, jsem už znala. Laurence užíval antihistaminikum HistaDril, které bral už léta. K alergologovi chodil zhruba jednou za rok a v průběhu roku automaticky dostával stejné léky. Jedinou novinkou, kterou mi Sims řekl, bylo, že HistaDril nedávno stáhli z prodeje kvůli možným kancerogenním vedlejším účinkům.

„Jinými slovy, kdyby Fife jen bral ty léky ještě pár let, mohl by dostat rakovinu a umřel by tak jako tak.“

„Možná,“ řekl lékárník. Chvíli jsme na sebe navzájem zírali.

„Nepředpokládám, že víte, kdo ho zabil,“ řekla jsem.

„Ani náhodou.“

„No, to je asi tak všechno. Viděl jste něco z procesu?“

„Jen když jsem svědčil. Identifikoval jsem lékovku jako jednu z našich. Byla zrovna čerstvě naplněna, ale udělal to sám Fife a přitom jsme spolu klábosili. HistaDril bral už tak dlouho, že jsme se o něm ani nemuseli bavit.“

„Pamatujete si, o čem jste se bavili?“

„No, jako vždycky. Mám dojem, že tehdy byl právě za městem požár a bavili jsme se o něm. Spousta alergiků se obávala zvýšeného znečištění ovzduší.“

„Obával se toho on?“

„Každý měl trochu obavy, ale nevzpomínám si, že by se strachoval nějak víc než ostatní.“

„Tak jo,“ řekla jsem. „Děkuju vám, že jste si udělal čas. Jestli vás ještě něco napadne, brnknete mi? Jsem v seznamu.“

„Jistě, pokud mě něco napadne,“ přikývl.

Odpoledne bylo v půlce a s Gwen jsem se měla sejít až v šest. Připadala jsem si nervózní a rozladěná. Kousek po kousku jsem dávala dohromady informace k pozadí případu, ale zatím se nic doopravdy nedělo a nakolik mi bylo známo, ani se z toho nemohlo nic vyklubat. Pokud se státu Kalifornie týče, spravedlnosti bylo učiněno za dost, a jen Nikki Fifeová to popírala. Nikki a vrah Laurence Fifea, který neměl ani jméno, ani tvář, a osm let se radoval z imunity před soudním stíháním. Osm let svobody, a já jsem byla najata, abych ji porušila. Jednou budu nucena někomu skřípnout prsty a ten někdo ze mě vůbec nebude mít radost.

Rozhodla jsem se, že budu Marcii Threadgillovou špehovat. V době, kdy škobrtla o tu trhlinu v chodníku, právě vyšla z obchodu pro šikovné ruce, kde zakoupila vše potřebné k vyrobení jedné z těch ohavných kabeliček pošitých různými škeblemi. Představovala jsem si ji, jak rozebírá lísky od pomerančů či vyrábí důmyslné závěsné dekorace z kartónů na vajíčka a ověnčuje je umělohmotnými snítkami konvalinek. Marcii Threadgillové bylo dvacet šest let a měla špatný vkus. Majitel krámku mi popsal projekty, které realizovala, a každým coulem mi připomínaly mou tetinku. Marcia Threadgillová byla v jádru laciná. Ze starých šuntů dělala vánoční dárky. Tato mentalita podle mého názoru vede k podvádění pojišťoven a dalším nekalým čachrům. Je to ten typ člověka, který by napsal do Pepsi Coly, že našel v jejich nápoji myší chlup, jen aby si vyšašil zdarma basu limonád.

Zaparkovala jsem pár vchodů před jejím bytem a vyndala jsem svůj dalekohled. Sesunula jsem se na sedadle, zaostřila na její terasu a pak se narovnala. „To jsem blázen,“ vydechla jsem.

Na místě té nechutně hnědé zvadlé kapradiny visela rostlina mamutích rozměrů, která musela vážit dvacet liber. Jak ji asi zvedla, aby ji zavěsila na hák přesně nad svou hlavou? To soused? Nebo přítel? Co když si to udělala sama? Dokonce bylo vidět cenovku zapíchnutou z jedné strany květináče. Koupila si ji v samoobsluze Gateway za dvacet devět dolarů devadesát pět cerítů, což byla dost vysoká cena, vzhledem k tomu, že byla pravděpodobně obsypaná mšicemi.

„Do prdele,“ ulevila jsem si. Kde jsem byla, když tu nádheru vzepřela? Lesklá kytka spolu s vlhkou půdou zvící dvaceti liber, zavěšená na řetězu ve výši ramen. Stála přitom na židli? Odjela jsem do nedaleké samoobsluhy a namířila jsem si to rovnou dozadu do květinářství. Měli tam těchhle kytek asi pět nebo šest – tchynin jazyk či sloní ucho, nebo jak se ty potvory jmenují. Jednu jsem zvedla. Panebože. Bylo to horší, než jsem si myslela. Neskladná a těžká, bez něčí pomoci s ní nejde hnout. Vybrala jsem si jeden film, zaplatila jsem u pokladny za hotové a založila jsem ho do foťáku. „Marcio, hrdličko moje,“ zacukrovala jsem. „Však já se ti dostanu na kobylku.“

Zajela jsem zpátky k jejímu bytu a zase jsem vyndala dalekohled. Ještě jsem se ani nestačila vleže uvelebit, se skly zamířenými na její terasu, když se slečna Threadgillová osobně objevila, vlekouc takovou tu dlouhou plastikovou hadici, kterou musela mít napojenou uvnitř na vodovod. Mlžila, rosila a zalévala pořád dokola, pak se šťourala prstem ve špinavé hlíně a další hrnkové rostlině na zábradlí terasy utrhla žloutnoucí lístek. Od pohledu pravý obsedantní typ, jak tak zkoumala zespodu listy, jestli tam není pánbůhvíjaký škodlivý hmyz. Bedlivě jsem sledovala její obličej. Vypadala, jako kdyby v nějakém obchodním domě utratila kolem pětačtyřiceti dolarů, aby se pak nechala zdarma na ukázku nalíčit. Moka a karamel na víčkách. Maliny na tvářích. Rtěnka barvy čokolády. Nehty měla dlouhé a nalakované přibližně na odstín třešňového sirupu, jakým jsou plněné višně v čokoládě, u nichž litujete, že jste s e do nich tak nedočkavě zakousli.

Na terasu nad Marcií vyšla starší žena v nylonovém trikotu a dala se s ní do řeči. Řekla bych, že šlo o nějakou stížnost, protože ani jedna nevypadala právě nadšeně a Marcia nakonec nasupeně odkráčela. Stará dáma za ní zaječela cosi, co vypadalo sprostě i v pouhé pantomimě. Vystoupila jsem z auta a zamkla jsem ho. S sebou jsem si vzala podložku na psaní a blok.

Marciin byt byl v domovním seznamu uveden jako 2C. Byt nad ní byl napsán na jméno Augusta Whiteová. Minula jsem výtah a šla jsem po schodech. Napřed jsem se zastavila před Marciinými dveřmi. Měla na plné pecky puštěné album Barryho Manilowa, a už když jsem poslouchala, přisadila ještě pár decibelů. Šla jsem o patro výš a zaklepala jsem na Augustiny dveře. Bleskově se k nim přiřítila a prostrčila škvírou obličej jako mopslík, přesně ty vyboulené oči, rozplácnutý nos a vousy na bradě. „Prosím?“ vyštěkla. Bylo jí osmdesát a ani o chlup min.

„Bydlím ve vedlejším domě,“ řekla jsem. „Měli jsme nějaké stížnosti na hluk a správce mě požádal, abych to vyšetřila. Mohla bych s vámi mluvit?“ Zdvihla jsem svou oficiálně vyhlížející podložku.

„Počkejte“.“

Otočila se ode dveří a s dusotem si odešla do kuchyně pro smeták. Zaslechla jsem, jak několikrát zabušila na kuchyňskou podlahu. Zespoda se ozvalo mohutné zadunění, jako kdyby Marcia Threadgillová mrštila o strop okovanou botou.

Augusta Whiteová zadusala na oplátku a podívala se na mě skrz štěrbinu. „Vypadáte jako z realitní kanceláře,“ řekla podezřívavě.

„Ale nejsem. Čestné slovo.“

„Nicméně tak vypadáte, takže vypadněte i s těmi svými lejstry. Já znám všechny lidi od vedle a vy tam nebydlíte.“

Zabouchla dveře a zamkla.

Tak to by bylo. Pokrčila jsem rameny a sešla jsem zpátky dolů po schodech. Venku jsem znovu omrkla ty terasy. Byly uspořádány py ramidovitě a mně se hlavou mihla představa, jak šplhám zvenku po domě jako nějaký balkónový zloděj, abych Marcii Threadgillovou špehovala zblízka. Upřímně jsem doufala, že se mi podaří někoho zlomit, aby mi o Marcii Threadgillové podal zprávu z první ruky, ale chtěla jsem to na chvíli nechat uležet. Udělala jsem pár snímků té zavěšené rostliny z výhodné pozice svého automobilu a v duchu jsem doufala, že brzy uvadne a zhyne na nevyléčitelnou kořenovou hnilobu. Chtěla jsem být při tom, až tam bude věšet novou.

Vrátila jsem se k sobě domů a zapsala jsem si pár poznámek. Ve tři čtvrti na pět jsem se převlékla do svého běžeckého dresu: do šortek a starého bavlněného roláku. Rozhodně nejsem nějaký zastánce skvělé fyzické kondice. Sama jsem byla v kondici jen jednou, když jsem dělala zkoušky na policejní akademii, ale v běhání je něco, co ukájí mé masochistické choutky. Bolí to a já se vleču, ale mám dobré kecky a je mi příjemná vůně vlastního potu. Běhám na půldruhé míle dlouhém chodníku, který vede podél pláže, kde je většinou mírně vlhký a velmi čistý vzduch. Širokou travnatou plochu mezi chodníkem a pláží lemují palmy a vždycky tam jsou i další běžci, z nichž většina vypadá mnohem lépe než já.

Uběhla jsem dvě míle a pak jsem to zapíchla. Bolela mě lýtka. Pálilo mě na prsou. Supěla jsem a funěla v předklonu a představovala jsem si, jak se ty všemožné toxické zplodiny vylučují z mých plic a pórů, opravdový očistec. Obešla jsem půl bloku a pak jsem zaslechla troubení auta. Ohlédla jsem se. U obrubníku zastavil Charlie Scorsoni v bleděmodré mercedesce SL, která mu moc sekla. Setřela jsem si vyhrnutým rukávem pot, který se mi řinul po tvářích, a přešla jsem přes ulici k jeho autu.

„Máte zářivě růžová líčka,“ podotkl.

„Já tak vypadám vždycky, když na mě přijde záchvat. Měl byste mě vidět potom. Co tady děláte?“

„Mám provinilý pocit. Protože jsem vás včera tak uťal. Naskoč. té si.“

„Ale ne,“ zasmála jsem se. Pořád jsem lapala po dechu. „Nechci, abyste měl sedadla celá zapocená.“

„Můžu jet za vámi k vám domů?“

„To myslíte vážně?“

„Řekl jsem si, že když budu dělat haura, pak mě třeba nedáte na svůj seznam podezřelých.“

„To vám nepomůže. U mě je podezřelý každý.“

Když jsem vyšla ze sprchy a vystrčila jsem hlavu ze dveří koupelny, Scorsoni si prohlížel hromádku knih na mém pracovním stole. „Stačil jste prohledat šuplíky?“

Mile se usmál. „Byly zamčené.“

Usmála jsem se a zase jsem dveře od koupelny zavřela, abych se oblékla. Uvědomila jsem si, že ho vidím ráda, a to mi nebylo příjemné. Když jde o muže, jsem opravdu neoblomná. O osmačtyřicetiletém chlapovi si málokdy pomyslím, že je to „fešák“, ale tak mi připadal. Byl velký, vlasy se mu sympaticky kudrnatily a oči za brýlemi bez obrouček mu skoro světélkovaly. Ten dolíček v bradě taky nebyl na závadu.

Vyšla jsem z koupelny a bosá jsem zamířila do svého kuchyňského koutu. „Dáte si pivo?“

V tu chvíli už seděl na gauči a listoval si v knize o krádežích aut. „Velmi vytříbený vkus,“ poznamenal. „Proč se nenecháte pozvat na drink?“

„Musím v šest někde být,“ řekla jsem.

„V tom případě to pivo.“

Otevřela jsem pivo a podala jsem mu ho. Posadila jsem se na druhý konec gauče s nohama zasunutýma pod sebe. „Musel jste odejít brzy z práce. To mi lichotí.“

„Ještě se tam večer vrátím. Musím na pár dnů odjet a chci si sbalit kufr a vyřídit nějaké resty pro Ruth.“

„Tak proč jste si udělal čas na mě?“

Scorsoni se na mě šibalsky pousmál bez jakéhokoli náznaku podrážděnosti. „Proboha, nač ta skromnost? Proč bych si na vás neměl udělat čas? Jestli Nikki Laurence nezabila, pak mě stejně jako kohokoli jiného zajímá, kdo to udělal, nic víc.“

„Ani na okamžik nemáte pocit, že je nevinná,“ řekla jsem.

„Mám pocit, že vy ten pocit máte,“ opáčil.

Opatrně jsem se na něho podívala. „To vám nemůžu říct. Doufám, že to chápete. Bodla by mi jakákoli vaše pomoc, a pokud vás najednou něco osvítí, s nadšením si to vyslechnu, ale nemůžu to koulet na dvě strany.“

„Vy chcete dělat akvokátovi přednášku o výsadním právu klienta? Prokristapána, Millhoneová. Nechtě toho.“

„Dobře, dobře. Omlouvám se,“ řekla jsem. „Podívala jsem se mu dolů na jeho velké ruce a pak zas do obličeje. „Jen jsem ze sebe nechtěla nechat tahat rozumy.“

Zatvářil se nenucené a lenivě se pousmál. „Vždyťjste říkala, že stejně nic nevíte,“ vytasil se, „tak jaképak rozumy? Vy jste tak hrozně nerudná.“

Usmála jsem se. „Koukněte se. Já nevím, jakou mám u tohohle případu šanci. Zatím to nedokážu odhadnout a jsem z toho nervózní.“

„Jo a děláte na tom jak dlouho – co – dva dny?“

„Tak nějak.“

„Tak si dejte pohov, dokud to jde.“ Lokl si piva a pak s malým ťuknutím postavil láhev na stolek u gauče. „Včera jsem s vámi nemluvil upřímně,“ řekl.

„O čem?“

„O Libby Glassové. Věděl jsem, co byla zač, a měl jsem podezření, že s ní něco měl. Prostě jsem měl pocit, že to není vaše věc.“

„Na tom teď stejně nesejde,“ podotkla jsem.

„To jsem si právě taky řekl. A třeba je to pro váš případ důležité – kdo ví? Myslím, že od té doby, co umřel, jsem mu začal nasazovat svatozář, což ve skutečnosti nikdy neměl. Měl spousty ženských. Ale jeho vkusu seděly spíše majetné vrstvy: Ženy v letech. Ty štíhlé a elegantní, které si berou aristokraty.“

„Jaká byla Libby?“

„Vlastně ani nevím. Párkrát jsem se s ní setkal, když sepisovala daňové přiznání. Připadala mi dost sympatická. Mladá. Nemohlo jí být víc než takových pěta šestadvacet.“

„Řekl vám, že s ní má poměr?“

„To ne, on rozhodně ne. O jeho milostných románcích jsem nikdy nic nevěděl.“

„Gentleman každým coulem.“

Varovně na mě pohlédl.

„Já si nedělám legraci,“ vyhrkla jsem honem. „Slyšela jsem, že pokud šlo o ženy v jeho životě, držel jazyk za zuby. Nic jiného jsem tím nemyslela.“

„Jo, to je pravda. Se vším dělal hrozné tajnosti. Proto byl taky dobrý advokát. S ničím se nesvěřoval, nikdy předem neřekl, jaký udělá tah. Ale posledního půlroku před smrtí byl divný, zakuklený. Bývaly chvíle, kdy jsem si skoro říkal, že mu není dobře, ale ne tělesně. Byla to jakási psychická bolest, promiňte mi ten výraz.“

„Ten večer jste se spolu šli napít?“

„Byli jsme na večeři. V centru města v Bistru. Nikki byla někde pryč a my jsme hráli tenis a pak jsme si dali něco k jídlu. Byl v pořádku, pokud jsem to mohl posoudit.“

„Měl s sebou tehdy ty léky proti alergii?“

Scorsoni zavrtěl hlavou. „On na prášky vůbec moc nedal. Tak tylenol, když ho bolela hlava, ale to bývalo málokdy. Dokonce i Nikki přiznala, že tu protialergickou kapsli si vzal, až když přišel domů. Musel to být někdo, kdo k tomu měl přístup.“

„Byla Libby Glassová někdy v Santa Terese?“

„Pokud vím, tak pracovně ne. Možná, že přijela, aby se s ním viděla, ale on mi nikdy nic neřekl. Proč?“

„Nevím. Jen mě napadlo, zeje někdo mohl nějak otrávit najednou. Umřela až za čtyři dny po něm, ale to není těžké vysvětlit, když si ty léky dávkovali sami.“

„O její smrti jsem se nikdy moc nedoslechl. Ani nemám ten pocit, že by se to tady dostalo do novin. Zato ale on byl v Los Angeles, to vím jistě. Asi tak půldruhého týdne předtím, než zemřel.

„To je zajímavé. Já tam pojedu tak jako tak. Třeba se mi to podaří ověřit.“

Mrkl se na hodinky. „Měl bych vás už pustit,“ řekl a rovnou vstal. Vstala jsem taky a loudala jsem se s ním ke dveřím, a tak nějak mě mrzelo, že už odchází.

„Jak se vám podařilo tolik shodit?“

„Co, tohle?“ zeptal se a poplácal se po břiše. Naklonil se ke mně, jako kdyby se mi chtěl svěřit s nějakým neuvěřitelným režimem odříkání a sebezapření.

„Přestal jsem jíst sladkosti. Míval jsem je schované v šuplíku u stolu,“ zamumlal konspirativně. „Smíškové a Tři mušketýři, Hersheyovy čokoládové bonbóny ve stříbrných obalech nahoře s papírovým jazýčkem na rozbalení. Stovku denně…“

Úplně jsem cítila, jak ve mně klokotá smích, protože on měl mazlivý tón a působil, jako by se doznával ke své tajné vášni, že nosí dámské punčocháče. Taky proto, že jsem věděla, že když otočím hlavu, budu k němu blíž, než jsem podle mého názoru mohla v dané chvíli zvládnout.

„A co Maršový čokoládové tyčinky?“ vydechla jsem.

„V jednom kuse,“ řekl. Skoro jsem cítila žár jeho tváře a úkradkem jsem se na něj podívala. Pak se sám sobě zasmál, čímž to jiskření uťal, a jeho oči se setkaly s mými jen o chviličku déle než měly. „Brzy na shledanou,“ řekl.

Když odcházel, podali jsme si ruce. Ani jsem nevěděla proč – možná jen jako záminku k doteku. Dokonce i z tak bezvýznamného kon taktu mi vstávaly chlupy po celé paži. Můj systém včasného varování vyzváněl jako splašený a já jsem dost dobře nevěděla, jak si to vyložit. Je to stejný pocit, jaký občas mívám, když v jednadvacátém poschodí otevřu okno – hrozně mě přitahuje pomyšlení, že vypadnu ven. Mezi muži si dávám dlouhé pauzy a možná, že zase uzrál čas. To není dobré, napadlo mě, to tedy ne.

Když jsem v šest hodin zaparkovala před K9 Korners, Gwen právě zamykala. Stáhla jsem dolů okénko a natáhla jsem se přes sedadlo. „Chcete se svézt v mém autě?“

„Radši pojedu za vámi,“ řekla. „Víte, kde je Pod palmami? Vyhovuje vám to?“

„Jasně.“

Odešla k parkovišti a za minutu odtud vyjela v zářivě žlutém saabu. Restaurace byla jen o pár bloků dál a na parkovišti jsme zastavily vedle sebe. Sundala si pracovní plášť a nesystematicky si na klíně oprašovala sukni.

„Omlouvám se za ty psí chlupy,“ řekla. „Většinou jdu rovnou pod sprchu.“

Restaurace Pod palmami je přímo v centru Santa Teresy, zasunutá mezi komplexem obchodů, se stolky venku a nezbytnými palmami ve velkých dřevěných květináčích. Našly jsme si stůl kousek stranou. Já jsem si objednala bílé víno, ona minerálku.

„Vy nepijete?“

„Moc ne. Nechala jsem toho, když jsem se rozvedla. Předtím jsem do sebe nalila hektolitry skotské. Co váš případ?“

„To jde v tomhle stadiu těžko říct,“ odpověděla jsem. „Jak dlouho vedete ten psí salón?“

„Déle než se mi líbí,“ zasmála se.

Chvíli jsme se jen tak bavily. Potřebovala jsem čas, abych šiji mohla důkladně prohlédnout. Doufala jsem, že přijdu na to, co měly s Nikki Fifeovou společného, že obě dvě skončily jako Fifeovy manželky. Byla to ona, která zavedla hovor zpátky k tématu. „Tak spusťte,“ pobídla mě.

V duchu jsem jí složila poklonu. Byla velmi obratná a mou práci mi ulehčovala mnohem víc, než jsem počítala. „Nenapadlo mě, že budete tak nápomocná.“

„Mluvila jste s Charliem Scorsonim,“ řekla.

„Připadalo mi, že bych měla logicky začít u něho,“ pokrčila jsem rameny. „Máte ho na seznamu?“

„Lidí, kteří by mohli bývali zabít Laurence? Ne. To bych neřekla. A on mě má na seznamu?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„To je divné,“ řekla.

„Jak to?“

Naklonila hlavu a zatvářila se vyrovnaně. „Myslí si, že jsem zatrpklá. Doslechla jsem se to z mnoha různých stran. Malé město. Když si dostatečně dlouho počkáte, donese se k vám, co si o vás myslí úplně každý.“

„Připadá mi, že byste mohla mít na trochu té zatrpklosti nárok.“

„To už jsem dávno překonala. Mimochodem, tady zastihnete Grega a Dianu, jestli máte zájem.“ Vyndala z peněženky kartičku se dvěma jmény, adresami a telefonními čísly.

„Díky. To jste moc hodná. Nějaká rada, jak se k nim chovat? Myslela jsem to vážně, když jsem říkala, že je nechci rozrušit.“

„Ale ne. Jsou oba dva přímočaří, možná vám budou připadat až trochu moc hrrr.“

„Mám za to, že se s Nikki nestýkají.“

„Asi ne, aleje to škoda. Staré rány. Mnohem radši bych viděla, kdyby to nechali plavat. Byla na ně moc hodná.“ Poté si sáhla dozadu a stáhla si s vlasů šátek. Malinko přitom potřásla hlavou, aby sejí rozpustily. Byly na ramena, zajímavý šedivý odstín, u něhož jsem si nedovedla představit, že by byl nějak přibarvený. Byl to hezký kontrast… šedivé vlasy, hnědé oči. Měla výrazné lícní kosti, hezké vrásky kolem úst, dobré zuby a její opálení prozrazovalo zdraví, nikoli marnivost.

„Co jste si myslela o Nikki?“

„Tím si nejsem tak úplně jistá. Totiž, dřív jsem ji šíleně nesnášela, ale teďbych si s ní ráda někdy promluvila. Mám pocit, že bychom si mohly rozumět mnohem lépe. Chcete vědět, proč jsem si ho vzala?“

„To by mě zajímalo.“

„Měl velký péro,“ ušklíbla se a pak se zasmála. „Promiňte. Nemohla jsem si to odpustit. Když se to tak vezme, byl v posteli pěkně hnusný. Hotový stroj na šoustání. Což je fantastické, pokud jste zatížená na odosobněný sex.“

„To mě zrovna moc nebere,“ řekla jsem suše.

„Já jsem z toho taky nebyla odvázaná, když mi to došlo. Když jsem si ho brala, byla jsem panna.“

„Ježíši,“ řekla jsem. „To je ale nuda.“

„Tehdy to byla ještě větší nuda, ale to všechno bylo součást poslání, ke kterému jsem byla vedena. Vždycky jsem si myslela, že náš sexuální život ztroskotal mou vinou…“ Zmlkla a tváře se jí malounko zapálily.

„Až dokdy,“ troufla jsem se zeptat.

„Možná, že bych si taky měla dát víno,“ řekla a mávla na servírku. Já jsem si objednala druhou sklenici. Gwen se ke mně otočila.

„Ve třiceti jsem si našla milence.“

„To ukazuje, že jste měla trochu rozum.“

„Jak se to vezme. Trvalo to jen kolem šesti neděl, ale bylo to nejlepších šest týdnů mého života. Svým způsobem jsem byla ráda, že to skončilo. Byl to silný vztah a zkomplikoval by mně život. Nebyla jsem na to připravená.“ Odmlčela se a úplně jsem viděla, jak v duchu reviduje, co mně řekla. „Laurence byl vždycky vůči mně velmi kritický a já jsem si myslela, že si to zasluhuju. Pak jsem se setkala s mužem, který si myslel, že mám ve všem pravdu. Napřed jsem odolávala. Věděla jsem, co k tomu muži cítím, ale bylo mi to proti mysli. Nakonec jsem to prostě nevydržela. Chvíli jsem si namlouvala, že to prospěje mému vztahu s Laurencem. Najednou jsem začala dostávat něco, co jsem dlouhou dobu potřebovala, a díky tomu jsem získala pocit, že mu můžu hodně dát. Ale pak si ten dvojí život začal vyžadovat své oběti. Zahýbala jsem Laurencovi tak dlouho, jak to šlo, ale on začal mít podezření, že se něco děje. Prostě
jsem nemohla snést jeho dotek – z přílišného napětí, z přílišného podvádění. Taky jsem si příliš užívala bokem. Musel vycítit, že se se mnou stala změna, protože začal sondovat a vyptávat se, chtěl o mně vědět každou minutu. Volal namátkou odpoledne a já jsem samozřejmě nebyla doma. Dokonce i když jsem byla s Laurencem, byla jsem někde jinde. Vyhrožoval mi rozvodem, což mě vyděsilo, a přiznala jsem se. Byla to největší chyba, jakou jsem v životě udělala, protože se se mnou stejně rozvedl.“

„Za trest.“

„Tak, jak to uměl jen Laurence Fife. Špičkově.“

„Kde je teď?“

„Můj milenec? Proč se ptáte?“

Najednou nasadila obezřetný tón, ostražitý výraz.

„Laurence musel vědět, kdo to byl. Když potrestal vás, tak proč ne taky jeho?“

„Nechci na něj vrhat podezření,“ řekla. „To by byl ode mě podraz. S Laurencovou smrtí neměl nic společného. To vám můžu dát písemně.“

„Jak to, že jste si tak jistá? Spousta lidí se tehdy v plno věcech spletla a Nikki za to zaplatila.“

„Tak pozor,“ vyjela zostra. „Nikki zastupoval nejlepší advokát v celém státě. Možná, že měla párkrát smůlu, a možná, že ne, ale to není důvod, proč se pokoušet svalovat vinu na někoho, kdo s tím neměl nic společného.“

„Já se nikoho nesnažím obviňovat. Já se jen snažím najít v tom případu nějaký záchytný bod. Nemůžu vás přinutit, abyste mi řekla, kdo to je…“

„To je fakt a myslím, že vám dá pěkně zabrat, abyste to vytáhla z něhoho jiného.“

„Heleďte se, já tady nejsem proto, abych se s vámi chytla. Promiňte. Vykašlete se na to.“

Na „krku jí vyskočily dvě červené skvrny. Snažila se překonat vztek a znovu se ovládnout. Jednu chvíli jsem myslela, že se sebere a odejde.

„Nechci na vás naléhat,“ řekla jsem. „To je otázka sama pro sebe a já jsem sem přišla, abych si s vámi promluvila. Jestli o tom nechcete mluvit, tak já to beru.“

Pořád ještě vypadala, že se chystá k odchodu, tak jsem zmlkla a nechala jsem ji, ať si to rozmyslí sama. Konečně bylo vidět, že se trochu uvolnila, a vtom jsem si uvědomila, že jsem stejně napružená jako ona. Kontakt s ní byl pro mě příliš důležitý, než abych o něj mohla přijít.

„Vraťme se zpátky k Laurencovi. Povězte mi o něm,“ řekla jsem. 4 „Jaké byly všechny ty nevěry?“

Zaraženě se zasmála a upila vína. Zavrtěla hlavou. „Promiňte. Nechtěla jsem se rozčílit, ale vy jste mě zaskočila.“

„Jo, to se občas stává. Někdy zaskočím sama sebe.“

„Nemyslím, že by měl ženy rád. Pořád čekal, že ho někdo zradí. Ženský jsou přece od toho, aby ho zničily. Měl radost, když je předběhl, aspoň mně to tak přišlo. Mám podezření, že milostný poměr pro něj vždycky byl vztah kdo z koho a on musel mít pokaždé navrch.“

„Ubližujte ostatním, než ublíží oni vám.“

„Přesně tak.“

„Ale kdo si u něj přiložil polínko? Kdo ho mohl tak nenávidět?“

Pokrčila rameny a vypadala, že už je klidná. „Přemýšlela jsem nad tím celé odpoledne a je na tom zvláštní, že když se zeptám rovnou k věci, tak si nejsem jistá. Se spoustou lidí měl příšerné vztahy. Rozvodoví právníci nejsou nikdy zvlášť oblíbení, ale většinou je nikdo nevraždí.“

„Třeba to nemělo s jeho povoláním nic společného,“ navrhla jsem. „Třeba to nebyl žádný naštvaný manžel, kterého vytočily alimenty a opatrovnictví. Třeba v tom bylo něco jiného – zhrzená žena.“

„Těch byly kvanta. Ale řekla bych, že z rozchodů uměl dobře vybruslit. Anebo ty ženy samy už natolik vystřízlivěly, že si dokázaly uvědomit meze toho vztahu a skončit to. Měl jednu hroznou aféru s manželkou místního soudce, jmenovala se Charlotte Mercerová. Přejela by ho na ulici, kdyby k tomu měla sebemenší příležitost. Nebo jsem to aspoň takhle potom slyšela vyprávět. Nebyla zrovna typ, který by se dokázal rozejít s elegancí.“

„Jak jste na to přišla?“

„Zavolala mi, když se na ni vykašlal.“

„Před vaším rozvodem nebo po něm?“

„Až po něm, protože si pamatuji, že jsem si tehdy přála, aby bývala zavolala dřív. Šla jsem k soudu s prázdnýma rukama.“

„To nechápu,“ řekla jsem. „K čemu by vám to bylo? Nemohla byste ho dostat na nevěru, ani tehdy.“

„On mě na ni taky nedostal, ale určitě by mi to psychologicky pomohlo. Kvůli tomu, co jsem provedla, jsem si připadala tak provinile, že jsem mu skoro neoponovala, jedině když šlo o děti, ale i tehdy mě přetrumfl. Kdyby tehdy chtěla dělat problémy, mohla by mi moc pomoct. Pořád mu ještě záleželo na dobré reputaci. No prostě, třeba vám k tomu Charlotte Mercerová může ještě něco říct.“

„Skvělé. Řeknu jí, že je u mě podezřelá číslo jedna.“

Gwen se zasmála. „Klidně jí řekněte moje jméno, jestli bude chtít vědět, kdo vás poslal. To je to nejmenší, co můžu udělat.“

Poté, co Gwen odešla, jsem si vzadu u automatu vyhledala v telefonním seznamu adresu Charlotty Mercerové. Bydlela se soudcem na úpatí hor nad Santa Teresou. Ukázalo se, že je to rozlehlý přízemní dům, napravo s řadou stájí, krajina kolem samý prach a kosodřevina. Slunce právě začalo zapadat a byla to velkolepá podívaná. Oceán vypadal jako široká levandulová stuha přistěhovaná k růžovomodrému nebi.

Na zazvonění otevřela hospodyně v černé uniformě. Zůstala jsem sama v prostorné chladné hale, než zavolala svou „pani.“ Ze zadního traktu domu se přiblížily lehké kroky a já jsem napřed myslela, že místo Charlotty přišla Mercerovic dospívající dcera (pokud nějakou měli).

„Prosím, o co jde?“

Hlas byl hluboký, chraplavý a přisprostlý a prvotní mladistvý dojem rázem vyprchal.

„Charlotte Mercerová?“

„Ano, to jsem já.“

Byla drobná, asi tak metr šedesát, možná tak padesát kilo, pokud vůbec. Sandály, tričko, bílé kraťasy, nohy zlatavě hnědé, hezky rostlé. Ve tváři ani vrásku. Špinavě blonďaté vlasy měla nakrátko ostříhané, make up tlumený. Muselo jí být pětapadesát a bez týmu odborníků by takhle dobře rozhodně vypadat nemohla. Nepovislé čelistní partie působily uměle a její tváře měly onen vyhlazený a vypnutý vzhled, jaký v tak pOzdním věku může zajistit jedině plastika. Krk měla vrásčitý a na hřbetech rukou uzlovité žíly, ale jinak nic neodporovalo celkovému dojmu štíhlého, chladného mládí. Bleděmodré oči oživovala umně použitá řasenka a oční stíny nanesené ve dvou odstínech šedé. Na ruce jí chřestily zlaté náramky.

„Jmenuji se Kinsey Millhoneová,“ řekla jsem. „Jsem soukromý detektiv.“

„Prima. Co vás sem přivádí?“

„Přešetřuji smrt Laurence Fifea.“

Její úsměv se vytrácel, až z posledního pozůstatku dobrých způsobů zbylo jen cosi krutého. Jediným pohledem si mě zběžně změřila a dál už jsem ji nezajímala. „Doufám, že to nebude trvat dlouho,“ řekla a otočila se dozadu. „Pojďme ven na verandu. Nechala jsem tam svůj drink.“

Šla jsem za ní do zadní části domu. Pokoje, které jsme míjely, vypadaly prostorně, elegantně a nepoužívaně: okna vypulírovaná, na tlustých šmolkově modrých kobercích vyjeté brázdy po vysavači, profesionálně naaranžované čerstvě řezané květiny na lesklých deskách stolů. Tapety a závěsy byly nekonečným opakováním stejné modré květinové látky a všude byl cítit citrónový osvěžovač vzduchu. Napadlo mě, jestli ho používá, aby zamaskovala slabý zápach bourbonu s ledem, který se za ní linul. Když jsme šly kolem kuchyně, ucítila jsem jehněčí pečínku na česneku.

Atrium bylo zastíněno mřížovím. Nábytek byl z bílého proutí s jasně zeleným plátěným polstrováním. Vzala si svůj drink z litinového stolku se skleněnou deskou a zabořila se do měkce čalouněného lehátka. Automaticky se natáhla pro cigarety a štíhlou zlatou špičku od Dunhilla. Vypadala pobaveně, jako kdybych přišla výhradně proto, abych ji rozptýlila během její siesty.

„Kdopak vás sem poslal? Nikki nebo malá Gwen?“ Uhnula přede mnou očima a vypadala, že nevyžaduje žádnou odpověď. Zapálila si cigaretu a přitáhla si k sobě zpola zaplněný popelník. Pokynula mi rukou. „Sedněte si.“

Vybrala jsem si čalouněnou židli kousek od její. Za keři obklopujícími atrium bylo vidět vejčitý bazén. Charlotte zachytila můj pohled.

„Chcete to odpískat a jít si zaplavat nebo co?“

Rozhodla jsem se, že se kvůli tomu neurazím. Měla jsem pocit, zeje snadno sarkastická; automatická reakce, jako u někoho, kdo má kuřácký kašel.

„Tak kdopak vás sem poslal?“ zopakovala. Byla to pro mě druhá známka toho, že nebyla tak střízlivá, jak by být měla, a to dokonce i v tuto večerní hodinu.

„Lidi toho napovídají.“

„No, na to dám krk, že jo,“ řekla a vyfoukla kouř. „Tak já vám něco řeknu, kotě. Byla jsem pro toho chlapa víc než jen děvka. Nebyla jsem první ani poslední, ale do prdele, byla jsem ta nejlepší.“

„To proto se s vámi rozešel?“

„Nechtě si ty hlody,“ řekla a bleskově mě sjela pohledem, ale zároveň se zasmála hrdelním smíchem. Měla jsem podezření, že jsem v jejích očích stoupla. Zjevně hrála hazardně a nevadilo jí, když se v zájmu fér hry občas spálila. „Jasně, že se na mě vykašlal. Proč bych to dnes měla tutlat? Než se rozvedl s Gwen, udělala jsem mu menší scénu, a pak se zase vrátil pár měsíců předtím, než zemřel. Byl jako nějaký starý kocour, pořád čmuchal kolem stejné pavlače.“

„Co se stalo tehdy naposledy?“

Vrhla na mě zmořený pohled, jako by nic z toho nestálo moc za řeč. „Nabrnkl si nějakou jinou. Dělal s tím děsné cavyky. Byl celý nadržený. Majzlík jeden. Odhodil mě jako včerejší spodky.“

„To se divím, že jste nebyla podezřelá.“

Povytáhla obočí. „Já?“ Rozesmála se na celé kolo. „Manželka význačného soudce? Nikdy jsem ani nesvědčila a to moc dobře věděli, že jsem s ním chodila. Policajti kolem mě chodili po špičkách, jako kdybych byla nějaké ufňukané mimino, které si nečekaně zdřímlo. A kdo se je o to prosil? Já bych jim řekla, co by chtěli. Sakra, mně to bylo všechno u prdele. Kromě toho, oni už měli svou vlastní podezřelou.“

„Nikki?“

„Jasně, Nikki,“ přikývla přátelsky. Měla uvolněná gesta, a jak hovořila, malátně pohybovala rukou s cigaretou. „Ta byla na to moc cimprlich, aby někoho odkrouhla. Ne že by někoho zvlášť zajímalo, co si myslím. Já jsem jenom panička, samý chlast a žvásty. Co ta tak může vědět? Kdo by ji poslouchal? Mohla bych vám říct něco na každého v tomhle městě a kdo by mě poslouchal? A víte, jak to zjišťuju? Já vám něco povím. Vás to bude zajímat, vždyť to je přece vaše řemeslo, čmuchat na lidi, no ne?“

„Více méně,“ zamumlala jsem, ve snaze nepřerušit její monolog. Charlotte Mercerová byla ten typ, který se trefí rovnou do černého, pokud ji nikdo nerozptýlí. Dlouze zatáhla ze své cigarety a vyfoukla z nosu dva hrozivé proudy kouře. Zakašlala a potřásla hlavou.

„Omluvte mě, pokud se zadusím,“ řekla a znovu se na chvíli rozkašlala. „Vyzváníte tajemství,“ pokračovala tam, kde přestala. „Roztrubujete ty největší špinavosti, co vás napadnou, a v devíti případech z desíti vám to hodí něco ještě horšího. Můžete si to sama vyzkoušet. Já říkám, co mě napadne. Vyprávím na sebe historky, jen abych viděla, co se mi donese zpátky. Jestli chcete klepy, děvenko, tak to jste na správné adrese.“

„Co se povídá o Gwen?“ zeptala jsem se, abych prozkoumala terén. Charlotte se zasmála. „Nekšeftujte,“ řekla. „Nemáte za co čenžovat.“

„To nemám, to je fakt. To bych dlouho ve své branži nezůstala, kdybych nedržela jazyk za zuby.“

Znovu se zasmála. Vypadala, že se jí to líbí. Odhadovala jsem ji na to, že si připadá důležitá, když ví to, co ví. Doufala jsem, že se taky ráda trochu vytahuje. Dost dobře mohla o Gwenině poměru něco vědět, ale nemohla jsem se jí zeptat, aniž bych se podřekla, takže jsem vyčkávala v naději, že seberu, co se dá.

„Gwen byla to největší nemehlo, jaké kdy svět viděl,“ řekla bez valného zájmu. „Já osobně tenhle typ nemám v lásce a nechápu, jak to s ním mohla vydržet tak dlouho. Laurence Fife byl studený čumák, a právě proto mě tak rajcoval, jestli vám to nedošlo. Nemůžu vystát chlapa, který se lísá, chápete, co tím myslím? Nemůžu ani vystát chlapa, který mi moc podkuřuje, jenže on byl ten typ, který vám to udělal rovnou na podlaze, a když si potom zapínal gatě, ani se na vás nekoukl.“

„To zní dost surově,“ poznamenala jsem.

„Sex je surový. Proto všichni pořád někde šoustáme, proto nám to spolu tak sedlo. Byl to surovec a sprosťák, fakt že jo. Nikki byla moc kultivovaná, moc fajnová. A Gwen taky.“

„Takže se mu možná líbily oba extrémy,“ navrhla jsem.

„No tak, o tom nepochybuju. Asi jo. Třeba si bral za ženy snobky a užíval si s extra třídou.“

„Co Libby Glassová? Slyšela jste o ní někdy?“

„Nee. Samá voda. Kdo ještě?“

Kvůli téhle ženské jsem si přála mít seznam. Chvatně jsem přemýšlela, co bych z ní vymáčkla, dokud je naladěná. Měla jsem pocit, že ten okamžik uteče, a ona bude zase nevrla.

„Sharon Napierová,“ řekla jsem, jako kdybychom hrály na fanty.

„Nojéje. Tujsemsiočíhlasama. Hned, jak jsem se na tu zmijku poprvé koukla, věděla jsem, že tam něco nehraje.“

„Myslíte, že s ní něco měl?“

„Kdepak, něco lepšího. S ní ne. S její mámou. Najala jsem si čmuchala, aby mi to omrkl. Zničil jí život a Sharon o tom věděla, takže se najednou po letech vynoří a předhodí mu to. Její rodiče se kvůli němu rozešli a mamka se nervově zhroutila nebo začala chlastat, či co. Neznám to dopodrobna, ale vím, že on s každým vždycky dokonale vymetl, nicméně Sharon na tom vydělávala celé roky.“

„Ona ho vydírala?“

„Kvůli prachům ne. Kvůli tomu, aby se vůbec někde chytla. Ta neuměla ani psát na stroji. Sotva věděla, jak vyhláskovat vlastní jméno. Chtěla se jen pomstít, tak se každý den dostaví do práce a dělá si, co ji zrovna napadne, a strouhá na něho mrkvičku. Sežral všechno, co mu naservírovala.“

„Mohla ho zavraždit?“

„Jasně, proč ne? Třeba už ta návnada přestala zabírat nebo jí už nestačilo od něho brát každý týden plat.“ Odmlčela se a několikrát se marně pokoušela odklepnout řeřík z cigarety. Mazaně se na mě usmála.

„Doufám, že si nemyslíte, že jsem neomalená,“ řekla a letmo zavadila očima o dveře. „Ale návštěva je u konce. Můj ctěný manžel, spravedlivý soudce, se teď každou chvíli vrátí a mně se nechce sedět a vysvětlovat, co děláte u mě doma.“

„Aspoň to řeknete na rovinu,“ řekla jsem. „Dostanu se ven sama. Moc jste mi pomohla.“

„To se ví.“ Vstala a s pronikavým zapraštěním postavila svůj drink na skleněnou desku stolku. Nic se nerozbilo. Když se po chvíli vzpamatovala, viditelně se jí ulevilo.

Letmo přelétla můj obličej. „Za pár let si budete muset nechat udělat oči. Teď vypadáte dobře,“ pronesla.

Zasmála jsem se. „Mně se vrásky líbí,“ řekla jsem. „Ty moje jsou zasloužené. Ale stejně díky.“

Zanechala jsem ji v atriu a prošla podél domu k místu, kde jsem měla zaparkované auto. Konverzace s ní mi moc neseděla a byla jsem ráda, že jsem pryč. Charlotte Mercerová byla prohnaná a možná se k tomu účelu nezdráhala využít své opilosti. Možná, že říkala pravdu, a možná, že ne. To odhalení Sharon Napierové nějak příliš hrálo na ruku. Jako řešení vypadalo moc polopaticky. Na druhé straně, policajti mají občas pravdu. Vražda většinou nebývá rafinovaná a většinou se nemusíte rozhlížet moc daleko.

Trvalo mi půldruhého dne, než jsem přišla na adresu Sharon Napierové. Způsobem, který hned tak neprozradím, jsem se napojila na počítač dopravního inspektorátu a zjistila jsem, že má už asi šest let neplatný řidičský průkaz. Rychle jsem zajela do centra a kontrolou na oddělení technických průkazů jsem zjistila, že na její jméno je napsaný tmavě zelený Karmann Ghia na adrese, která souhlasila s jejím posledním známým trvalým bydlištěm, ale poznámka udávala, že značka byla převedena do Nevady, což pravděpodobně znamenalo, že se z Kalifornie odstěhovala.

Zatelefonovala jsem Bobu Dietzovi, nevadskému detektivovi, jehož jméno jsem si našla v nevadském telefonním seznamu. Řekla jsem mu, jakou informaci potřebuji, a on slíbil, že mi zavolá, což učinil hned ten den odpoledne. Sharon Napierová zažádala v Nevadě o řidičský průkaz a byl jí vydán; byla na něm uvedena její adresa v Renu. Avšak jeho zdroje z Rena hlásily, že v loňském březnu vzala roha před celým zástupem věřitelů, což znamenalo, že byla pryč přibližně čtrnáct měsíců. Bob tipoval, že Sharon je zřejmě stále ještě v Nevadě, a tak čmuchal dál. Malá úvěrová společnost z Rena měla žádost o informaci o její osobě z Carson City a dále z Las Vegas, které Bob považoval za nejjistější tip. Mnohokrát jsem mu poděkovala za jeho zdatnost a řekla jsem mu, ať mi napíše účet za čas, který nad tím strávil, ale on řekl, že si radši na oplátku někdy nechá někoho oťuknout u mě. Ujistila jsem se, jestli m mou adresu a telefon domů pro případ, že by to potřeboval. Zkusila jsem informace v Las Vegas, ale tam ji neměli v seznamu, a tak jsem zavolala svému známému, který slíbil, že to prověří. Řekla jsem mu, že začátkem týdne pojedu do Los Angeles, a dala jsem mu telefon, aby mě tam když tak mohl zastihnout, kdyby mu nějakou chvíli trvalo najít stopu.

Na druhý den byla neděle, kterou jsem si vyhradila pro sebe: na prádlo, úklid a nákup potravin. Dokonce jsem si i oholila nohy, abych ukázala, že mám pořád ještě úroveň. V pondělí ráno jsem dělala administrativní práce. Napsala jsem na stroji zprávu pro Nikki a pro jistotu jsem zavolala do místní pobočky banky. Sharon Napierová zjevně odjela z města, kde si nadělala spoustu dluhů a naštvala plno lidí. V bance neměli žádnou kontaktní adresu, tak jsem jim řekla, co jsem věděla. Pak jsem měla s Kalifornskou pojišťovnou dlouhý rozhovor na téma Marcia Threadgillová. Za čtyři tisíce osm set dolarů byla pojišťovna téměř připravena se s ní vyrovnat a dál se o to nestarat, a já jseTn na ně musela jít hrozně mazaně. Moje služby je v tomto případě nepřišly na žádné mimořádné výdaje, a tak mě vytáčelo, že se na to chtějí vykašlat. Muselajsem se dokonce snížit až k tomu, že jsem se zmínila o zásadách, což poj
išťovákovi nikdy není moc příjemné. „Dělá si z vás prdel,“ tvrdila jsem pořád, ale on jen pokyvoval hlavou, jako kdyby v tom byly síly, jež jsem svým tupým mozkem nebyla s to postihnout. Řekla jsem mu, ať si o tom promluví se svým šéfem a že se za ním zase zastavím.

Ve dvě jsem už byla na cestě do Los Angeles. Dalším kouskem skládačky byla Libby Glassová a já jsem potřebovala vědět, jak do toho všeho zapadá. Když jsem dojela do L. A., ubytovala jsem se v motelu Hacienda kousek od Bundy. Hacienda ani vzdáleně nepřipomíná haciendu –jednopatrová stavba ve tvaru L, s mrňavým parkovišťátkem a bazénem obehnaným řetězem na visací zámek. Velmi tlustá žena jménem Arlette dělá zároveň vedoucí hotelu a telefonistku. Z recepce je vidět rovnou do jejího bytu. Prozradila mi, že si ho zařídila ze svých zisků za podomní prodej umělohmotového nádobí, kterým si přivydělává bokem. Inklinuje k nábytku v italském stylu, s čalouněním z červeného plyše.

„Sádlo je krásný, Kinsey,“ sdělila mi důvěrně, když jsem vyplňovala registrační kartu. „Koukněte se.“

Koukla jsem se. Natáhla paži, abych mohla obdivovat mohutný flák přebytečného masa.

„Já nevím, Arlette,“ zapochybovala jsem. „Já sama se tomu snažím vyhnout.“

„A vemte si všechen ten čas a energii, co to zabere,“ řekla. „Naše společnost se vyhýbá všem tabu, v tom je ten problém. Tlustí lidi jsou těžce diskriminovaní. Hůř než invalidi. Prosím vás, ti mají ve srovnání s námi pohodu. Kam se teď člověk vrtne, všude jsou pro ně označení. Parkoviště pro invalidy. Záchody pro invalidy. No viděla jste přece ty prkenné postavičky na vozejčkách. Ukažte mi mezinárodní označení pro obézní. My taky máme práva.“

Měla obličej jako měsíček, lemovaný dívčím čepečkem z chomáč kovitých blond vlasů. Tváře měla permanentně rudé, jako kdyby měla nebezpečně přiskřípnuté životně důležité přívody energie.

„Vždyť je to tak nezdravé, Arlette,“ namítla jsem. „To se nebojíte vysokého tlaku, infarktů…?“

„To víte, všechno má svá rizika. Další důvod k tomu, aby se k nám chovali slušně.“

Dala jsem jí svou úvěrovou kartu. Opsala si číslo a podala mťklíč od pokoje číslo 2. „To je hned vedle, vím že nesnášíte, když jste odříznutá někde vzadu.“

„Díky.“

Na pokoji číslo 2 jsem byla už asi dvacetkrát a pokaždé to je tak nějak konejšivě jednotvárné. Prošlapaný koberec veverčí šedi ode zdi ke zdi. Židle s jednou šmajdavou nohou a polstrováním z oranžové koženky. Na stole stojí lampa ve tvaru fotbalové helmy, na jedné straně s nápisem „University of California“. Koupelna je malá a předložka u sprchového koutu je z papíru. Je to místo, kde se může stát, že pod postelí najdete cizí kalhotky. Stojí mě to jedenáct dolarů devadesát pět centů plus přirážka mimo sezónu a je v tom započítaná „kontinentální“ snídaně – instatní káva a kobližky s marmeládou, z nichž většinu spořádá sama Arlette. Jednou o půlnoci mi seděl na zápraží opilec a řval skoro půldruhé hodiny, než přijeli policajti a sebrali ho. Přespávám tam, protože je mi jedno, kde spím.

Položila jsem si kufr na postel a vytáhla jsem z něj věci na jogging. Rychlým krokem jsem prošla z Wilshiru do Saň Vicente a pak jsem se poklusem pustila na sever až k Dvacáté šesté ulici, kde jsem se dotkla dopravní značky, otočila se a běžela jsem zpátky přes Westgate do Wilshire. První míle, ta bolí nejvíc. Když jsem doběhla, sotva jsem popadala dech. Vezmuli v úvahu všechny ty výfukové plyny, kterých jsem se nalokala v Saň Vicente od projíždějících motoristů, řekla bych, že jedovatých zplodin jsem vyloučila asi tak stejně jako vstřebala. Zpátky na pokoji číslo 2 jsem se osprchovala, oblékla a znovu jsem si pročetla své poznámky. Pak jsem si párkrát zatelefonovala. Napřed na poslední známé číslo do práce Lylea Abemathyho, Wonder Bread Company u Santa Moniky. Nijak mě nepřekvapilo, že tam už nepracuje. Na osobním oddělení vůbec netušili, kde je. Nahlédnutím do místního telefonního seznamu jsem zjistila, že ta
m není uvedený, ale jistý Raymond Glass stále bydlel v Sherman Oaks. Ověřila jsem si číslo ulice, které jsem si poznamenala z policejních análů v Santa Terese. Znovu jsem zavolala svému kamarádovi do Las Vegas. Byl Sharon Napierové na stopě, ale řekl, že mu to bude ještě tak půl dne trvat, než to přesně zjistí. Zalarmovala jsem Arlette, že možná bude volat, a upozornila jsem ji, aby se ujistila, že informace jsou přesné, pokud nějaké převezme. Tvářila se trochu uraženě, že jí nevěřím ohledně telefonních vzkazů, ale když ona to už jednou zvorala a mě to tehdy přišlo pěkně draho.

Zavolala jsem Nikki do Santa Teresy a řekla jí, kde jsem a co mám v plánu. Pak jsem si přehrála záznam ze svého telefonního automatu. Volal Charlie Scorsoni, ale nenechal žádné číslo. Řekla jsem si, že kdyby to bylo důležité, zavolá ještě jednou. Nadiktovala jsem do záznamu číslo, na kterém jsem byla k zastižení. Když jsem to všechno měla z krku, zašla jsem si vedle do restaurace, která pokaždé, když tam jsem, mění národní kuchyně. Když jsem byla v L. A. minule, měli tam mexickou stravu, což byly talíře vroucího světlehnědého blivajzu. Tentorkát byla krmě řecká: hovnivé hrudky zavinuté v lupení. V parčících u silnic jsem viděla věci, které vypadaly asi tak stejně lákavě, ale když jsem to jídlo spláchla sklenicí vína, které chutnalo jako náplň do zapalovače, bylo to stejně jedno. Teďbylo sedm patnáct a já jsem neměla nic na práci. Televize na mém pokoji se rozbila, a tak jsem se přišourala do recepce a
dívala jsem se na televizi s Arlette, která za tu dobu spořádala krabici karamelek.

Ráno jsem přejela přes kopec do sanfernandského údolí. Úplně nahoře, kde se dálnice ze Saň Diega svažuje do Sherman Oaks, jsem uviděla vrstvu smogu rozprostřenou jako fáta morgána, matně se mihotající opar světležlutého kouře, skrz nějž se toužebně, jakoby po čerstvém vzduchu, vypínalo pár vysokých domů. Rodiče Libby bydleli v činžáku se čtyřmi byty, umístěném v ohybu mezi dálnicemi na Saň Diego a Venturu, těžkopádné stavbě ze štuku a dřeva, s arkýřovými okny vyboulenými podél celé fasády. Společná chodba rozdělovala dům na dvě poloviny a dveře obou bytů v přízemí vedly rovnou do pokoje. Schodiště napravo vedlo na odpočívadlo do prvního patra. Budovu jako takovou nepoznamenal žádný architektonický styl a já jsem odhadovala, že byla postavena ve třicátých letech, než někdo přišel na to, že kalifornská architektura by měla imitovat jižanské paláce a italské vily. Před domem byl vybledlý zaple
velený trávník. Krátká příjezdová cesta po levé straně vedla až dozadu k řadě prkenných garáží se čtyřmi zelenými plastikovými popelnicemi přivázanými na řetěz k dřevěnému plotu. Jalovcové keře, které rostly podél celé přední strany domu, byly dost vysoké na to, aby zastínily okna v přízemí, a přitom vypadaly jako napadené nějakým prapodivným línáním, kvůli němuž některé z větví zhnědly a zbytek olysal. Připomínaly zlevněné vánoční stromky natočené ven tou špatnou stranou. Době radovánek bylo v jejich sousedství dávno odzvoněno.

Byt číslo jedna byl po mé levici. Když jsem zazvonila, znělo to, jako crrrr budíku, když dojíždí péro. Dveře otevřela žena s řádkou špendlíků v puse, které jí při mluvení poskakovaly nahoru dolů. Děsila jsem se, že jeden spolkne. „Prosím?“

„Paní Glassová?“

„Ano.“

„Jmenuji se Kinsey Millhoneová. Jsem soukromý detektiv. Pracuji v Santa Terese. Mohla bych s vámi mluvit?“

Postupně si vyndala z pusy všechny špendlíky a zapíchala je do jehelníčku, který měla na zápěstí jako pichlavou voničku. Podala jsem jí svůj průkaz a ona jej pečlivě prozkoumala, jako kdyby na zadní straně mohly být drobným tiskem napsané nějaké tajné zprávy. Zatímco se tím zabývala, prohlížela jsem si ji. Bylo jí něco málo přes padesát. Lesklé hnědé vlasy měla nakrátko přistřižené do ledabylé fazóny s prameny vlasů zastrčenými za ušima. Hnědé oči, bosé nohy, žádný make up. Měla na sobě zavinovací džínovou sukni, sepranou indickou blůzu ve vyrudlých odstínech modré a domácí trepky, jaké jsem viděla prodávat v celofánových sáčcích v obchodech s potravinami. „To je kvůli Elizabeth,“ řekla a konečně mi vrátila mou průkazku. „Ano.“

Zaváhala a pak poodstoupila do obýváku, abych mohla dovnitř. Prošla jsem do pokoje a sedla jsem si na jedinou židli, která nebyla za valená horami látek nebo střihů. Kousek od arkýřového okna bylo rozložené žehlící prkno, žehlička odstavená, zatímco se hřála. Na věšáku u šicího stroje visely na protější stěně ušité šaty. Ve vzduchu byl cítit rozžhavený kov a přípravek na ztužení látky.

V klenutém vchodu do jídelny seděl na invalidním vozíku zavalitý muž kolem šedesátky. Měl vygumovaný výraz, vepředu rozepnuté kalhoty a vyvalený obrovský pupek. Přešla pokoj a otočila mu vozík na druhou stranu, takže byl obrácený směrem k televizi. Nasadila mu sluchátka a pak zapojila zástrčku do televize a pustila ji. Díval se na zábavnou soutěž, ať se mu to líbilo nebo ne. Soutěžní pár byl oblečený za kuřata, ale nepoznala jsem, jestli vyhrávají nebo prohrávají.

„Já jsem Grace,“ představila se. „Tohle je její otec. Na jaře před třemi lety měl autohavárii. Nemůže mluvit, ale slyší, a každá zmínka o Elizabeth ho rozruší. Nabídněte si kávu, jestli máte chuť.“

Na stolku stál keramický kávovar, zapojený do prodlužovačky, která vedla pod gaučem. Vypadalo to, jako kdyby všechny ostatní spotřebiče v pokoji byly napojeny na stejný elektrický zdroj. Grace si klekla na kolena. Měla na podlaze z tvrdého dřeva asi tři a půl metru tmavě zeleného hedvábí a špendlila na ně ručně vyrobený střih. Ukázala mi módy a otevřela je na stránce, kde byl model šatů s hlubokým rozparkem na jedné straně a úzkými rukávy. Nalila jsem si šálek kávy a dívala jsem se, jak pracuje.

„Tohle honem dodělávám pro jednu paní, která si vzala televizní hvězdu,“ řekla mírně. „Něčí polovička. On se stal přes noc slavným a ona tvrdí, že ho teď poznají i u mycí linky v servisu. Lidi ho žádají o autogram. Nechá si dělat masáže obličeje. On, ona ne. Prý byl posledních patnáct let bez peněz a teď spolu chodí na všechny ty nóbl večírky do Bel Air. Šiju na ni. On si svoje obleky kupuje na Rodeo Drive. Ona by taky mohla, za ty prachy co on vydělává, ale ona z toho má pocit nejistoty, říká. Je mnohem sympatičtější než on. V Hollywoodském reportérovi jsem už četla článek Nový páreček, jak on s nějakou jinou ‚práskli do bot ke Stellinimu‘. Měla by si pěkně chytře pořídit luxusní šatník dřív, než ji pustí k vodě, to vám povídám.“

Grace vypadala, jako že mluví sama se sebou roztěkaným tónem, a tvář jí občas proteplil úsměv. Vzala entlovací nůžky a začala stříhat do pravého úhlu, přičemž nůžky vydávaly skřípavý zvuk pokaždé, když zavadily o dřevěnou podlahu. Chvíli jsem nic neříkala. Na její práci bylo něco hypnotického a zdálo se, že nás nic nenutí ke konverzaci. Obrazovka zablikala a ze strany jsem zahlédla, jak holčička z kuřecí dvojky hopsá s rukama na tvářích. Věděla jsem, že po ní obecenstvo chce, aby něco udělala – proběhla, uhádla, přemístila krabičky, vzala něco zpoza závěsu, vrátila obálku, což všechno probíhalo v tichosti, zatímco Libbyin otec na to lhostejně civěl ze svého vozíčku. Říkala jsem si, že by se měla poradit se svým chlapeckým kuřecím protějškem, ale on tam jen tak zaraženě postával jako dítě, které ví, že už je moc přerostlé na to, aby bylo na dětském karnevalu v kostýmu. Střih z hedv
ábného papíru zašustil, jak ho Grace sundávala. Než ho dala stranou, pečlivě ho složila.

„Šila jsem pro Elizabeth, když ještě byla malá,“ řekla. „Jak odešla z domu, tak samozřejmě chtěla už jen konfekci. Šedesát dolarů za sukni, která na sobě měla vlny nanejvýš za dvanáct, ale ona měla smysl pro barvy a mohla si dovolit na sebe vzít, co se jí líbilo. Chtěla byste vidět její fotku?“ Graceiny oči zabloudily vzhůru k mým a smutně se pousmála.

„Ano, to bych vám byla vděčná.“

Napřed vzala hedvábí a položila ho na žehlící prkno a pak přejela po žehličce nasliněným ukazovákem, aby ji vyzkoušela. Žehlička zaprskala a Grace nastavila páčku na „vlnu“. Na parapetu stály ve dvojitém rámečku dvě momentky Libby a Grace šije sama prohlédla, než mi je podala. Na jedné se Libby dívala do objektivu, ale hlavu měla nakloněnou a pravou ruku zdviženou, jako kdyby si schovávala obličej. Světlé vlasy měla vyšisované od sluníčka, ostříhané nakrátko jako její matka, ale sesekané dozadu přes uši. V modrých očích měla pobavený výraz, zeširoka se usmívala v rozpacích, že byla přistižena, i když jsem nedovedla odhadnout při čem. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by ve čtyřiadvaceti vypadal tak mladě a tak svěže. Na druhé fotce byl úsměv jen naznačený, rty pootevřené nad zářivě bílými zuby, a u koutku úst se jí rýsoval dolíček. Měla čistou pleť se zlatavým nádechem, tmavé řady, které j ejím očím dodávaly jemné kontury.

„Krásná,“ řekla jsem. „Skutečně.“

Grace stála u žehlícího prkna a přežehlovala hedvábné záhyby špičkou žehličky, která plula po azbestovém prkně jako koráb na plochém tmavě zeleném moři. Vypnula žehličku a rychle si otřela ruce o sukni. Potom vzala kousky hedvábí a začala je sešpendlovat.

„Pojmenovala jsem ji po královně Alžbětě,“ řekla a pak se stydlivě zasmála. „Narodila se čtrnáctého listopadu, stejně jako princ Charles. Pojmenovala bych ji Charles, kdyby bývala byla kluk. Raymondovi to připadalo uhozené, ale mně to bylo jedno.“

„Vy jste jí nikdy neříkala Libby?“

„To ne. Říkala si tak sama na základní škole. Vždycky měla jasno, co je zač a jak by měl vypadat její život. Dokonce už jako malá. Byla takový pořádníček – žádný puntičkář, ale jako ze škatulky. Vypodkládala si šuplíky v prádelníku pěkným květinovým balicím papírem a všechno měla srovnané hezky na svém místě. Právě proto ji bavilo účetnictví. Matematika je systematická a dává smysl. Když člověk pěkně pečlivě pracuje, vždycky dostane odpověď, nebo ona to aspoň tak říkala.“ Grace přešla k houpacímu křeslu, posadila se a hedvábí si rozložila na klíně. Začala stehovat záševky.

„Pracovala prý jako účetní pro Haycrafta a McNiece. Jak dlouho tam byla?“

„Asi tak půldruhého roku. Předtím dělala účetní pro firmu svého otce – dělal opraváře domácích spotřebičů –, ale to ji moc nebavilo. Byla ctižádostivá. Ve dvaadvaceti už měla za sebou státnici z účetnictví. Taky si potom večerně udělala pár počítačových kursů. Měla moc hezké známky. Dělala vedoucí dvěma podřízeným, víte.“

„Líbilo se jí tam?“

„Určitě ano,“ řekla Grace. „Jednu dobu mluvila o tom, že půjde na práva. Bavil ji management a finance. Ráda pracovala s čísly a já vím, zejí to imponovalo, protože ta firma zastupovala moc bohaté lidi. Říkala, že se dá o něčí povaze zjistit spousta věcí podle toho, jak lidi utrácejí peníze, co si kupují a kde – jestli žijí přiměřeně ke svým finančním prostředkům a tak. Říkala, že je to studium lidského charakteru.“ V hlasu Grace se ozývala pýcha. Bylo pro mě těžké sloučit představu téhle korektní účetní s dívkou na fotografiích, která vypadala přitažlivě, živě, ostýchavě a velmi něžně, sotva jako žena s jasně vytyčeným životním cílem.

„Co její bývalý přítel? Nevíte náhodou, kde teď je?“

„Kdo, Lyle? No ten za chviličku přijde.“

„Sem?“

„No jistě. Stavuje se tady každý den v poledne, aby mi pomohl s Raymondem. Je to skvělý chlapec, ale jistě asi víte, že Libby zrušila jejich zasnoubení pár měsíců předtím, než… skonala. Chodili spolu celou střední školu a oba chodili na vysokou v Santa Monice, dokud toho nenechal.“

„To tehdy začal pracovat pro Wonder Bread?“

„Ale ne, Lyle vystřídal hodně zaměstnání. V době, kdy Lyle odešel ze školy, bydlela Elizabeth už ve vlastním bytě a mně se moc nesvěřo vála, ale mám pocit, že se v něm zklamala. Měl se z něho stát právník, jenže on si to potom prostě rozmyslel. Řekl, že práva jsou moc velká nuda a že ho nebaví detaily.“

„Bydleli spolu?“

Grace se trochu zarděla. „Ne, nebydleli. Možná to bude znít divně a Raymond zastával názor, že to bylo z mé strany nevhodné, ale já jsem je podporovala v tom, aby se k sobě nastěhovali. Vycítila jsem, že se jeden druhému vzdalují, a myslela jsem, že to pomůže. Raymond byl jako Elizabeth, rozčarovaný, že Lyle nechal školy. Řekl jí, že by si mohla zařídit život lip. Ale Lyle ji zbožňoval. Říkala jsem si, že by to mohlo být k něčemu dobré. On by našel sám sebe. Byl roztěkaný jako mnoho chlapců v jeho věku. Přišel by k rozumu a taky jsem jí to tak řekla. Potřeboval zodpovědnost. Mohla na něj mít velmi dobrý vliv, protože ona sama byla tak zodpovědná. Ale Elizabeth řekla, že s ním žít nechce, a bylo to. Byla umíněná, když chtěla. A nemyslím to jako kritiku. Byla skoro dokonalá dcera. Samozřejmě jsem chtěla všechno, co chtěla ona, ale nemohla jsem snést, když jsem viděla, že to Lylea trápí. Je moc milý. Uvid íte, až se s ním seznámíte.“

„A nemáte žádnou představu o tom, co vlastně způsobilo jejich rozchod? Myslím, nemohla mít třeba někoho jiného?“

„Mluvíte o tom advokátovi ze Santa Teresy,“ řekla.

„Právě jeho smrt přešetřuji,“ řekla jsem. „Mluvila s vámi o něm někdy?“

„Nikdy jsem o něm nic nevěděla, dokud za námi nepřijela policie ze Santa Teresy. Elizabeth se nerada svěřovala se svým soukromím, ale nevěřím, že by se byla zamilovala do ženatého muže,“ řekla Grace. Celá rozrušená si začala nervózně pohrávat s hedvábím. Zavřela oči a přitiskla si ruku na čelo, jako kdyby se chtěla přesvědčit, jestli nedostala náhlou horečku. „Promiňte. Někdy na to zapomenu. Někdy dělám, jako že onemocněla. Z toho druhého se mi dělá zle, zejí to někdo mohl udělat, zeji někdo mohl tak nenávidět. Místní policie nedělá vůbec nic. Není to vyjasněné, ale nikomu už na tom nezáleží, takže já jen… Já si prostě říkám, že onemocněla a odešla na onen svět. Jak jí to jen někdo mohl udělat?“ Oči se jí zalily slzami. Její žal se přelil přes vzdálenost mezi námi jako příval slané vody a já jsem cítila, jak se i mně derou do očí slzy. Natáhla jsem se a vzala jsem ji za ruku. Na c hviličku mi pevně sevřela prsty a pak jako by se zarazila a stáhla se.

„Je to jako kámen, který tlačí na srdci. Nikdy se z toho nevzpamatuju. Nikdy.“

Opatrně jsem formulovala svou další otázku. „Mohla to být náhoda?“ zeptala jsem se. „Ten druhý člověk – Laurence Fife – se otrávil oleandrem, který někdo podstrčil do antialergické kapsle. Dejme tomu; že spolu dělali nějakou práci, kontrolovali účty nebo tak. Třeba kýchala nebo si stěžovala na ucpaný nos a on jí prostě jen nabídl svůj vlastní lék. To lidi běžně dělají.“

Chvíli nad tím znepokojeně přemýšlela. „Myslela jsem, že policie říkala, že ten advokát umřel dřív než ona. Několik dnů předtím.“

„Třeba si tu tabletku nevzala hned,“ řekla jsem a pokrčila jsem rameny. „S potížemi jako tyhle si člověk tu naordinovanou kapsli může vzít kdykoliv. Třeba šiji dala do peněženky a spolkla ji až později, aniž si vůbec uvědomila, že jí hrozí nějaké nebezpečí. Byla na něco alergická? Mohla na ni jít rýma?“

Grace začala plakat, tichým mňoukavým pláčem. „Nevzpomínám si. Nemám ten dojem. Neměla žádnou sennou rýmu ani nic podobného. Ani nevím, kdo by si to po všech těch letech pamatoval.“

Potom se na mě Grace podívala těma velkýma hnědýma očima. Měla hezký obličej, skoro dětský, s malým nosem a jemnou pusou. Vyndala si papírový kapesníček a otřela si tváře. „Nemyslím, že bych o tom mohla dál mluvit. Zůstaňte tu na oběd. Seznamte se s Lylem. Třeba vám může říct něco, co vám pomůže.“

Seděla jsem na kuchyňském štokrleti a dívala jsem se, jak Grace dělá k obědu salát z tuňáka. Vypadala, že se otřásla, jako kdyby se probrala z krátkého, ale nezbytného spánku, a pak si natáhla zástěru a sklidila ze stolu v jídelně zbytky svých šicích potřeb. Byla to žena, která pracovala s péčí, klidnými pohyby chystala prostírání a ubrousky. Prostřela jsem místo ní stůl a zase jsem si připadala jako dobře vychované dítě. Ona mezitím opláchla a osušila salát a na každý talíř ho položila vrstvu jako tácek. Úhledně stáhla tenké proužky slupek z několika rajčat a stočila je do růžičky. Na každý talíř ozdobně nakrojila houbu, přidala dva tenké výhonky chřestu, takže to celé vypadalo jako naaranžovaná kytice. Plaše se na mě usmála, potěšená obrazem, který stvořila. „Vaříte?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Já.sama k tomu nemám moc příležitost, jedině když je tady Lyle.

Raymond by si toho nevšiml a já bych se s tím nejspíš vůbec nepiplala, kdyby to bylo jen pro mě.“ Zvedla hlavu. „Už je tady.“

Já jsem neslyšela, že na příjezdovou cestu zajel náklaďák, ale ona už musela mít na Lyleův příjezd vycvičený sluch. Ruka jí podvědomě zabloudila k pramenu vlasů, který si zastrčila za ucho. Vešel dovnitř přes kumbál vlevo vzadu. Za rohem se zastavil, asi proto, aby si sundal boty. Zaslechla jsem dvojí bouchnutí. „Čau, kočí. Co je k obědu?“ Vešel do jídelny s úsměvem, a než si všiml, že tam jsem, vyšil jí na tvář hlučnou pusu. Zarazil se a rozjaření v něm ještě chvíli dohasínalo, až se mu úplně vytratilo z obličeje. Nerozhodně se na ni podíval. „To je slečna Millhoneová,“ řekla mu.

„Kinsey,“ dodala jsem a vztáhla jsem ruku. Automaticky mi jí potřásl, ale ústřední otázka stále ještě zodpovězena nebyla. Měla jsem podezření, že obtěžuji při příležitosti, která nepřipouštěla žádnou obměnu. „Jsem soukromý detektiv ze Santa Teresy,“ řekla jsem.. Lyle přešel k Raymondovi, aniž mi věnoval další pohled. „Čau, taťko. Tak jak to dneska jde? Všechno v pořádku?“ Z tváře starého pána nebylo možné vůbec nic vyčíst, ale jeho oči zpozorněly. Lyle mu sundal sluchátka a vypnul televizi. S Lylem se stala blesková změna a měla jsem pocit, jako kdybych právě viděla momentky dvou odlišných osobností ve stejném těle, jedné rozradostněné a druhé ostražité. Nebyl o moc vyšší než já, měl souměrnou postavu se širokými rameny. Košili měl vystrčenou z kalhot, rozepnutou až dolů. Hrudní svalstvo měl’sporé, ale dobře vyvinuté, jako člověk, který pravidelně zvedá činky. Odhadla jsem, z
eje asi tak stejně starý jako já. Měl delší blonďaté vlasy, lehounce nazelenalé od chlorované vody z bazénu a horkého sluníčka. Jeho vybledle modré oči působily k jeho opálené pleti příliš vyblitě, řasy měl vybělené, bradu příliš úzkou k širokým ‚tvářím. Celkový dojem byl podivně nepatřičný – hezký obličej, který se tak trochu zvrtl šejdrem, jako kdyby se pod povrchem udělala jako vlásek tenká prasklinka. Jakýmsi skrytým chvěním se kosti nepatrně pohnuly a dvě poloviny jeho obličeje jako by k sobě tak úplně nepasovaly. Měl na sobě seprané džíny posazené nízko na bocích a já jsem mohla zahlédnout hedvábnou cestičku tmavších chlupů, která jako šipka směřovala k jeho rozkroku.

Věnoval se své práci a přitom mě naprosto ignoroval a bavil se s Grace. Podala mu ručník, který zasunul Raymondovi pod bradu, a potom ho namydlil a oholil žiletkou, kterou si oplachoval v nerezové misce. Grace vyndala lahve piva, otvírala zátky a nápoj nalévala do vinných sklenek, které postavila ke každému talíři. Pro Raymonda žádný talíř nachystaný nebyl. Když bylo holení u konce, Lyle přičísl Raymondovi řídnoucí vlasy a nakrmil ho ze skleničky kojeneckou výživou. Grace na mě spokojeně pohlédla. Vidíte, jak je hodný? Lyle mi připomínal staršího bratra, který se stará o batole, aby ho maminka pochválila. A pochválila ho. Láskyplně ho pozorovala, jak oškrabuje Raymondovu bradu lžičkou a snaží se vmanévrovat oslintané zeleninové pyré zpět do Raymondových ochablých úst. Ještě když jsem se dívala, začala na předku Raymondových kalhot prosakovat skvrna.

„Nic si z toho nedělej, taťko,“ chlácholil ho Lyle. „Po obědě tě umyjeme. Je to dobrůtka?“

Úplně jsem cítila, jak se mi svaly v obličeji zatínají odporem.

Během oběda jedl Lyle rychle. Se mnou se nebavil a s Grace jen velmi málo.

„Jakou práci děláte, Lyle?“ zeptala jsem se.

„Zedničinu.“‚

Podívala jsem se mu na ruce. Dlouhé prsty měl zaprášené od šedivé malty, která mu zalezla až pod kůži. Na tuto vzdálenost z něj byl cítit pot smíšený s jemnou vůní marihuany. Napadlo mě, jestli si toho Grace vůbec všimla nebo jestli to považovala za nějakou exotickou vodu po holení.

„Musím si zajet do Las Vegas,“ řekla jsem Grace, „ale ráda bych se tady zastavila, až pojedu zpátky do Santa Teresy. Máte nějaké Libbyiny věci?“ Byla jsem si dost jistá, že má.

Grace rychle pohlédla na Lylea, ale ten měl oči sklopené do talíře. „Myslím, že ano. Ve sklepě jsou nějaké krabice, viď, Lyle? Elizabetiny knížky a papíry?“

Starý pán ze sebe při vyslovení jejího jména vydal zvuk. Lyle si otřel ústa, vstal a přitom odhodil ubrousek na stůl. Odvezl Raymonda do předsíně.

„Omlouvám se. Neměla jsem se o Libby zmiňovat,“ řekla jsem.

„Ale to je v pořádku,“ řekla. „Jestli zavoláte nebo se zastavíte, až se vrátíte do Los Angeles, určitě nebude vadit, když se podíváte na Elizabetiny věci. Není jich mnoho.“

„Lyle nevypadá, že by měl moc dobrou náladu,“ poznamenala jsem. „Doufám, že si nemyslí, že otravuju.“

„Ale ne. Před lidmi, které nezná, se chová tiše,“ řekla. „Nevím, co bych si bez něj počala. Raymonda neuzvednu, je na mě moc těžký.

Mám sousedku, která se tady dvakrát denně stavuje, aby mi ho pomohla dostat z vozíčku a zpátky. Při té havárii si zpřelámal páteř.“

Z jejího konverzačního tónu mi běhal mráz po zádech.

„Vadilo by vám, kdybych si zašla na toaletu?“

„Je na konci předsíně. Druhé dveře doprava.“

Když jsem procházela kolem ložnice, viděla jsem, že Lyle už vyzvedl Raymonda do postele. Ke straně manželské postele byly přisunuté dvě dřevěné židle s rovnými opěradly, aby nevypadl ven. Lyle stál mezi dvěma židlemi a vytíral Raymondovi holý zadek. Zašla jsem na záchod a zavřela jsem dveře.

Pomohla jsem Grace sklidit se stolu a pak jsem odešla a čekala jsem ve svém autě na druhé straně ulice. Nijak jsem se nepokoušela ukrývat, ani jsem nepředstírala, že odjíždím. Viděla jsem, že Lyleova dodávkaje pořád zaparkovaná na příjezdové cestě. Podívala jsem se na hodinky. Bylo za deset minut jedna a já jsem si říkala, že na oběd musí mít jen hodinu. A opravdu, postranní dveře se otevřely a Lyle vyšel na úzkou verandičku, kde se zastavil, aby si zavázal pracovní boty. Vykoukl na ulici, a když zpozoroval moje auto, vypadal, jako kdyby se sám pro sebe usmál. Pitomče, pomyslela jsem si. Nastoupil do své dodávky a rychle vycouval z příjezdové cesty. Chvíli jsem si říkala, jestli má v úmyslu zacouvat přímo napříč ulicí do boku mého auta a rozmašírovat mě. V poslední chvíli však zatočil, bleskově zařadil a se zasvištěním gum vyrazil dopředu. Napadlo mě, že si možná dáme jednu malou improvizovanou honičku, a
le ukázalo se, že tak daleko jezdit nemusí. Ujel osm bloků a zastavil před domkem skromných rozměrů, kterému právě dělali novou fasádu z červených cihel. Došlo mi, že jde o jistý symbol společenské prestiže, protože cihly jsou na západním pobřeží velmi drahé. V celém L. A. nejspíš dohromady není ani šest cihlových domů.

Vystoupil z dodávky a odloudal se dozadu. Suverénně si přitom zastrčil košili do kalhot. Zaparkovala jsem na ulici, zamkla jsem auto a vydala jsem se za ním. Matně mě napadlo, jestli mně hodlá rozdrtit hlavu cihlou a pak mě zazdít. Z mého příjezdu nebyl zrovna nadšený a nijak se s tím netajil. Když jsem zahnula za roh, viděla jsem, že majitel domu maskuje svou chatku pod úplně novou fasádu. Místo aby vypadala jako skrovný kalifornský bungalov, měla se připodobnit jistým veterinárním nemocnicím na Středozápadě, opravdový luxus. Lyle už míchal vzadu v kolečku maltu. Prošla jsem po několika prknech, z nichž vyčnívaly zahnuté rezavé hřeby. Kdyby na ně spadlo malé dítě, muselo by potom dostat pěkných pár tetanovek.

„Tak si to povíme pěkně od začátku, Lyle,“ začala jsem nezávazně. Pohrdavě odfrkl, vyndal si cigaretu a zastrčil si ji do koutku úst. Zastínil si zápalku rukama pokrytýma zaschlým škraloupem malty, zapálil si cigaretu a pak vyfoukl první dávku kouře. Měl malé oči a jedním teď šilhal, jak se mu kouř vinul přes obličej. Připomněl mi rané fotografie Jamese Deana – tím defenzivním nahrbeným postojem, křivým úsměvem i špičatou bradou. Napadlo mě, jestli náhodou není tajným obdivovatelem filmu Na východ od ráje a nezůstává vzhůru dlouho do noci, jen aby se na něj díval na nějakém podezřelém kanálu, který ho vysílá až odněkud z Bakersfieldu.

„No tak, co je? Proč se mnou nemluvíte?“ řekla jsem.

„Nemám, co bych vám řekl. Nač se v tom svinstvu zase znovu šťourat?“

„Vás nezajímá, kdo Libby zabil?“

S odpovědí si dal na čas. Zvedl cihlu, přidržel si ji nastojato a zednickou lžící na jednu stranu namaži tlustou vrstvu malty. Potom to měkké pojivo seřízl jako nějaký pískovitý šedý sýr. Cihlu položil na zídku, která mu sahala po prsa, párkrát ji přiklepl kladívkem a sehnul se pro další.

Přiložila jsem si pravou rukou k uchu. „Haló?“ řekla jsem, jako kdybych mohla dočasně ohluchnout.

Ušklíbl se a převalil si cigaretu v puse. „Vy si o soběmyslíte, že vás každej žere, co?“

Usmála jsem se. „Poslyšte, Lyle. Tohleto nemá cenu. Vy mi nemusíte nic říct a víte, co můžu udělat já? Strávit dnes odpoledne asi tak půldruhé hodiny tím, že si zjistím všechno, co chci vědět. Můžu to zvládnout během šesti telefonátů z jednoho motelu v západním Los Angeles a navíc mám někoho, kdo mi za to zaplatí, takže mi to nevadí. Můžu získat informace o vaší živnosti, odhad úvěryschopnosti. Můžu zjistit, jestli jste byl někdy za něco trestaný, kde a kdy jste pracoval, jestli nevracíte knížky do knihovny…“

„Jen si poslužte. Já nemám co skrývat.“

„Nač se tím vším ale zatěžovat?“ řekla jsem. „Sice si vás můžu jít proklepnout, ale až se sem zítra vrátím, asi se vám nebudu líbit o nic víc než dneska. Můžu mít zrovna špatnou náladu. Tak proč prostě nerozvážete?“

„Jo, já jsem celej odvázanej,“ řekl.

„Co se stalo s vašimi plány jít na práva?“

„Vykašlal jsem se na to,“ zabručel. ;

„Třeba vás zdeptalo to kouření trávy,“ nadhodila jsem.

„Třeba byste se mohla jít vycpat,“ odsekl. „Vypadám snad podle vás jako právník? Přestalo mě to zajímat, jasný? Za to se nezavírá.“

„Já vás z ničeho neobviňuju. Já jen chci přijít na to, co se stalo Libby.“

Odklepl popel z cigarety a odhodil ji. Špičkou boty ji zamáčkl do bláta. Sedla jsem si na hromadu cihel přikrytých plachtovinou. Lyle na mě zamžoural zpod přivřených víček.

„Jak jste vlastně přišla na to, že kouřím marijánu,“ vyjel na mě.

Poklepala jsem si na nos, aby věděl, že jsem cítila, jak z něj táhne. „Zedničina mi taky nepřipadá až tak zajímavá,“ podotkla jsem. „Řekla bych, že když jste inteligentní člověk, musíte něco dělat, abyste se nezcvokl.“

Podíval se na mě a napětí v jeho těle maličko povolilo. „Proč myslíte, že jsem inteligentní?“

Pokrčila jsem rameny. „Chodil jste deset let s Libby Glassovou.“

Chvíli nad tím přemýšlel.

„Já nic nevím,“ řekl skoro naštvaně.

„V tuhle chvíli toho víte víc než já.“

Začínal roztávat, i když v ramenou měl stále ještě napětí. Potřásl hlavou a vrátil se zpět ke své práci. Vzal si lžíci a promíchal vlhkou hmotu malty jako dortovou polevu, která celá zežmolkovatěla. „Vykopla mě, když poznala toho chlapa ze severu. Toho advokáta…“

„Laurence Fifea?“

„Jo, myslím,že toho. Neřekla mi o něm ani slovo. Napřed to byla práce – něco kvůli nějakejm účtům. Jeho právnická firma se zrovna spřahla s podnikem, kde dělala, a ona to všechno musela dát do počítače, chápete? Aby to každej měsíc klaplo. Bylo to všechno fakt dost složitý, pořád nějaký telefony a tak. Párkrát sem přijel a vždycky, když to dodělali, šla s ním na víno, někdy na večeři. Zabouchla se. Nic víc nevím.“

Vzal kovový pravoúhlý svorník, zatloukl ho do dřevěného obkladu na domě a navrch položil cihlu s maltou. “Na co to je?“ zeptala jsem se ze zvědavosti.

„Co? Aha. To drží cihlovou zeď, aby neodpadla od toho ostatního,“ řekl.

Přikývla jsem, napůl v pokušení zkusit si taky zazedničit.

„A potom se s vámi rozešla?“ vrátila jsem se zpátky k věci.

„Tak nějak. Občas jsem ji vídal, ale byl to konec a já to věděl,“

Z jeho tónu se pomalu vytrácelo napětí a zněl spíš rezignovaně než rozzlobeně. Namazal další cihlu měkkou maltou a položil ji na zídku. Sluníčko v zádech mi bylo příjemné, a tak jsem se natáhla na plachtovími a opřela o lokty.

„Jakou máte teorii?“

Vychytrale se na mě podíval. „Třeba se zabila sama.“

„Sebevražda?“ Tahle myšlenka mi vůbec nepřišla do hlavy.

„Ptala jste se na to. Já vám jen říkám, co jsem si tehda myslel. Určitě na něm byla závislá.“

„To jo, ale tolik, že by se zabila, když umřel?“

„Kdo ví?“ Pokrčil jedním ramenem a zase ho nechal spadnout dolů.

„Jak se dověděla o jeho smrti?“

„Někdo jí zavolal a pověděl jí to.“

„Odkud to víte?“

„Protože mi telefonovala. Napřed nevěděla, co si o tom má myslet.“

„Truchlila po něm? Slzy? Šok?“

Zdálo se, že přemýšlí, jak to bylo. „Jen z toho byla fakticky zmatená a vyděšená. Šel jsem za ní. Požádala mě, abych tam přišel, a pak si to rozmyslela a řekla, že o tom nechce mluvit. Byla rozklepaná, nemohla se soustředit. Nějak mě naštvalo, že se mi furt cuká, tak jsem šel pryč. A pak jsem se dověděl, že je mrtvá.“

„Kdo ji našel?“

„Domovník. Tam, kde bydlela. Dva dny se neukázala v práci ani nezavolala, tak její šéf začal mít obavy a šel k ní domů. Domovník se pokoušel nakouknout do oken, ale byly zatažený závěsy. Zkoušeli klepat na hlavní i zadní dveře a nakonec se dostali dovnitř šperhákem. Ležela v županu na zemi v koupelně. Byla tři dny mrtvá.“

„A co její postel? Byla rozestlaná?“

„To nevím. To policie neoznámila.“

Chvíli jsem nad tím přemýšlela. Vypadalo to, jako že si mohla tu kapsli vzít v noci jako Laurence Fife. Pořád mi připadalo, že to mohl být stejný lék – nějaké antihistaminické tobolky, do kterých někdo podstrčil oleandr.

„Měla alergie, Lyle? Nestěžovala si na bolest hlavy od rýmy nebo na něco podobného, když jste se viděli naposledy?“

Pokrčil rameny. „Klidně třeba mohla. Já se na nic takovýho nepamatuju. Viděl jsem ji ve čtvrtek večer. Ten týden ve středu nebo ve čtvrtek, když se dověděla, že ten advokát je mrtvěj. Zemřela přej v sobotu pozdě v noci. Aspoň to psali v novinách, když se to stalo.“

„Co ten advokát, s kterým chodila? Nevíte, jestli si nechával nějaké věci u ní doma? Kartáček na zuby? Holicí strojek? Něco takového? Třeba si vzala lék, který byl určený jemu.“

„Jak to mám vědět?“ řekl podrážděně. „Nestrkám nos do věcí, do kterejch mi nic není.“

„Měla nějakou kamarádku? Někoho, komu by se mohla svěřit?“

„Možná v práci. Na nikoho konkrétního se nepamatuju. Ona ‚kamarádky‘ neměla.“

Vyndala jsem zápisník a napsala jsem telefonní číslo do svého motelu. „Tady jsem k zastižení. Zavoláte mi, kdyby vás ještě něco napadlo?“

Vzal si útržek papíru a ledabyle si ho zastrčil do zadní kapsy džínů. „Co je v Las Vegas?“ zeptal se. „Co to má s tím společného?“

„Ještě nevím. Možná tam je jedna žena, která může vysvětlit některé nejasnosti. Ke konci týdne pojedu zpátky přes Los Angeles. Možná, že vás znovu vyhledám.“

Lyle mě už neposlouchal. Přiklepl kladívkem další cihlu a setřel lžící přebytečnou maltu, která vyhřezla mezi spáry. Podívala jsem se na hodinky. Pořád jsem ještě měla čas omrknout si místo, kde Libby pracovala. Nemyslela jsem si, že by Lyle mluvil úplnou pravdu, ale nemohla jsem to dokázat. Tak jsem to nechala na chvíli odležet.

Haycraft a McNiece sídlil v reprezentační budově ve Westwoodu, nedaleko od mého motelu. Zaparkovala jsem na drahém parkovišti sousedícím s westwoodskou márnicí, vešla jsem do vchodu kousek od WellsFargovy banky a vyjela jsem výtahem nahoru. Kanceláře firmy byly hned napravo od výtahu. Opřela jsem se do mohutných dveří z týkového dřeva s mosaznými písmeny a vešla jsem dovnitř. Interiér sestával z podlahové krytiny z naleštěných nepravidelných červených dlaždic, zrcadel od stropu až k podlaze a panelů z neopracovaného šedého dřeva, na nichž sem tam visely trsy sušené kukuřice. Nalevo ode mě seděla za dřevěnou ohradou recepční. Na jednom kůlu ohrady byl umístěný štítek s nápisem „Allison, recepční“, s písmeny vypálenými do dřeva jakoby nějakým ohořelým klacíkem. Dala jsem jí svou vizitku.

„Mohla bych mluvit s vedoucím?“ řekla jsem. „Přešetřuji smrt účetní, která tady pracovala.“

„Jo. Slyšela jsem o ní,“ řekla Allison. „Počkejte chvíli.“

Byla asi tak dvacetiletá, s dlouhými tmavými vlasy. Na sobě měla džíny a uzounkou kravatku. Její blůza ve stylu Divokého západu vypadala jako vycpaná mnoha hrstmi sena. Na pásku měla přezku ve tvaru vzpínajícího se mustanga.

„Co to tady je? Skansen nebo co?“ zeptala jsem se.

„Cože?“

Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem se tím nehodlala dál zabývat, a ona odklapotala ve svých holínkách na vysokých podpatcích do nějakých lítaček. Za chviličku byla zpátky.

„Pan McNiece není přítomen, ale člověk, se kterým asi chcete mluvit, se jmenuje Garry Steinberg se dvěma ér.“

„Berrg?“

„Ne, Garry.“

„Aha, rozumím. Promiňte.“

„To je v pořádku,“ řekla. „Všichni se takhle pletou.“

„Bylo by možné s panem Steinbergem mluvit? Jen krátce.“

„Je tenhle týden v New Yorku,“ řekla.

„A co pan Haycraft?“

„Ten je mrtvý. Tedy, je mrtvý už několik let, víte,“ řekla. „Takže vlastně teď je to McNiece a McNiece, ale nikomu se nechce měnit všechny dopisní papíry. Ten druhý McNiece má schůzi.“

„Je tady ještě někdo, kdo by se na ni pamatoval?“

„Neřekla bych. Je mi líto.“

Vrátila mi mou vizitku. Obrátila jsem ji a napsala jsem tam své číslo do motelu a na automat do Santa Teresy.

„Mohla byste tohle předat Garrymu Steinbergovi, až se vrátí? Byla bych opravdu moc ráda, kdyby mi brnkl. Může mi zavolat na účet volaného, když už nebudu tady v motelu.“

„Jistě,“ přikývla. Posadila se a já bych dala krk na to, že tu vizitku šoupla rovnou do koše. Chvíli jsem ji pozorovala, až se na mě provinile usmála.

„Třeba byste mu to mohla prostě nechat na stole s nějakou poznámkou,“ nadhodila jsem.

Trochu se předklonila a pak se zase narovnala s vizitkou v ruce. Napíchla ji na zlověstně vyhlížející bodec u telefonu.

Dívala jsem se na ni ještě chvíli. Sundala vizitku z bodce a vstala.

„Prostě mu to položím na stůl,“ řekla a zase odklapotala.

„Dobrý nápad,“ řekla jsem.

Odjela jsem zpátky do motelu a vyřídila jsem si několik telefonů. Ruth v kanceláři Charlieho Scorsoniho mi řekla, zeje stále ještě mimo město, ale dala mi číslo do jeho hotelu v Denveru. Zavolala jsem tam, ale byl zrovna pryč, takže jsem nechala svoje číslo v recepci. Zavolala jsem Nikki a dodala jsem jí poslední zprávy, načež jsem si ověřila svůj domácí telefonní automat. Nebyly na něm žádné vzkazy. Vzala jsem si na sebe běžecký dres a odjela jsem autem na pláž, abych se proběhla. Nevypadalo to, že by do sebe fakta nějak rychle zapadala. Zatím jsem měla pocit, že mám plný klín barevných papírků, a představa, že je všechny poskládám dohromady, abych si utvořila obrázek, mi vskutku připadala velmi vzdálená. Čas rozcupoval fakta jako velikánský stroj a zanechal jen tenounké proužky papíru, z nichž se měla rekonstruovat skutečnost. Připadala jsem si neohrabaná a podrážděná a potřebovala jsem se odreagovat.

Zaparkovala jsem u mola a běžela jsem na jih po promenádě, asfaltovém pruhu, který vede podél pláže. Klusala jsem kolem starých mužů skloněných nad partiemi šachu, kolem černošských kluků, kteří se s neuvěřitelnou grácií pohybovali na kolečkových bruslích a tancovali do taktů skryté hudby ze svých vypolštářovaných sluchátek, kolem kytaristů, fetaků a povalečů, kteří mě pohrdavě sledovali očima. Tenhle kus chodníku je posledním zbytkem drogové kultury šedesátých let – bosonozí, otrhaní mladí s propadlýma očima, z nichž někteří teď vypadají na sedmatřicet místo na sedmnáct, stále mystičtí a vzdálení. Přidal se ke mně pes a běžel se mnou, jazyk vyplazený a každou chvíli ke mně šťastně obrátil oči. Měl hustou ježatou srst barvy karamelové kukuřice a ocas načinčaný jako nějaký dáreček. Byl to jeden z těch voříšků s velkou hlavou, krátkým tělem a tenkýma krátkýma nožkama, ale působi
l celkem duchapřítomně. Společně jsme klusali po promenádě, kolem luxusních podniků – Ozone, Dudley, Paloma, Sunset, Thornton a Park, a když jsme dorazili až íc Wave Crestu, přestalaho to bavit a odběhl metat létající talíře na pláž. Naposledy jsem ho zahlédla, jak předvedl neuvěřitelný skok a zachytil talíř v půli letu s tlamou rozesmátou od ucha k uchu. Taky jsem se na něho usmála. Byl to jeden z mála psů, který se mi po letech opravdu líbil.

Na Venice Boulevard jsem se otočila, většinu cesty zpátky běžela, a když jsem byla zase na molu, přešla jsem do chůze. Vánek od oceánu svlažoval horkost mého těla. Zjistila jsem, že jsem sice udýchaná, ale ne moc zpocená. V puse jsem měla sucho a tváře rozpálené. Nebyla to dlouhá trasa, ale namáhala jsem se trochu víc než normálně a na pli cích mě pálilo: spalování kapalin v hrudníku. Běhám ze stejného důvodu, z jakého jsem se naučila řídit auto s rozbitým řazením a pít kávu bez mléka a cukru. Představuji si, že třeba přijde den, kdy mě zaskočí nějaká nečekaná událost, která bude takovou zkoušku vyžadovat. Tenhle běh byl taky kvůli „správné míře“, protože už jsem se rozhodla, že si za vzorné chování vyberu den volna. Příliš mnoho ctnosti člověka korumpuje. Když jsem se zchladila, vrátila jsem se k autu a jela jsem na východ k Wilshiru, zpátky do motelu.

Sotva jsem odemkla dveře svého pokoje, začal zvonit telefon: Byl to můj známý z Las Vegas s adresou na Sharon Napierovou.

„Fantazie,“ řekla jsem. „Máš to u mě. Řekni mi, jak se mám s tebou sejít, až tam dojedu, abych ti zaplatila za čas, který jsi na tom dělal.“

„To stačí na poste restante. Nikdy nevím, kde zrovna budu.“

„Platí. Za kolik?“

„Za padesát. Se slevou. Pro tebe. Není nikde vedená a nebyla to žádná hračka.“

„Ozvi se, až ti to budu moct oplatit,“ řekla jsem a moc dobře jsem věděla, že to udělá.

„Jo, a Kinsey,“ řekl, „rozdává blackjack ve Fremontu, ale že prý má nějaké kšefty bokem. Včera jsem ji pozoroval při práci. Je hodně ostrá, ale nikoho netahá za nos.“

„Naštvala si někoho?“

„Ne tak docela, ale nemá k tomu daleko. To víš, v tomhle městě je každýmu fuk, co děláš, pokud neblufuješ. Neměla by na sebe upozorňovat.“

„Díky za echo,“ řekla jsem.

„Tutovka,“ řekl a zavěsil.

Vy sprcho vála jsem se a oblékla jsem si kalhoty a košili. Pak jsem si zašla do hospody přes ulici, kde jsem si dala smažené mlže utopené v kečupu a porci hranolků. Vypila jsem dva šálky kávy a vrátila jsem se zpátky na pokoj. Sotva se za mnou zavřely dveře, začal zvonit telefon. Tentokrát to byl Charlie Scorsoni.

„Co Denver?“ zeptala jsem se, hned jak se ohlásil.

„Ujde to. Co Los Angeles?“

„Dobrý. Dnes večer jedu do Las Vegas.“

„Hráčská vášeň?“

„Ani náhodou. Mám spojení na Sharon.“

„Bezvadně. Vyřiďte jí, ať mi zaplatí mých šest set dolarů.“

„Jo. Dobře. I s úroky. Snažím se zjistit, co ví o vraždě, a vy po mně chcete, abych ji otravovala s nějakým pitomým dluhem.“

„Já k tomu nikdy příležitost mít nebudu, to vím jistě. Kdy budete zpátky v Santa Terese?“

„Možná v sobotu. Až se budu v pátek vracet přes Los Angeles, chci se podívat na nějaké krabice, které patří Libby Glasové. Ale nemyslím, že to bude trvat dlouho. Proč se ptáte?“

„Chci vás pozvat na drink,“ řekl. „Odjíždím z Denveru pozítří, takže budu ve městě dřív než vy. Zavoláte mi, až se vrátíte?“

Maličko jsem zaváhala. „Tak jo.“

„No tak se nepřemáhejte, Millhoneová,“ řekl suše.

Zasmála jsem se. „Zavolám. Čestné slovo.“

„Bezva. Tak nashle.“

Když jsem zavěsila, uvědomila jsem si, že se mi přihlouplý úsměv usadil v obličeji déle, než by měl. Čím mě ten člověk tak přitahuje?

Las Vegas je asi šest hodin cesty z Los Angeles, a tak jsem se rozhodla, že bych už klidně mohla vyrazit. Bylo těsně po sedmé a ještě se nesetmělo, takže jsem naházela své věci na zadní sedadlo svého auta a řekla jsem Arlette, že jedu na pár dní pryč.

„To chcete, abych lidem říkala, kam vás mají volat nebo co?“

„Zavolám vám, až tam dorazím, a dám vám vědět, jak budu k zastižení,“ řekla jsem.

Vydala jsem se na sever po dálnici ze Saň Diega, směrem na Ventura, po které jsem jela na východ, dokud nepřešla v coloradskou dálnici, jednu z mála přívětivých komunikací v celé síti dálnic kolem Los Angeles. Ta coloradská protíná severní okraj města, je široká a málo používaná. Na téhle dálnici je možné přejíždět z pruhu do pruhu, aniž by člověka přepadl záchvat úzkosti, a bytelná dělicí stěna z betonu, která odděluje východní a západní směr dopravy, je útěšným ubezpečením, že auta zlovolně nevybočí a nesrazí se čelem s vaším vozidlem. Z coloradské jsem se vymotala na jih a vyjela jsem na sanbernardinskou dálnici, odkud jsem vyrazila na severovýchod po dlouhé nepravidelné úhlopříčce směrem na Las Vegas. S trochou štěstí jsem si mohla promluvit se Sharon Napierovou a pak se pustit na jih k Saltonskému jezeru, kde bydlel Greg Fife. Mohla jsem uzavřít kruh a na zpáteční cestě to otočit do Claremont
u, abych prohodila pár slov s jeho sestrou Dianou. V této chvíli jsem nevěděla, co mi ta cesta vynese, ale pro své vyšetřování jsem potřebovala mít pohromadě základní fakta. A Sharon Napierová měla být zajímavá.

Ráda řídím v noci, v jádru nejsem žádný turista a při svých cestách po Státech nikdy nejsem v pokušení si zajet kvůli podivuhodným scenériím. Nezajímají mě třicetimetrové skály ve tvaru tykve. Nebere mě zírat do roklí vytvořených dnes už neexistujícími řekami a nežasnu nad olbřímími dírami v zemi, kam kdysi dopadly meteority. Cesta kamkoli mi připadá pořád stejná. Zírám na betonovou silnici. Sleduju žlutou dělicí čáru. Pozoruju velké náklaďáky a osobní auta s malými dětmi spícími na zadním sedadle a mám plyn sešlápnutý až na podlahu, dokud nedojedu k cíli.

Když se na obzoru vynořilo světélkující Las Vegas, bylo už hodně po půlnoci, a já jsem si připadala celá rozlámaná. Přála jsem se vyhnout hlavní třídě. Vyhnula bych se celému městu, kdybych mohla. Nehazarduji, protože pro tohle povyražení nemám buňky a už vůbec ne nadšení. Život v Las Vegas přesně odpovídá mé představě o případném možném životě v podmořských městech. Den a noc nic neznamenají. Lidé se přilévají a odlévají jakoby přitahováni neviditelnými proudy, které jsou hbité a nepříjemně nablízku. Všechno je ze sádry, Samá napodobenina, v nadživotních velikostech, naprosto neosobní. Celé město smrdí lacinými večeřemi ze smažených ryb.

Na předměstí kousek od letiště jsem si našla motel Bagdád. Vypadal jako tábor cizineckých legií postavený z marcipánu. Noční recepční na sobě měl vestu ze zlatého saténu a oranžovou saténovou košili s nabíranými balónovými rukávci. Na hlavě měl fez se střapcem. Chrchlavě oddechoval, což mě pořád nutilo, abych si odkašlala.

„Jste manželský pár z jiného státu?“ zeptal se, aniž se na mě podíval.

„Ne.“

„Pokud jste manželský pár z jiného státu, dostanete ke dvoulůžáku kupóny na padesát dolarů. Napíšu to. Stejně to nikdo nekontroluje.“

Dala jsem mu svou úvěrovou kartu, kterou si briskně opsal, zatímco jsem vyplňovala formulář. Dal mi můj klíč a malý papírový kelímek plný drobných mincí do hracích automatů u dveří. Nechala jsem je na pultě.

Zaparkovala jsem v prostoru před svými dveřmi a vystoupila z auta. V umělém denním světle pasáže Třpytivá rokle jsem odjela taxíkem do centra. Když jsem zaplatila taxíkáři, chvíli jsem počkala, abych se zo nelitovala. Východním Fremontem nepřetržitě proudila doprava, chodníky přetékaly turisty, oslnivě žluté nápisy a blikající světla – THE MINT, THE FOUR QUEENS – ozařující kompletní katalog kriminálníků: pasáci a prostitutky, kapsáři, kukuřicí vykrmení hochštapleři ze Středozápadu, kteří se do Vegas sjíždějí s přesvědčením, že s patřičnou dávkou úskočnosti a přičinlivosti 1e tento systém zdolat. Vešla jsem do kasina.

Z bufetu ke mě zavanula čínská kuchyně a vůně kuřete čoumein se podivně mísila s navoněnou žíznivou čárou, kterou po sobě zanechala žena, jež se kolem mě prohnala ve vzorovaném kalhotovém kostýmu z polyesteru barvy pařížské modři, takže vypadala jako chodící tapeta. Nečinně jsem ji pozorovala, jak začala házet čtvrťáky do automatu v hale. Blackjackové stoly byly kousek ode mě vlevo. Zeptala jsem se jednoho z šéfů na Sharon Napierovou a bylo mi řečeno, že přijde v jedenáct ráno. Vlastně jsem ani nečekala, že se s ní setkám hned ten večer, ale chtěla jsem nasát místní atmosféru.

Kasino hučelo, krupiéři u stolů, kde se hrálo v kostky, přihrnovali a odhrnovali žetony svými hrabičkami jako při nějakém stolním hokeji s vlastními pravidly. Jednou jsem byla na exkurzi v Nevadské továrně na hrací kostky a s pocitem, který neměl daleko k úctě, jsem sledovala jak se třicetilibrové kusy nitrátové celulózy, na palec tlusté, vytvrdily a rozřezaly na kostičky o něco větší, než je konečná velikost, naleštily a navrtaly ze všech stran, načež byla do takto vzniklých puntíků speciálními štětečky zapuštěna bílá gumovitá hmota. Polotovary kostek vypadaly jako minikostičky třešňové želatiny, která by se mohla podávat jako nějaký nízkokalorický zákusek. Dívala jsem se, jak si lidé sázejí. Všechny ty druhy sázek, na pole, na velkou šestku a velkou osmu, to byly záhady jiného druhu a já, ani kdybych se rozkrájela, jsem nemohla proniknout do katechismu výher, proher a čísel, která padala, tiše vyvolvaných za napjatého soustředění a překvapení. Nad tím vším se vznášel bledý oblak cigaretového dýmu, prosycený pachem rozlité skotské. Do potemnělých zrcadel nad stoly se už muselo podívat bezpočet očí, neúnavně šmejdících po zrádných známkách švindlování ze strany návštěvníků. Nic nemohlo uniknout jejich pozornosti. Byla tam atmosféra jako v přecpaném obchodním domě Woolworth, těsně před vánocemi, kde se davům frenetických zákazníků nedá věřit, že sem tam něco neštípnou. Dokonce i zaměstnanci mohou lhát, podvádět a krást a nic nesmí být ponecháno náhodě. Na okamžik jsem pocítila respekt k celému tomu systému vkladů a zů statků, který způsobuje neustálý přítok peněz a jen zlomek nechá vklouznout zpět do soukromých kapes, z nichž byly vylákány. Najednou na mě padla únava. Vyšla jsem zase ven na ulici a sehnala jsem si taxíka.

V Bagdádu se výzdoba á la „Střední východ“ náhle skončila přede dveřmi mého pokoje. Koberec byl z tmavě zeleného plyše, tapety z limetkově zelené fólie se vzorkem překrývajících se palem posetých shluky čehosi, co mohly být datle nebo hejna netopýrů. Zamkla jsem dveře, odkopla jsem boty, stáhla jsem žinylkový přehoz a s úlevou jsem zalezla pod peřinu. Ještě jsem si rychle zavolala domů na svůj,automat a pak naprosto vyřízenou Arlette, které jsem sdělila svou nejnovější adresu spolu s telefonem, kde mě je možné zastihnout.

Když jsem se v deset ráno probudila, pocítila jsem první matné náznaky migrény –jako kdyby na mě šla kocovina ještě dřív, než jsem se stačila napít. Vegas na mě nějak takhle působí, jakousi kombinací napětí a děsu, na niž mé tělo reaguje všemi příznaky počínající chřipky. Vzala jsem si dva tylenoly a dlouho jsem se sprchovala, ve snaze ze sebe smýt stopy kalů nevolnosti. Připadala jsem si, jako kdybych snědla libru vystydlé máslové pražené kukuřice a zapila to dávkou sacharínu.

Když jsem vyšla ze svého motelového pokoje, světlo mě oslnilo tak, že jsem až zamžourala. Aspoň že byl čerstvý vzduch, a město, zmenšené do svých skutečných rozměrů, působilo scvrkle a zaraženě. Za motelem se do dáli táhla poušť v bledě šedém oparu, který na obzoru přecházel ve světle nafialovělý. Vanul mírný a suchý vítr a příslib letního vedra naznačovalo jen v dálce se mihotající sluneční světlo, které dopadalo na mělké pouštní oázy, jež se okamžitě vypařovaly. Nízké linie pustiny beze stromů, oplocené vzdálenými kopci, občas narušovaly trsy pelyňku, téměř stříbrné od prachu.

Zastavila jsem se na poště a poslala jsem svému známému složenku na padesát dolarů. Potom jsem si ověřila adresu, kterou mi dal. Sharon Napierová bydlela v jednopatrovém bytovém komplexu na vzdálené straně města. Lososově růžové štuky na hranách domu zerodovaly, jako kdyby se tam v noci připlížila zvěř, aby ty rohy odhryzala. Střecha byla skoro rovná, zasypaná kamením a obehnaná železným zábradlíčkem, z něhož po stranách domu stékaly jazyky rzi. Kolem byly skalky s vysázenými kaktusy a jukami. Bylo tam jen dvacet bytových buněk, uspořádaných kolem ledvinovitého bazénu, který byl oddělený od parkovací zóny šedohnědou zdí z tvárnic. V bazénu se cachtaly dvě malé děti a na schodech před svým bytem stála žena ve středních letech s nákupní taškou vklíněnou mezi bokem a dveřmi, jak se snažila dostat dovnitř. Mexický chlapec stříkal hadicí chodníky. Stavby po obou stranách komplexu byly jednogenerační byty . Vzadu přes ulici byl nezastavěný pozemek.

Sharon patřil byt v přízemí, její jméno na dopisní schránce bylo úhledně vytlačeno na bílém plastikovém proužku. Závěsy měla zatažené, ale některé háčky se nahoře vyvlékly, takže se nařasená tkanina prověsila a vytvořila mezeru, skrz kterou jsem zahlédla bezový umělohmotový stolek a dvě bezové plastikové kuchyňské židle s čalouněním. Na rohu stolu stál na hromadě papírů telefon. Vedle byl kávový šálek s voskovitým srpkem zářivě růžové rtěnky na okraji. Cigareta, taky s růžovou obroubkou, byla zamáčknutá v podšálku. Rozhlédla jsem se kolem. Zdálo se, že mi nikdo nevěnuje žádnou zvláštní pozornost. Rychle jsem prošla průchodem, který spojoval dvůr se zadními trakty.

Číslo Sharonina bytu bylo vyznačeno i na zadním vchodu. Byly tam ještě čtverý další zadní dveře, které ústily do obdélníčků, obehnaných po ramena vysokými zídkami z tvárnic. Pojala jsem podezření, že byly navrženy tak, aby vytvářely iluzi malých atrií. Kontejnery na odpadky byly seřazeny na chodníku za zdí.xSharoniny kuchyňské záclony byly zatažené. Vyhoupla jsem se na její maličké atrium. U zadního prahu si postavila šest květináčů s pelargóniemi. O zeď byly opřené dvě hliníkové skládací židle, u zadního vchodu hromada starých novin. Nahoře napravo bylo malé okénko a za ním jedno větší. Nedokázala jsem posoudit, jestli to mohla být ložnice její nebo jejích sousedů. Vykoukla jsem ven přes nezastavěnou parcelu, pak jsem se vytratila z atria a zahnula jsem doleva po cestičce, která ústila zase ven na ulici. Nastoupila jsem do auta a vyrazila jsem do Fremontu.

Připadala jsem si, jako kdybych ani neodešla. Dáma v pařížské modři byla stále přilepená ke čtvrťákovému automatu. Na temeni hlavy měla vytesaný lesklý mahagonový spirálovitý útvar. Ke stolu, kde se hrálo v kostky, byl jakoby magnetickou silou přitisknutý stále stejný dav. Krupiér smetal žetony svými hrabičkami, jako kdyby to bylo ploské koště a někdo tam nadělal drahý nepořádek. Servírky roznášely nápoje a fortelný chlápek, jehož jsem tipovala na tajného, bloumal sem tam a snažil se vypadat jako turista, kterého opustilo štěstí. Z Karnevalové haly ke mně doléhaly zvuky zpěvačky, která zpívala lehce omšelou, avšak bujarou směsici odrhovaček z broadways kých muzikálů. Zahlédla jsem, jak se producíruje před vylidněným sálem. Zapudrovaný obličej se jí růžově leskl v záři reflektoru.

Sharon Napierovou nebylo těžké najít. Byla vysoká, možná metr sedmdesát pět nebo na vysokých podpatcích i víc. Byl to ten typ ženy, které si všímáte odspoda nahoru: dlouhé hezké nohy, působící štíhle v černých síťovaných punčochách, černá minisukně, která se v horní části stehen mírně vzdouvá. Měla úzké boky, ploché břicho a prsa scuknutá k sobě, aby vytvářela zřetelné kopečky. Živůtek jejího černého kostýmku byl upnutý a hluboce vystřižený a nad levým prsem měla připíchnuté své jméno. Vlasy měla popela ve blonďaté, v umělém světle až bezbarvé; v tajuplně1 zelených očích se jí leskla světýlka, což jsem přikládala barevným kontaktním čočkám. Měla bledou a čistou pleť, oválný obličej bílý jako vaječnou skořápku a taky tak hladký. Zářivě růžová rtěnka zdůrazňovala překypující proporce jejích plných a širokých rtů. Byla to ústa stvořená k nepřirozeným aktům. Cos
i v jejím chování slibovalo improvizovaný cool sex za odpovídající cenu, která rozhodně neměla být nízká.

Mechanicky a s pozoruhodnou rychlostí rozdávala karty. Na vysokých stoličkách, rozmístěných kolem stolu, kde pracovala, seděli tři pánové. Nikdo nepromluvil ani slovo. Komunikace probíhala nepatrným pozdvihnutím ruky, obrácením karty nebo sázkou na vysokou částku, pokrčením ramen, když se ukázala horní karta. Dvě dole, jedna nahoře. Plesk, plesk. Jeden z mužů přejel hranou své karty po povrchu stolu a řekl rest. Ve druhém kole vyložil jiný muž jednadvacet a ona mu vyplatila výhru – za dvě stě padesát dolarů žetonů. Zahlédla jsem, jak se spolu setkali očima, když zase shrnula karty. Pak je rychle zamíchala a znovu rozdala. Ten muž byl hubený, s úzkou proplešlou hlavou a tmavým knírem, vyhrnutými rukávy od košile a skvrnami potu v podpaždí. Pohled mu sjel po jejím těle a pak zase zpátky nahoru k jejímu dokonalému obličeji, chladnému a neposkvrněnému, s planoucíma zelenýma očima. Nijak zvlášť si ho nevšímala, a
le něco mně říkalo, že ti dva by spolu mohli mít později nějaké soukromé kšefty. Přesunula jsem se k vedlejšímu stolu a pozorovala jsem ji z mírného odstupu. O půl druhé si dala pauzu a vystřídala se s jiným krupiérem. Přešla přes kasino k bufetu, kde si dala colu a zapálila si cigaretu. Šla jsem za ní.

„Jste Sharon Napierová?“ zeptala jsem se.

Ohlédla se. Oči jí lemovaly tmavé řasy a ve světle zářivek nad její hlavou jejich zelená přecházela téměř v tyrkysovou.

„Nepamatuji! se, že bysme se někdy viděly.“

„Jsem Kinsey Millhoneoyá,“ řekla jsem. „Můžu si sednout?“ Pokrčila rameny na souhlas. Vyndala z kapsy pudřenku, aby si zkontrolovala nalíčení očí. S horního víčka si setřela kousek stínu. Bylo poznat, že má falešné řasy, ale působilo to úžasně a exoticky jí to zešikmovalo oči. Ponořila malíček do vaničky s růžovým leskem a nanesla si ho na rty. „Co pro vás můžu udělat?“ zeptala se a vzhlédla ke mně od zrcátka ve své pudřence. „Přešetřuji smrt Laurence Fifea.“

To ji zastavilo. Strnula a celé tělo jí znehybnělo. Kdybych ji fotografovala, byla by to dokonalá póza. Uběhla tak vteřina, než se zase dala do pohybu. Zaklapla pudřenku, zastrčila ji a vyndala si cigaretu. Zhluboka vtáhla kouř a přitom mě nepřetržitě sledovala. Odklepla popel. „Byla to pěkná sketa,“ řekla příkře a s každým slovem vyfukovala kouř.

„To jsem slyšela,“ řekla jsem. „Dělala jste pro něj dlouho?“ Usmála se. „Koukám, že mě máte pěkně přečtenou. Vsadím se, že už i na to znáte odpověď.“ t,

„Více méně,“ řekla jsem. „Aleje spousta věcí, které nevím. Chcete mi pomoct?“

„S čím?“

Pokrčila jsem rameny. „Jaké to bylo pro něho dělat? Jak na vás zapůsobila jeho smrt?“

„Dělat pro něj stálo za prd. Jeho smrt mě moc potěšila,“ řekla. „Práci v kanclu jsem nenáviděla, pokud vám to ještě nedošlo.“

„Tohle vám musí vyhovovat lip,“ řekla jsem.

„Koukněte se, já se s váma nemám o čem bavit,“ řekla rezolutně. „A vůbec, kdo vás sem poslal?“

Riskla jsem to. „Nikki.“

Vypadala překvapeně. „Ta je pořád ještě zavřená. Nebo ne?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Je venku.“

Chvíli jí trvalo, než si to spočetla, a pak se začala chovat o něqo vlídněji. „Je v balíku, co?“

„Nikomu neubližuje, pokud narážíte na tohle.“

Uhasila cigaretu, načež doutnající oharek zalomila a rozmačkala. „V sedm mám padla. Co kdybyste se stavila u mě, abysme hodily řeč?“

„Nechcete mi něco říct teď?“

„Tady ne,“ řekla.

Vychrlila ze sebe svou adresu a já jsem si ji svědomitě zapsala do zápisníku. Ohlédla se doleva a já jsem napřed myslela, že zvedá ruku, aby mávla na nějakého kamaráda. Tváří se jí mihl úsměv a hned zase zmizel. Nejistě se na mě podívala, a přitom se trochu natočila, abych přes ni neviděla. Automaticky jsem nakoukla přes její rameno, ale ona se zezadu dotkla nehtem mé ruky, aby odvedla mou pozornost jinam. Podívala jsem se na ni. Tyčila se nade mnou s kamenným výrazem ve tváři.

„To byl můj šéf. Konec pauzy.“

Lhala stejně, jako lžu já, s určitou žoviální nestydatostí, která posluchače přímo vyzývá k tomu, aby jí odporoval nebo dokázal, že lže.

„Tak tedy v sedm,“ řekla jsem.

„Radši v sedm čtyřicet pět,“ řekla nenucené. „Potřebuju si dát po práci oraz.“

Napsala jsem jí, jak se jmenuju a v jakém motelu bydlím, a vytrhla jsem stránku ze svého zápisníku. Ostřeji přehnula a papírek si zastrčila pod celofánový obal u krabičky cigaret. Odešla, aniž by se ohlédla, a půvabně kroutila zadkem.

Ze zamáčknutého vajglu její cigarety se pořád ještě kouřilo a můj žaludek se jemně ozýval na protest. Lákalo mě to, abych tam zůstala, jen abych ji nespustila z očí, ale měla jsem lepkavý pocit na rukou a strašně jsem si chtěla lehnout. Vůbec mi nebylo dobře a začínala jsem si myslet, že mé chřipkové příznaky jsou možná víc reálné než vyvolané změnou prostředí. Bolest hlavy se opět vyplížila z mého zátylku. Vyšla jsem přes halu ven. Čerstvý vzduch mě trochu postavil na nohy.

Jela jsem zpátky do Bagdádu a v automatu jsem si koupila limonádu. Potřebovala jsem se najíst, ale nebyla jsem si jistá, jestli mi něco vydrží v žaludku. Začínalo odpoledne a já jsem nikam nemusela dřív než po večeři. Pověsila jsem na dveře cedulku Nerušit a zalezla jsem zpátky do své nezasílané postele. Pořádně jsem se zachumlala do peřin. Začalo mě bolet v kostech. Trvalo dlouho, než jsem se zahřála.

***

Telefon pronikavě zadrnčel jako na poplach a já jsem se s trhnutím probudila. V pokoji byla tma. Neměla jsem tušení, kolik je hodin, ani v jaké posteli ležím. Celá rudá a rozpálená jsem zašátrala po telefonu a odkopla jsem peřinu, jak jsem se vzepřela na jednom lokti. Rozsvítila jsem lampu a zastínila jsem si oči před náhlým rezavým světlem.,

„Haló?“

„Kinsey, tady Sharon. Vy jste na mě zapomněla?“

Podívala jsem se na hodinky. Bylo půl deváté. Do prdele. „Ježíši, promiňte,“ řekla jsem. „Usnula jsem. Zůstanete ještě chvilku doma? Hned jsem tam.“

„Dobře,“ řekla studeně, jako kdyby měla nějaké lepší plány. „Moment, počkejte. Někdo klepe.“

S ťuknutím položila telefon a já jsem si představila, jak leží na tvrdém umělohmotovém povrchu stolu. Nečinně jsem poslouchala a čekala, až se vrátí. Nemohla jsem věřit, že jsem zaspala, a fackovala jsem se za svou pitomost. Zaslechla jsem, jak se otevřely dveře a jak přidu‘ seně vyjekla překvapením. A pak jsem uslyšela krátký, skoro dutý výstřel.

Zamžourala jsem a prudce jsem se vztyčila do sedu. Přitiskla jsem ucho k telefonu a ruku jsem přimáčkla na mluvítko. Co se dělo? Na jejím konci někdo vzal sluchátko. Čekala jsem, že uslyším Sharonin hlas, a už už jsem vyslovila její jméno, ale pak jsem nějak instinktivně zavřela pusu. Někdo mi dýchal do ucha, bezpohlavní přidušené zvuky, jako když člověk nemůže popadnout dech. Šeptem se ozvalo „haló“, ze kterého mně přeběhl mráz po zádech. Zavřela jsem oči a přinutila jsem se mlčet. Po celém těle se šířil poplach rychlostí, z níž mi srdce bušilo až v uších. Ozvalo se neslyšné zahihňání a pak už byl telefon hluchý. Třískla jsem sluchátkem, natáhla jsem se pro boty a cestou z pokoje jsem popadla bundu.

Zvednutá vlna adrenalinu spláchla z mého těla veškerou bolest. Ruce se mi třásly, ale aspoň jsem se hýbala. Zamkla jsem dveře a vyšla jsem k autu. Klíče mi chřestily, jak jsem se snažila strefit do zapalování. Když jsem nastartovala, prudce jsem vycouvala a vyrazila jsem k Sharoninu bytu. Natáhla jsem se do kastlíku pro baterku a přezkoušela jsem ji. Svítila silně. Jak jsem se blížila, narůstala ve mně úzkost. Buď tam s někým dováděla nebo byla mrtvá a já jsem měla obavy, že vím, o kterou variantu jde.

Zastavila jsem přes ulici. Dům nejevil známky žádného zvláštního ruchu. Nikde nikdo. Nebyly tam srocené žádné davy, na ulici nestála policejní auta, žádné kvílející sirény se neblížily. Na parkovacích značkách stála spousta aut a skoro ve všech bytech, které jsem viděla, bylo rozsvíceno. Natáhla jsem se na zadní sedadlo a ze zamčeného kufříku jsem vylovila gumové rukavice. Moje ruka se dotkla krátké hlavně mé automatické pistole a já jsem si ji zoufale chtěla zastrčit do kapsy své kožené bundy. Nevěděla jsem, co u ní v bytě najdu, nevěděla jsem, kdo tam na mě může čekat, ale pokud by byla mrtvá, pak se mi rozhodně nezamlouvala představa, že mě tam najdou s nabitou zbraní v ruce. Nechala jsem pistoli tam, kde byla, a vystoupila jsem. Zamkla jsem auto a klíče jsem si zastrčila do džínů.

Došla jsem na plácek před domem. Byla tma, ale podél chodníku bylo strategicky rozmístěno několik přízemních lamp a další žlutá a zelená světla osvětlovala zespodu kaktusy. Působilo to spíš nevkusně než osvětleně. V Sharonině bytě byla tma a mezera v závěsech byla zatažená. Zaklepala jsem na dveře. „Sharon?“ Mluvila jsem tiše a zvenčí jsem pátrala, jestli se někde nerozsvěcí světlo. Natáhla jsem si rukavice a zkusila jsem kliku. Zamčeno. Zaklepala jsem znovu a zopakovala jsem její jméno. Zevnitř se nic neozývalo. Co budu dělat, kdyby tam vevnitř někdo byl?

Přešla jsem po krátkém chodníčku, který vedl podél domu dozadu. Odněkud z hořejšího bytu bylo slyšet gramofon. Bolelo mě v kříži a tváře mi hořely, jako kdybych se vracela z joggingu, i když jestli to bylo od chřipky nebo ze strachu, to jsem nedokázala posoudit. Rychle a tiše jsem přešla zadní chodník. Z pěti kuchyní byla ta Sharonina jediná, kde byla tma. U každého zadního vchodu svítila venkovní žárovka, která na každé atrium vrhala chabé, ale jasné světlo. Zkusila jsem zadní dveře. Zamčeno. Zaťukala jsem na sklo.

„Sharon?“ napínala jsem uši po nějakých zvucích zevnitř. Všude bylo ticho. Zkoumala jsem zadní dveře. Kdyby měla venku náhradní klíče, musely by být schované někde blízko. Podívala jsem se na skleněné tabulky ve dveřích. Kdyby všechno ostatní selhalo, vždycky bych ještě mohla jednu z nich vyrazit. Přejela jsem prsty po zárubni. Moc úzká na klíče. Všechny květináče vypadaly, že stojí rovně, a rychlým prohmatáním jsem v hlíně nenašla nic zastrčeného. Žádná rohožka tam nebyla. Nadzvedla jsem kupu starých novin a trochu jsem je protřepala, ale žádné klíče odtud nevypadly. Okolní tvárnicové atrium bylo celé postaveno z krychlových ozdobných „cihel“ stopu širokých, z nichž každá byla vyvedena dostatečně rafinovaně na to, aby skýtala prostornou, když už ne originální, skrýš pro klíč. Doufala jsem, že je nebudu muset osahat jednu po druhé všechny. Podívala jsem se za sebe na skleněné tabulky a za
váhala jsem, jestli by náhodou nebylo víc k věci jednu z nich vymáčknout zaťatou pěstí. Podívala jsem se na zem. V jednom rohu hned u zdi stála zelená plastiková konvička na zalévání a sázecí lopatka. Sklonila jsem se a zastrčila jsem pravou ruku do kaž dé z dekorativních spirál na spodních tvárnicích. V jedné z nich byl klíč.

Natáhla jsem se nahoru a rychle jsem otočila doleva žárovkou nad zadními dveřmi. Atrium se ponořilo do stínu. Zasunula jsem klíč do zámku a pootevřela jsem dveře. „Sharon!“ zašeptala jsem chraplavě. Chtělo se mi nechat v bytě tmu, ale musela jsem vědět, jestli tam jsem sama. Držela jsem baterku jako kyj a šátrala jsem napravo, až jsem našla vypínač. Rozsvítilo se světlo ve výklenku nad dřezem. Na protější stěně jsem uviděla vypínač stropní kuchyňské lampy. Přešla jsem místnost a zmáčkla jsem ho a hned jsem se přikrčila, abych nebyla vidět. Se zatajeným dechem jsem si sedla na bobek zády k lednici. Pozorně jsem naslouchala. Nic. Úpěnlivě jsem doufala, že ze sebe nedělám kolosálního idiota. Už jsem si říkala, že ten zvuk, který jsem předtím zaslechla, bylo odpálené šampaňské a že Sharon teď v potemnělé ložnici předvádí perverzní sexuální čísla s bičíkem a cirkusovým pudlem.

Nahlédla jsem do obýváku. Sharon tam ležela roztažená na podlaze ve žlutozeleném velurovém županu. Byla buď mrtvá, nebo tvrdě spala, a já jsem pořád ještě nevěděla, kdo jiný by se mnou v tom bytě mohl být. Dvěma kroky jsem přešla obývák a přitiskla jsem se ke zdi. Chviličku jsem počkala, než jsem nakoukla zpátky do zšeřelé předsíně. Viděla jsem tak akorát prd. Kousek vlevo od sebe jsem nahmatala vypínač a rozsvítila jsem. Předsíň zalilo světlo a vypadalo to, že tam, kam v ložnici dohlédnu, nikdo není. Našla jsem vypínač, rozsvítila jsem si a rychle jsem se rozhlédla. Odhadovala jsem, že otevřené dveře napravo ode mě vedly do koupelny. Nic nenasvědčovalo tomu, že by byt někdo vykradl. Posuvné dveře do šatny byly zavřené a to se mi nezamlouvalo. Z koupelny se ozval slabý kovový zvuk. Ztuhla jsem. Rozbušilo se mi srdce. Přikrčila jsem se. Já a moje baterka. Zoufale jsem si přála, abych s sebou měla tu pistol
i. Kovové zaskřípění se ozvalo znovu a opakovalo se v rytmu, který najednou začínal znít povědomě. Připlížila jsem se ke dveřím a posvítila jsem si dovnitř. Ve cvičném mlýnku se hloupě točila dokola mrňavá myš. Klec stála v polici na koupelně. Rozsvítila jsem světlo. Koupelna byla prázdná.

Přešla jsem ke dveřím do šatny a z jedné strany jsem je odšoupla, napůl v očekávání, že mě někdo bací po hlavě. Po obou stranách šatny nebylo nic než šatstvo. Vydechla jsem dlouho zadržovaný dech a pak jsem byt znovu rychle prohledala. Ujistila jsem se, že zadní dveře jsou zamčené, a zatáhla jsem kuchyňské závěsy na okně nad dřezem. A pak jsem se vrátila k Sharon. Rozsvítila jsem lampu v obýváku a klekla jsem si vedle ní. V klíční jamce měla průstřel, který vypadal jako medailónek vyplněný namísto fotografie syrovým masem. Krev prosákla do koberce pod její hlavou a ztmavla do odstínu nevařených kuřecích jater. Ve vlasech měla drobné úlomky kostí. Odhadla jsem, zejí střela okamžitě roztříštila páteř. Naštěstí pro ni, bezbolestně. Vypadalo to, že byla sražena rovnou k zemi, ruce rozhozené po obou stranách těla, boky lehce pootočené. Měla pootevřené oči, jejichž zářivě zelená barva teď působila
zkysle. Blond vlasy vypadaly na mrtvole šedivě. Kdybych tam dorazila, jak jsme se domluvily, nemusela být mrtvá, a já jsem sejí chtěla omluvit za špatné způsoby, za zpoždění, za to, že jsem onemocněla, že jsem přišla příliš pozdě. Chtělo se mi ji vzít za ruku a přemlouváním ji vzkřísit, ale nešlo to a mě najednou napadlo, že kdybych tam přišla včas, mohla jsem být mrtvá taky.

Pečlivě jsem si pokoj prohlédla. Vysoký koberec byl sešlapaný, takže na něm nebyly vytlačené žádné stopy. Přešla jsem k čelnímu oknu a popotáhla jsem závěsy, abych se ubezpečila, že v nich není žádná skulina, kterou by se někdo zvenčí mohl dívat, když teď bylo rozsvíceno. Znovu jsem si prošla byt a tentokrát jsem dávala pozor na detaily. Postel byla nezasílaná. V koupelně byly rozházené vlhké ručníky. Z koše na prádlo čouhalo špinavé šatstvo. Na kraji vany stál popelník s několika vajgly, přelomenými vejpůl a rozmáčknutými přesně tak, jak jsem ji to viděla dělat. Byt se v podstatě skládal jenom z těchhle tří místností – obýváku s jídelním stolem kousek od předních oken, kuchyně a ložnice. Nábytek vypadal, jako kdyby si ho nechala poslat kamiónem, a usoudila jsem, že většina ho stejně nebyla její. Jakkoli byl na místě nepořádek, zdálo se, že ho nadělala ona sama – nádobí ve dřezu, nevyne
sena smetí. Podívala jsem se na papíry pod telefonem, sbírku upomínek a nezaplacených účtů. Její záliba ve finančním chaosu zjevně přetrvala z doby, kdy žila v Santa Terese. Shrábla jsem celý paklík a nacpala jsem si ho do kapsy u bundy.

Znovu jsem zaslechla ono kovové vrzukání, a tak jsem se vrátila do koupelny a zírala jsem na to pošetilé stvořeníčko. Byla malá a hnědá, s jasně červenýma očima. Trpělivě si to ťapala pořád dokola a nikam se nedostala. „Promiň,“ zašeptala jsem. Na rtech mně na chviličku zapálily slzy. Zavrtěla jsem hlavou. Dobře jsem věděla, že to byl sentiment na nepravém místě. V lahvičce měla vodu, ale umělohmotové krmítko bylo prázdné. Nasypala jsem do něj malé zelené kuličky. Pak jsem došla zpátky k telefonu a vytočila jsem spojovatelku, aby mě přepojila na lasvegasskou policii. V paměti mi monotónně znělo varování Cona Dolana. To mi tak akorát scházelo, aby mě policajti z Las Vegas zadrželi kvůli výslechu. Po dvou zazvoněních se v telefonu ozval jeden z těch úslužně skřípějících hlasů.

„Haló,“ řekla jsem. Hlas se mi třásl a honem jsem si musela odkašlat. „Zaslechla jsem ehmu sousedky v bytě před chvílí nějaký hluk, a když jsem tam teď klepala, tak mi neotevírá. Mám strach, že si něco udělala. Nemohli byste to nějak prověřit?“

Choval se naštvaně a otráveně, ale zapsal si Sharoninu adresu a řekl, že tam někoho pošle.

Podívala jsem se na hodinky. V bytě jsem byla ani ne půl hodiny, ale už bylo načase vypadnout. Nechtěla jsem, aby zazvonil telefon. Nechtěla jsem, aby někdo nečekaně zaklepal na dveře. Šla jsem dozadu a cestou jsem zhasínala světla. Podvědomě jsem pořád poslouchala, jestli se neblíží něčí kroky. Neměla jsem moc času nazbyt.

Otočila jsem se zpátky na Sharon. Nechtělo se mi ji tam takhle nechávat, ale neviděla jsem důvod, proč bych tam měla zůstat. Nechtěla jsem být spojována s její smrtí a neměla jsem chuť se poflakovat po Las Vegas a čekat na úřední ohledání mrtvoly. A už vůbec jsem nechěla, aby se Con Dolan dověděl, že jsem tady byla. Třeba ji zabila mafie nebo nějaký pasák, nebo možná ten chlap z kasina, který se po ní tak hladově koukal, když odpočítala těch jeho dvě stě padesát doláčů. Nebo možná věděla něco o Laurenci Fifeovi, co neměla vykecat.

Prošla jsem kolem ní. Její prsty se po smrti uvolnily a vypadaly půvabně, každý zakončený dlouhým, narůžovo nalakovaným nehtem. Zatajil se mi dech. Vzala si přece ten papírek s mým jménem a adresou a zastrčila si ho do krabičky cigaret. Ale kde byl? Rychle jsem se rozhlédla kolem a srdce mi bušilo o sto šest. Na umělohmotové desce stolu jsem ji neviděla, ačkoli tam byla cigareta, která zjevně vyhořela, takže z ní zůstal jen dokonalý váleček popela. Na opěradle gauče ani na polici žádné cigarety neležely. Znovu jsem se podívala do koupelny a napínala jsem uši, jestli neuslyším policii. Přísahala bych, že jsem někde v dálce zaslechla houkačku, a poplašeně jsem se rozklepala. Do prdele. Musela jsem ten papírek najít. Odpadkový koš v koupelně byl plný papírových kapesníků a obalů od mýdla, starých nedopalků. Žádné cigarety na servírovacím stolku. Ani na prádelníku. Šla jsem zpátky do obýváku a znechuceně jsem
se na ni podívala. Zelený velurový župan měl po stranách dvě velké kapsy. S pocitem bázlivosti jsem zaťala zuby. Krabička s asi tak šesti zbylými cigaretami byla v pravé kapse. Na ostře přeloženém papírku pod celofánem ještě pořád prosvítalo moje jméno. Chvatně jsem si ho zastrčila do bundy.

Zhasla jsem zbylá světla, proklouzla jsem k zadním dveřím a pootevřela jsem je. Nápadně blízko jsem uslyšela hlasy. U bytu po mé pravici zařinčelo víko od popelnice.

„Radši řekni správci, že jí praskla žárovka,“ poznamenala nějaká žena. Znělo to, jako kdyby stála těsně vedle mě.

„Proč to neřekneš jí?“ ozvalo se mírně podrážděně.

„Myslím, že není doma. Má zhasnuto.“

„Ale je. Před chvílí jsem viděl, že svítí.“

„Shermane, je zhasnuto. Má tam všude tmu. Musela odejít předkem,“ řekla ta žena. Siréna hlasitě kvílela a její tón postupně slábl jako fonograf.

Srdce mi bušilo tak silně, že mě z toho pálilo na prsou. Vyšla jsem do potemnělého atria. Na chvíli jsem se zastavila, abych zastrčila klíče zpátky do štěrbiny za umělohmotnou konývku. Jen jsem doufala, že tam neschovávám své vlastní klíče od auta. Vyklouzla jsem z atria a vydala jsem se nalevo, abych zase vyšla na ulici. Musela jsem se přemáhat, abych nenucené prošla kolem hlídkového vozu, který teď stál zaparkovaný před domem. Odemkla jsem a honem jsem zamáčkla zevnitř zámek, jako kdyby mě někdo pronásledoval. Stáhla jsem si gumové rukavice. Hlava mě bolela jako střep a cítila jsem, jak mě polil lepkavý pot a do krku se mi drala žluč. Musela jsem se odtud dostat. Křečovitě jsem polkla. Zvedl se mi žaludek a potlačovala jsem v sobě téměř neodolatelné nutkání zvracet. Ruce se mi tak třásly, že jsem sotva svedla nastartovat, ale nakonec se mi to podařilo a opatrně jsem se odlepila od obrubníku.

Když jsem odjížděla, zahlédla jsem, jak uniformovaný pochůzkář s pistolí za pásem obchází kolem Sharonina bytu dozadu. Na obyčejnou domovní stížnost mi to připadalo trochu teatrální a zamrazilo mě při pomyšlení, že někdo zatelefonoval s mnohem jednoznačnější zprávou, než byla ta moje. Ještě půl minuty, a už by mě v tom bytě nachytali, a já bych jim to horko těžko vysvětlovala. Tahle představa se mi vůbec nezamlouvala.

Vrátila jsem se zpátky do Bagdádu, sbalila jsem si a setřela jsem po sobě otisky prstů. Bylo mně, jako kdyby mi stoupala horečka. Nechtěla jsem nic než se zakutat do peřin a zase usnout. S třeštící hlavou jsem odešla do recepce. Tentokrát tam byla manželka recepčního, která vypadala jako odaliska z tureckého harému – pokud se slovo „odaliska“ vůbec dalo v jejím případě použít. Mohlo jí být tak pětašedesát a obličej měla jemně vrásčitý, jako když přeschne prádlo. Na šedivých vlasech jí seděl kastrůlek ze světlého saténu se závojíčkem provokativně nařaseným kolem uší.

„Zítra vyrazím v pět ráno, a tak jsem si říkala, že bych se s vámi mohla vyrovnat dnes večer,“ řekla jsem.

Řekla jsem jí číslo svého pokoje a ona se probírala v horní přihrádce, až našla můj záznam. Připadala jsem si nervózní, bylo mi úzko a nanic, a přitom jsem se musela přemáhat, abych s touhle ženou, která se pohybovala na nízké obrátky, jednala vtipně a nenucené.

„Kampak máte namířeno?“ zeptala se líně, když sčítala položky na kalkulačce. Spletla se a musela to všechno přepočítat.

„Do Rena,“ zalhala jsem automaticky.

„Co štígro?“

„Cože?“

„Vyhrála jste balík?“

„Ale jo, jde mi to dost dobře,“ řekla jsem. „Jsem sama ze sebe opravdu překvapená.“

„To jste na tom lip než většina ostatních,“ poznamenala. „Nebudete volat žádné meziměsto, než odjedete?“ Přísně se na mě podívala.

Zavrtěla jsem hlavou. „Vyrazím na cestu.“

„Vypadáte, že by vám spíš prospělo si krápět zdřímnout,“ řekla. Vyplnila stvrzenku, kterou jsem podepsala. Vzala jsem si svou kopii.

„Nepoužila jsem ty kupóny na padesát dolarů,“ řekla jsem. „Můžete si je vzít zase zpátky.“

Beze slova zasunula nepoužité kupóny do šuplíku.

Za pár minut jsem jako zázrakem jela po dálnici číslo devadesát tři jihovýchodním směrem na Boulder City, kde jsem se dala po devadesáté páté na jih. Když jsem dojela až do Needles, musela jsem si odpočinout. Našla jsem laciný motel, kde jsem se ubytovala, znovu jsem zalezla pod peřinu a spala jsem nepřetržitě celých deset hodin. Ale i v tak hlubokém zapomnění jsem cítila děsivou hrůzu z toho, co se dalo do pohybu, a nesmyslný, bolestně omluvný pocit vůči Sharon Napierové, ať už úloha, kterou jsem sehrála v její smrti, byla jakákoli.

Ráno jsem se už zase cítila dobře. V malém stánku naproti řnotelu jsem si dala pořádnou snídani. Slaninu, míchaná vejce a žitný toast jsem spláchla čerstvou pomerančovou šťávou a třemi šálky kávy. Natan kovala jsem do nádrže benzín, zkontrolovala olej a zase jsem vyrazila na cestu. Po Las Vegas byla jízda pouští potěšením. Krajina byla jednotvárná, barvy tlumené: jemná, vybledlá levandulová překrytá drobounkým prachem. Nebe bylo dokonale modré, bez jediného mráčku, hřebeny hor jako rozdrcený samet, po celé ploše zvrásněnýdo temně šedých záhybů. Na celé té dosud nepokořené krajině bylo cosi přitažlivého – nekonečné míle terénu bez neonových nápisů. Populace byla omezena na odrůdy krysy klokaní a deňky, ve skalnatých kaňonech byly jen pouštní lišky a rysové. Při rychlosti padesát pět mil za hodinu žádná zvěř vidět nebyla, ale kvákání rosniček jsem slyšela i ze spaní, a teď, ve svém rych
le jedoucím autě jsem si představovala bahnité a písčité naplaveniny hemžící se žlutohnědými ještěrkami a mnohonožkami, živočichy, k jejichž adaptaci na životní prostředí patří hospodaření s vláhou a odpor vůči horkému slunci. V poušti žijí mravenci, kteří usekávají listy a nosí je jako stínítka na zádech. Potom je v podzemních prostorách, kde žijí, skladují jako plážové slunečníky. Při té myšlence jsem se pousmála a odhodlaně jsem se snažila nevzpomínat na smrt Sharon Napierové.

Grega Fifea jsem našla v malém šedivém hrbatém přívěsu kousek od Durmidu na východním břehu Saltonského jezera. Chvíli mi trvalo, než jsem ho našla. Gwen říkala, že bydlí na své lodi, ale ta byla vytažená na břeh kvůli opravě a natření a Greg dočasně bydlel v hliníkovém obytném přívěsu, který vypadal jako buclatý brouk. Vnitřek byl kompaktní, se skládacím stolkem zaháknutým rovnou ve zdi, čalouněnou sedačkou, která sloužila jako postel, plátěným křesílkem, které naprosto zahrazovalo přístup ke dřezu, chemickým záchodem a vařičem. Z ledničky velikosti lepenkové krabice, umístěné pod dřezem, vyndal dvě lahve piva.

Nabídl mi čalouněnou sedačku a rozložil mezi nás stolek. Vyklopila se jediná noha, aby měl na čem stát. Byla jsem účinně obklíčena a pohodlně se mi sedělo, jedině když jsem se pootočila na stranu. Greg si sedl do plátěného křesílka. Opřel se, aby si mě mohl pořádně prohlédnout, zatímco já jsem si prohlížela jeho. Byl hodně podobný Laurenci Fifeovi – hladké tmavě hnědé vlasy, hranatý příjemný obličej hladce vyholený, tmavé oči, výrazné tmavé obočí, energickou bradu. Vypadal na míň než dvacet pět let, ale měl stejný lehce arogantní úsměv, na jaký jsem si pamatovala u jeho otce. Byl hodně dohněda opálený, na lícních kostech až trochu spálený. Měl široká ramena, štíhlé tělo, bosé nohy. Na sobě měl červený bavlněný rolák a kraťasy odstřižené z džínů, které l byly dole roztřepené, skoro až s plisováním z vybělených nitek. Upil trochu piva.

„Myslíte si, že vypadám jako on?“

„Jo,“ řekla jsem. „Vyhovuje vám to?“

Greg pokrčil rameny. „To je v tuhle chvíli dost jedno.“ řekl. „Vůbec jsme si nebyli podobní.“

„Jakto?“

„Proboha,“ odsekl, „tak snad vynecháte ten úvod a pustíme se rovnou do osobních věcí, ne?“

Usmála jsem se. •

„Já nejsem moc zdvořilá.“

„Já taky ne,“ řek L

„Tak o čem sepncete napřed bavit? O počasí?“

„Nechtě toho,“ řekl. „Vím, proč jste tady, tak mluvte k věci.“

„Vzpomínáte hodně na to období svého života?“

„Pokud možno ne.“

„Až na cvokaře,“ nadhodila jsem.

„Tam jsem chodil, aby mamka měla radost,“ řekl a pak se pousmál, jako kdyby si uvědomil, že výraz „mamka“ je na jeho věk moc klučicí.

„Párkrát jsem pro vašeho otce dělala,“ řekla jsem.

Začal nehtem u palce seškrabovat kousek nálepky a tvářil se; jako že ho to nezajímá. Napadlo mě, co o svém otci asi slyšel, a instinktivně jsem se rozhodla, že Laurence Fifea nebudu nikterak posmrtně vylepšovat, abych nevyzněla protektorsky nebo neupřímně.

Řekla jsem: „Slyšela jsem, že to byl pěkný grázl.“

„Kecy,“ řekl Greg.

Pokrčila jsem rameny. „Mně osobně zase tak špatný nepřipadal. Jednal se mnou na rovinu. Mám dojem, že to byl komplikovaný člověk a řekla bych, že se s ním sblížilo jen málo lidí.“

„Vy jo?“

„Ne,“ řekla jsem. Trochu jsem si poposedla. „Co si myslíte o Nikki?“

„Nic moc.“

Usmála jsem se. „Snažte se odpovídat stručně, aby se mi vaše odpovědi vešly najeden řádek,“ řekla jsem. Nezabral. Chvíli jsem upíjela pivo a pak jsem si podepřela bradu pěstí. Někdy mě už opravdu otravuje se věčně snažit vytáhnout informace z lidí, kteří jsou ve špatném rozmaru. „Sklapněte ten stolek a půjdeme ven,“ řekla jsem.

„Proč?“

„Abych se trochu nadýchala čerstvého vzduchu, ty sráči, co ty na to?“

Najednou se zahihňal, a když jsem se svezla ze sedačky, uhnul mi svýma dlouhýma nohama z cesty.

Samotnou mě překvapilo, že se k němu chovám sprostě, ale lidi, kteří jsou mazaní, neurvalí, obezřetní nebo tajnůstkařiti, mi lezou na nervy. Chtěla jsem přímé odpovědi a nemělo jich být málo. A taky jsem chtěla vztah, aspoň jedinkrát založený na nějakém druhu vzájemné výměny, místo toho, abych já pořád musela intrikařit a manipulovat. Bezcílně jsem popocházela s Gregem v patách a snažila jsem se uklidnit. Nebyla to jeho vina, to jsem věděla, a ostatně si vždycky začnu být podezřelá, když si připadám ublíženě a v právu.

„Promiňte, že jsem na vás tak vyjela,“ řekla jsem.

Přívěs stál asi dvě stě yardů od kraje vody. Kousek odtud bylo několik větších přívěsů, všechny obrácené směrem k jezeru, jako stádo bizarních zvířat, která se přikradla k vodě, aby se napila. Sundala jsem si tenisky, svázala jsem k sobě tkaničky a pověsila šije kolem krku. Na jezeře je mírný až neexistující příboj, jako na naprosto zkroceném oceánu. Ve vodě není vidět žádná vegetace a jen občas nějaké ryby, pokud tam vůbec jsou. Díky tomu má pobřeží zvláštní atmosféru, jako kdyby se příliv a odliv zklidnil, utišil a všechny formy života se vypařily. To, co zůstává, je známé, ale nepatrně pozměněné, jako nahlédnutí do budoucnosti, kde se určité zákony přírody pod vlivem času proměnily. Dala jsem si na jazyk kapku vody. Sůl měla odpornou chuť. „To je mořská voda?“

Greg se usmál. Můj předchozí výlev ho evidentně nevyvedl z míry. Vlastně byl spíš přátelštější. „Chcete lekci z geologie?“ řekl. „Můžu vám ji dát.“ V jeho hlase se poprvé ozvala nějaká známka nadšení.

„Jasně, proč ne?“

Vzal ze země kámen a jako křídou s ním v mokrém písku načrtl mapu. „Tohle je pobřeží Kalifornie. A tohle je Dolní Kalifornie. Tadyhle to je Mexiko. Přesně na špičce Kalifornského zálivu je Yuma –jihovýchodně odsud, více méně. Tady to jsme my,“ ukázal. „Řeka Colorado teče tady tudy a pak kolem Las Vegas. Tohle je Hooverova přehrada, pak se točí tady na sever do Utahu a do Colorada, ale tuhle část mužem vynechat. A teď,“ řekl a odhodil kámen stranou. Začal malovat prstem a po očku se na mě podíval, aby viděl, jestli poslouchám. „Tahleta oblast se jmenuje Saltonská proláklina. Dvě stě sedmdesát tři stop pod úrovní moře – nebo tak nějak. Kdyby tady řeka Colorado nevytvářela přirozenou hráz, všechna voda ze zálivu by se do prolákliny vylila už dávno – až nahoru k Indiu. Panebože, úplně mi z toho naskakuje husí kůže, když na to pomyslím. Prostě tohle jezero vzniklo přímo z řeky Colorado, takže původ
ně bylo sladkovodní. Zaplavili ho v roce 1905 – řekou samotnou, během dvou let tam natékaly miliardy galonů vody. Nakonec jezero přehradili kamením a křovinatým porostem. Sůl, která postupně začala pronikat do vody, asi pochází z prehistorických dob, kdy celá tahle oblast byla ponořená pod vodou.“ Vstal a setřel si z rukou vlhký písek, zjevně spokojený se svým výkladem.

Začali jsme se procházet – on blíž k pláži, já jsem se bosýma nohama brouzdala v mělké vodě. Zastrčil ruce do zadních kapes.

„Nezlobte se, že jsem vás vytočil,“ prohodil. „Měl jsem blbou náladu, protože mám loď na suchu. Já jsem se nikdy na pevninu nehodil.“

„Koukám, že vás to dost rychle přešlo,“ poznamenala jsem.

„Protože jste mluvila sprostě. Vždycky mně imponuje, když tak ženy mluví. Vy zvlášť. To bylo to poslední, co bych z vašich úst čekal.“

„Co tady děláte?“ zeptala jsem se. „Lovíte ryby?“

„Trochu. Hlavně se plavím. Čtu si. Piju pivo. Flákám se.“

„To bych zmagořila.“

Greg pokrčil rameny. „Já jsem magor od začátku, takže teď se stávám normální.“

„Ne tak docela ‚magor‘,“ řekla jsem.

„Papíry na hlavu nemám, to ne.“

„Takže jak to teda je?“

„Nenuťte mě, abych vám to všecko vyprávěl,“ řekl mírně. „Nudím sám sebe. Zeptejte se mě na něco jinýho. Tři otázky. Jako kouzelný přání.“

„Jestli se mám omezit na tři otázky, tak to rovnou můžu jít domů,“ řekla jsem, ale v zásadě jsem na to byla ochotná přistoupit. Podívala jsem se na něho. Byl méně podobný svému otci a víc sám sobě. „Co si pamatujete z doby těsně předtím, než umřel?“

„Na to už jste se mě ptala předtím.“

„Jo, a od té chvíle jste na mě začal být protivný. Řeknu vám, proč se na to ptám. Třeba to pomůže. Chci zrekonstruovat události těsně před jeho smrtí. Třeba až půl roku před tím, než ho zabili. Myslím, jako že měl třeba nějaký právní spor – nějakou osobní při. Třeba se se sousedem handrkoval o hranice pozemku. Někdo to přece udělal a něco tomu muselo předcházet.“

„O tom já bych nevěděl,“ řekl. „Můžu vám říct, jen co se dělo v rodině, ale to druhý bych nevěděl.“

„To stačí.“

„Tehdy na podzim jsme byli tady. To je jeden z důvodů, proč jsem se sem vrátil.“

Chtěla jsem hned nadhodit další otázku, ale bála jsem se, zeji bude počítat jako jednu z mých tří, takže jsem mlčela. Pokračoval.

„Bylo mi sedmnáct. Proboha, já byl ale ucho a myslel jsem si, že můj táta je naprostá jednička. Nevěděl jsem, co ode mě očekává, ale došlo mi, že na to nikdy nebudu mít, a tak jsem ho vytáčel. Byl přehnaně kritický a často mě ztrapnil, ale já jsem ho prostě bojkotoval. Strašně dlouho jsem ho zbožňoval a pak jsem ho šíleně nesnášel. Takže když umřel, neměl jsem už příležitost se s tím vyrovnat. Myslím jako na furt, rozumíte? A to je právě to. Nemůžu si s ním nijak vyřešit všechny ty starý problémy, a tak jsem se zasekl. Řekl jsem si, že když jsem se zasekl v čase, tak se taky můžu zaseknout na místě, a proto jsem přijel sem. Jednou jsme si sem vyjeli na pláž – a on se musel pro něco vrátit do auta. Pamatuju se, že jsem se díval, jak jde. Jen jsem se na něho díval. Hlavu měl skloněnou a zřejmě myslel na všechno jenom ne na mě. Měl jsem pocit, že bych ho měl zavolat, aby se vrátil, a opravdu niu říct
, jak strašně ho mám rád, ale samozřejmě jsem to neudělal. Tak takhle se na něho pamatuju. Celá ta věc se mnou fakticky zamávala.“

„To jste tu byli jenom vy dva?“

„Cože? Ne, celá rodina. Kromě Diany. Onemocněla a zůstala s mámou. Byl to zářijový víkend na Svátek práce. Byli jsme napřed v Palm Springs, jenom přes den, a pak jsme přijeli sem.“

„Jaký jste měl vztah ke Colinovi?“

„Asi docela dobrej, ale nechápal jsem, proč se celá rodina musí točit kolem něho. Měl handicap a bylo mi to líto, ale nechtěl jsem se celej život soustředit jenom na jeho vadu, rozumíte? Ježíši, no prostě bych bejval chtěl smrtelně onemocnět, abych ho předstihl. Takovej jsem byl v sedmnácti, rozumějte. Teď už k němu mám větší soucit, ale tehdy jsem se s tím nedokázal vyrovnat. Nechápal jsem, proč bych měl. S tátou jsme nikdy žádní kámoši nebyli, ale já jsem ho potřeboval stejně jako Colin. Často jsem si představoval, jaký by to jako bylo. Pověděl bych mu něco fakt důležitýho a on by mě fakt poslouchal. Místo toho jsme se bavili jenom o samých kravinách – samý kraviny. No a za šest neděl je po něm.“

Koukl se na mě a pak potřásl hlavou a omluvně se usmál.

„Shakespeare by o tom klidně mohl napsat hru,“ řekl. „Mohlbych ten monolog zahrát.“

„Takže o svém osobním životě s vámi nikdy nemluvil?“

„Pozor, to už je číslo tři,“ poznamenal. „Propašovala jste do toho tu otázečku, jestli jsem tady byl jenom s tátou. Ale odpověď zní ne. Nikdy se mnou o ničem nemluvil. Říkal jsem vám, že vám moc nepomůžu. Na chvilku toho necháme, jo?“

§ úsměvem jsem odhodila tenisky do písku a rozběhla jsem se.

„Běháte?“ zavolala jsem na něj přes rameno.

„Jo, trochu,“ řekl a dohonil mě. Začal klusat vedle mě.

„Co se stane, když se zpotím?“ zeptala jsem se. „Můžeme se někde umýt?“

„Můžu se chodit sprchovat k sousedům.“

„Skvěle,“ řekla jsem a přidala jsem.

Běželi jsme, aniž bychom prohodili jediné slovo, jen jsme vnímali slunce, písek a vyprahlou výheň. Celou tu dobu znovu a znovu vyvstávala ta samá otázka. Jak do toho případu zapadala Sharon Napierová? Co asi mohla vědět, že se nedožila toho, aby to řekla? Nic z toho zatím nedávalo smysl. Ani Fifeova smrt, ani Libbyina, ani Sharonina o osm let později. Pokud někoho nevydírala. Ohlédla jsem se za mrňavým přívěsem, který byl pořád ještě vidět a ve zkreslené perspektivě ploché pouštní krajiny vypadal pozoruhodně blízko. Kromě nás tam nikdo nebyl. Po autech ani stopy, nikde žádný sportovec v poklusu. Usmála jsem se na Grega. Nebyl ještě vůbec zadýchaný.

„Jste ve formě,“ řekla jsem mu.

„Vy taky. Jak dlouho to vydržíme?“

„Půl hodiny. Tři čtvrtě.“

Chvíli jsme běželi a z písku mě začínalo pobolívat v lýtkách.

„Co kdybych vám dal tři já?“ navrhl.

„Tak jo.“

„Jak jste se snášela se svým tátou?“

„Skvěle,“ řekla jsem. „Umřel, když mi bylo pět. Zahynuli oba. Při autohavárii. Kousek od Lompocu. Ze skály se zřítil obrovský balvan a rozmlátil přední sklo. Šest hodin jim trvalo, než mě zezadu vyprostili. Moje matka chvíli plakala a pak přestala. Ještě pořád to někdy slyším ze spaní.’Ne ten pláč. To ticho potom. Vychovala mě tetička. Její sestra.“

Nějak to strávil. „Jste vdaná?“

„Byla jsem.“ Zvedla jsem dva prsty.

Usmál se. „To znamená ‚dvakráť nebo otázka číslo dvě?“

Zasmála jsem se. „Tohle je číslo tři.“

„Ale no tak. Nešvindlujte.“

„Tak dobře. Ještě jednu. Ale ať stojí za to.“

„Zabila jste někdy někoho?“

Zvědavě jsem se na něho podívala. Připadalo mi, že zvolil podivné pořadí. „Řeknu to takhle,“ začala jsem. „Svou první vraždu jsem vyšetřovala, když mi bylo dvacet šest. Dělala jsem to pro veřejného obhájce. Žena obviněná z vraždy svých vlastních dětí. Tří. Holčiček. Všechny pod pět let. Zacpala jim ústa, svázala ruce a nohy, pak je nastrkala do popelnic a nechala je, ať se udusí. Musela jsem se dívat na lesklé kriminalistické fotky, dvacet krát dvacet pět. To mě vyléčilo‘ z jakýchkoli vražednických choutek. Taky z jakékoli touhy po dětech.“

„Ježíši,“ řekl. „A ona to fakt udělala?“

„No jasně, Zprostili ji viny, samozřejmě. Dočasné pomatení smyslů. Pokud vím, možná už zase běhá po světě.“

„Jak to děláte, že se z vás nestane cynik?“ zeptal se.

„Kdo říká, že už nejsem?“

Zatímco jsem se sprchovala v sousedním přívěsu, snažila jsem se přijít na to, co bych ještě mohla na Gregovi vyzvědět. Byla jsem nervózní, už jsem zase chtěla být na cestě. Kdybych zvládla dorazit do tmy do Claremontu, mohla bych mluvit s Dianou hned ráno a po obědě odjet zpátky do Los Angeles. Vysušila jsem si vlasy ručníkem a oblékla jsem se. Greg mi otevřel další pivo, které jsem popíjela, zatímco jsem čekala, až se umyje. Podívala jsem se na hodinky. Bylo tři patnáct. Greg vešel dovnitř. Nechal otevřené dveře a zatáhl zástěnu proti hmyzu. Tmavé vlasy měl ještě mokré a voněl mýdlem.

„Vypadáte, že jste přichystaná k letu,“ poznamenal a vzal si pivo. S lupnutím otevřel uzávěr.

„Myslím na to, že bych se měla dostat do Claremontu dřív, než se setmí,“ řekla jsem. „Máte nějaké vzkazy pro svou sestru?“

„Ví, kde jsem. Občas si pokecáme a úplně nám to stačí, abysme v tom všem zůstali až po uši,“ řekl. Sedl si na plátěné křesílko a natáhl si nohy vedle mě na čalouněnou sedačku. „Chcete se ještě na něco zeptat?“

„Na pár věcí, jestli vám to nevadí,“ řekla jsem. „Spusťte.“

„Co si pamatujete o otcových alergiích?“

„Psi, kočičí chlupy, někdy senná rýma, ale nevím přesně z čeho.“

„Nebyl alergický na žádný druh jídla? Na vajíčka? Na lepek?“ Greg zavrtěl hlavou. „O tom jsem nikdy neslyšel. Jenom na to, co je ve vzduchu – pyly a tak.“

„Měl ty alergické kapsle s sebou o tom víkendu, kdy jste sem přijeli?“

„To si nepamatuju. Řekl bych, že asi ne. Věděl, že budem na poušti a vzduch tady většinou bývá dost čistej, dokonce i v pozdním létě, brzy na podzim. Pes s náma nebyl. Nechali jsme ho doma, aby na to táta nemusel mít léky, a nemám pocit, že by je potřeboval ještě na něco jinýho.“

„Myslela jsem, že toho psa zabili. Myslím, že mi to říkala Nikki.“

„Jo, to je fakt. Vlastně zrovna, když jsme byli pryč.“ Najednou mi přeběhl mráz po zádech. Bylo na tom něco podivného, něco tam nehrálo. „Jak jste na to přišli?“

Greg pokrčil rameny. „Když jsme se vrátili domů,“ řekl a zjevně té skutečnosti nepřikládal důležitost. „Máma s sebou vzala Dianu, aby si u nás doma něco vyzvedly. Asi tak v neděli ráno. My jsme se vrátili až v pondělí večer. Prostě tam našli Bruna ležet na kraji cesty. Asi z něj byla pěkná fašírka. Máma ani Dianě nedovolila, aby se na něj podívala zblízka. Zatelefonovala na spolek pro ochranu zvířat a ti přijeli a odvezli ho. Byl už nějakou dobu mrtvěj. Všem nám to bylo líto. Byl to skvělej pes.“

„Dobrý hlídač?“

„Nejlepší.“

„Co hospodyně, paní Vossová? Jaká ta byla?“

„Asi dost hodná. Vypadalo to, že vychází s každým,“ řekl. „Chtěl bych toho vědět víc, ale to je asi tak všechno, co můžu říct.“ Dopila jsem pivo, vstala jsem a vztáhla jsem k němu ruku. „Díky, Gregu. Možná s vámi ještě budu potřebovat mluvit, pokud vám to nevadí.“

Políbil mi ruku, jako z legrace, ale myslel tím něco jiného, to jsem věděla skoro určitě. „Šťastnou cestu,“ řekl jemně.

S nečekaným potěšením jsem se usmála. „Viděl jste někdy Malou Bess? S Jean Simmonsovou a Stuartem Gangerem? Přesně tohle jí říká. Byl odsouzený k záhubě, mám pocit, nebo možná ona – už nevím.

Rvalo mi to srdce. Měl byste si počkat, až to budou někdy pozdě v noci dávat. Hrozně mě to bralo, když jsem byla malá.“

„Jste jenom o pět nebo šest let starší než já,“ řekl.

„Sedm,“ odpověděla jsem.

„To je jedno.“

„Dám vám vědět, co vypátrám,“ řekla jsem.

„Hodně štěstí.“

Když jsem odjížděla, ohlédla jsem se zpátky z okénka auta. Greg stál ve dveřích přívěsu a moskytiéra znovu vytvářela přízračnou vidinu Laurence Fifea.

***

Do Claremontu jsem dorazila v šest, cestou přes Ontario, Montclair a Porhonu; všechno správní celky bez opravdových měst, podivný kalifornský úkaz, při němž několik nákupních středisek a řady domů obdrží poštovní směrovací číslo a stanou se skutečnostmi na mapě. Claremont je zvláštností v tom, že připomíná úpravný středozápadní městys s jilmy a dřevěnými ploty. Každoroční průvody na Den nezávislosti sestávají z lidových kapel, skupinek dětí na kolech opentlených krepovým papírem a sebeironizujících družstev manželů v bermudách, černých ponožkách a polobotkách, předvádějících pořadová cvičení s elektrickými sekačkami místo zbraní. Až na smog, by se Claremont dokonce dal považovat za „malebný“, s Mount Baldy vytvářející kulisu panenské přírody.

Zastavila jsem u pumpy a vytočila jsem číslo, které mi Gwen dala na Dianu. Byla pryč, ale její spolubydlící řekla, že se vrátí v osm. Vydala jsem se po Indián Hill Boulevard a pak jsem zatočila vlevo na Baughman Street. Moji kamarádi Nell a Gideon bydlí ve druhých dveřích hned za rohem, v domku se dvěma dětmi, třemi kočkami a bazénkem s teplou vodou. S Nell se známe z vysoké, školy. Je to osoba s vysokým intelektem a suchým humorem, která se už naučila nebýt nikdy moc překvapená, když se zjevím u jejich prahu. Přesto však vypadala potěšené, že mě vidí. Sedla jsem si k ní do kuchyně a dívala jsem se, jak vaří polívku, zatímco jsme si povídaly. Po večeři jsem znovu zavolala Dianě a dohodly jsme se, že se sejdeme na oběd. Pak jsme se s Nell svlékly a ponořily do teplého bazénku venku na střeše, s ledovým bílým vínem a spoustou věcí, které jsme potřebovaly dohonit. Gideon se laskavě staral o děti, abychom měly kli
d. V tu noc jsem spala na gauči s kočkou stočenou na prsou a přemýšlela jsem, jestli bych si nějak mohla opatřit takovýhle život i já.

S Dianou jsem se sešla v jedné z těch vegetariánských restaurací, kde podávají celozrnný chleba a výhonky a které jsou všechny na jedno kopyto: všude samé přírodní lakované dřevo a zdravé převislé rostliny, drhané krajky, okna s tabulkami zalitými do olova a číšníci, kteří sice nekouří cigarety, ale jinak by si zřejmě dali čmouda ze všeho, co u sebe máte. Ten náš byl hubený, s kouty na spáncích a tmavým knírem, který fsi nepřetržitě hladil, když od nás přijímal objednávku s vážností, jakou si podle mě nezasluhují žádné sendviče pod sluncem. Já jsem si dala jeden s avocadem a slaninou. Diana arabský chléb plněný „vegetariánskou pochoutkou“.

„Greg říkal, že se k vám napřed choval pěkně oprskle, když jste tam za ním dorazila,“ řekla a zasmála se. Škvírou v arabském chlebu jí prosakovala nějaká omáčka, kterou setřela dolů.

„Kdy jste s ním mluvila? Včera večer?“

„Jasně.“ Znovu si nacpala plnou pusu chleba a já jsem ji sledovala, jak si olizuje prsty a otírá bradu. Vypadala stejně hezky a upraveně jako Greg, ale byla tlustší, s širokou zadnicí narvanou do vybledlých džínů a nečekanou sprškou pih na tváři. Tmavé vlasy měla uprostřed rozdělené na pěšinku a nahoře sepnuté širokou koženou sponou propíchnutou dřevěnou jehlicí.

„Vy jste věděla, že Nikki pustili ven na podmínku?“ zeptala jsem se.

„To mi říkala máma. Colin už se vrátil?“

„Nikki ho zrovna jela vyzvednout, když jsem s ní před pár dny mluvila,“ řekla jsem. Zápasila jsem se svým sendvičem, aby se mi nerozpadl, tlustý chleba se mi při každém kousnutí rozlamoval, ale stačila jsem si všimnout pohledu v jejích očích. Colin ji zajímal. Nikki ne.

„Mluvila jste s mámou?“

„Ano. Byla moc fajn.“

Dianě přelétl přes obličej pyšný úsměv. „Taťka byl fakt blbej, že se na ni vykašlal kvůli Nikki, to vám teda řeknu. Tedy, nic proti Nikki, ale je kapku studená, nemáte ten pocit?“

Zamumlala jsem něco nezávazného. Diana stejně nevypadala, že by mě poslouchala. „Vaše matka říkala, že jste hned po smrti svého otce šla na terapii,“ řekla jsem.

Diana obrátila oči v sloup a upila trochu mátového čaje. „Já chodím na terapii celou věčnost a ještě furt to nemám v hlavě v pořádku. Šíleně se to vleče. Ten cvokař, ke kterýmu chodím teď, si myslí, že bych měla jít na hlubinnou analýzu, ale tu už teď nikdo pořádně nedělá. Říká, že potřebuju poznat svou ‚temnou‘ stránku. Hrozně žere všechny ty skalně freudovský cancy. To všichni ti páprdové. Znáte to, chtějí, abyste tam ležela a popisovala jim všecky svý sny a perverzní fantazie, aby si užili na váš účet. Předtím jsem chodila na Reichovu terapii, ale už mi začalo lízt krkem, jak se při tom musí funět a supět a strkat si na hlavu ručníky. To mi prostě připadalo slabomyslný.“

Pořádně jsem si kousla do sendviče a přikývla jsem, jako kdybych věděla, o čem mluví. „Já jsem na žádnou terapii nechodila,“ zahuhlala jsem.

„Ani na skupinovku?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Panebože, vy ale musíte být neurotická,“ řekla s respektem.

„No, nehty si nekoušu, ani se nepočůrávám.“

„Tak to jste asi osobnost s nutkavými rysy, která se vyhýbá závazkům a podobný pindy. Taťka byl taky trochu takověj.“

„Jakej?“ řekla jsem a hbitě jsem přeskočila zmínku o svém charakteru. Koneckonců, střelila to jen tak od boku.

„No. Dyť víte. Pořád někde s někým šoustal. Doteďka si s Gregem porovnáváme postřehy na tohle téma. Můj psychiatr tvrdí, že tak jen odrážel bolest. Moje babička ho pořád šíleně manipulovala, takže on se zvrtnul a manipuloval všechny ostatní, včetně Grega a mě. A mámy. A Nikki, a už ani nevím, koho ještě. Myslím, že v životě neměl nikdy nikoho opravdu rád, jedině snad Colina. To zní dost děsivě.“

Dojedla svůj sendvič a pěkných pár minut si otírala pusu a obličej. Pak pečlivě složila papírový ubrousek.

„Greg mi říkal, že jste přišla o ten výlet k Saltonskému jezeru,“ řekla jsem.

„Kterej, ten předtím, než taťka umřel? Jo, to jo. Mela jsem chřipku, fakt pěkně hnusnou, tak jsem zůstala doma s mámou. Byla skvělá, fakt se o mě hrozně hezky starala. Nikdy v životě jsem toho tolik nenaspala.“

„Jak se dostal ven ten pes?“

Položila si ruce do klína. „Jakej?“

„Bruno. Greg říkal, že ho přejelo auto. Prostě mě napadlo, kdo ho pustil ven. Zůstala doma paní Vossová, když celá rodina odjela pryč?“

Diana se na mě opatrně podívala a potom uhnula pohledem. „Myslím, že ne. Řekla bych, že měla dovolenou.“ Oči jí zabloudily k hodinám na zdi za mnou. „Mám hodinu,“ řekla. Byla v obličeji celá zrůžovělá.

„Jste v pořádku?“

„Jasně. Dobrý,“ řekla a bezmyšlenkovitě si přerovnávala kabelku a knížky. Vypadala, že se jí ulevilo, že má něco na práci. „Jéje, málem bych zapomněla. Mám něco pro Colina, jestli se s ním uvidíte.“ Podala mi papírovou tašku. „To je album, který jsem pro něho udělala. Měli jsme všechny ty fotky v krabici.“ Byla teď hrozně věcná, chovala se rozrušeně a pozornost jí těkala. Kratince se na mě usmála. „Promiňte, ale už nemám čas. Kolik jsem dlužná za oběd?“

„To nechtě na mně,“ řekla jsem. „Můžu vás někam hodit?“

„Já mám auto,“ řekla. Z tváře jí vyprchala veškerá energie.

„Diano, co se děje?“ zeptala jsem se.

Zase se prudce posadila a zírala přímo před sebe. Hlas jí klesl asi tak o čtyři tóny níž. „Toho psa jsem pustila já,“ řekla, „hned ten den, když odjeli. Nikki říkala, abych ho nechala proběhnout, než si mě máma vyzvedne, tak jsem to udělala, ale bylo mi šíleně blbě. Lehla jsem si na gauč v obýváku, abych počkala na mámu, a když zatroubila, tak jsem jen popadla svoje věci a vyšla jsem ven předkem. Na toho psa jsem ani nepomyslela. Musel už venku lítat dva dny, než jsem si na to vzpomněla. Proto jsme tam s mámou přijely. Abysme ho nakrmily a pustily dovnitř.“

Její oči se konečně setkaly s mými. Vypadala, že se brzy rozpláče.

„Chudáček,“ zašeptala. Vypadala, jako kdyby ji celou zavalila vina. „Za to můžu já. Proto ho přejelo auto. Protože jsem na to zapomněla.“ Přiložila si třesoucí ruku na ústa a zamrkala. „Bylo mi z toho nanic, ale nikdy jsem to nikomu kromě mámy neřekla a nikdo se mě na to ani neptal. Viďte, že to neřeknete? Byli z toho tak nešťastní, když se to stalo, že se mě nikdo nikdy ani nezeptal, jak se dostal ven, a já jsem ani nemukla. Nemohla jsem. Nikki by mě nenáviděla.“

„Nikki vás nebude nenávidět kvůli tomu, že toho psa přejelo auto, Diano,“ řekla jsem. „To bylo dávno. Co na tom teď záleží?“

Do očí sejí vlouďil ustrašený výraz a já jsem se musela předklonit, abych slyšela, co říká. „Protože se někdo ďostal ďovnitř. Když ten pes byl venku. Někdo se dostal do domu a vyměnil ty léky. A proto taťka umřel,“ řekla. Šmátrala v kabelce po papírovém kapesníku. Její vzlyky zněly jakoby nechtěně, rychle lapala po dechu, a ramena jí bezmocně povisla.

Dva muži od vedlejšího stolku se po ní zvěďavě otočili.

„Ach bože, ach bože,“ šeptala hlasem ochraptělým žalem.

„Pojďme odsud,“ řekla jsem a popadla jsem její věci. Nechala jsem na stole zbytečně moc peněz na zaplacení. Vzala jsem ji pod paždím a postrkovala jsem ji ke dveřím.

Když jsme vyšly ven na parkoviště, už se zase celkem ovládala. „Proboha, promiňte. Nechce se mi věřit, že se mi to stalo,“ omlouvala se. „Nikdy se takhle nesesypu.“

„To je v pořádku,“ řekla jsem. „Netušila jsem, že vás to takhle sebere. Byla to jen taková věc, která mi utkvěla v hlavě, když se o tom Greg zmínil. Nechtěla jsem vás z ničeho obviňovat.“

„Nechtělo se mi věřit, že jste to řekla.“ Do očí sejí znovu draly slzy. Vážně se na mě podívala. „Já myslela, že to víte. Myslela jsem, že jste to určitě vypátrala. Jinak bych se k tomu nikdy nepřiznala. Tak strašně dlouho jsem si to tolik vyčítala.“

„Jak si to můžete klást za vinu? Pokuď se někďo do toho domu chtěl dostat, stejně by toho psa vypustil. Nebo by ho zabil a udělal by to tak, aby to vypadalo jako nehoda. No řekněte, kdo by se dostal nahoru se štěkajícím a vrčícím německým ovčákem v závěsu?“ řekla jsem.

„Já nevím. Možná, že jo. Asi možná jo. On to totiž fakt byl dobrej hlídač. Kdyby byl doma, nikdo by nic uďělat nemohl.“

Zhluboka si povzdechla a znovu se vysmrkala do vlhkého, zmuchlaného papírového kapesníčku. „Byla jsem tehdy tak nezodpovědná. Pořád mi šlapali na paty, což bylo ještě horší. Nemohla jsem jim to říct. A když taťka umřel, tak to nikomu kromě mě nedošlo a já jsem to tehdy nemohla přiznat.“

„No tak, už je to pryč,“ řekla jsem. „Už se stalo. Nemůžete se tím ubičovat k smrti. To není, jako kdybyste to provedla naschvál.“

„Já vím, já vím. Jenže dopadlo to stejně, chápete?“

Hlas jí přeskočil, znovu sevřela oči a po tvářích sejí řinuly slzy. „Byl to takovej hajzl a já jsem ho měla tak strašně ráda. Já vím, že ho Greg nesnášel, ale já jsem si prostě myslela, že je skvělej. Bylo mi fuk, že zahejbá. Nemoh za to. Měl prostě celej život takhle povoranej. Fakt že jo.“

Otřela si oči rozcupovaným kapesníčkem a znovu se zhluboka nadechla. Sáhla do kabelky pro pudřenku.

„Vykašlete se na hodinu a běžte domů,“ řekla jsem.

„Asi jo,“ řekla. Podívala se na sebe do zrcátka. „Páni, já mám ale ránu. S takovou vizáží nikam nemůžu.“

„Promiňte, že jsem to celé způsobila. Mám pocit, že je mi hůř než vám,“ řekla jsem malomyslně.

„Ne, to je v pořádku. Vy za to nemůžete. To já. Asi to teď budu muset říct i svýmu psychiatrovi. Bude mu to připadat očišťující. Tyhle cancy, to je jeho. Asi se to teďka doví každej. Proboha, to mi tak scházelo.“

„Heleďte, já se o tom zmiňovat můžu a nemusím. Zatím ještě fakt nevím, ale nemám ten pocit, že na tom teď záleží. Jestli se někdo rozhodl vašeho otce zabít, udělal by to tak nebo onak. To je prostě fakt.“

„Asi jo. Ale stejně je od vás hezký, že to říkáte. Je mi lip. Fakticky. Ani jsem netušila, že mě to pořád ještě tak trápí, ale zřejmě to tak bylo.“

„Určitě už jste v pořádku?“

Přikývla a maličko se na mě pousmála.

Rozloučily jsme se, což ještě pár minut trvalo, a pak odešla ke svému autu. Dívala jsem se, než odjela pryč, potom jsem hodila album pro Colina na zadní sedadlo a vyrazila jsem. Ve skutečnosti, jakkoli jsem si to nechtěla připustit, měla asi pravdu. Kdyby ten pes byl v domě, nikdo by se tam připlést nemohl. Ať už tam ten pes byl nebo ne, živý nebo mrtvý, Libby Glassovou by to samozřejmě neochránilo. A aspoň jeden kousek skládačky teď seděl. Nezdálo se, zeje nějak zvlášť důležitý, ale rozhodně určoval přibližné datum vniknutí do domu, pokud tu záměnu vrah uskutečnil touto cestou. Připadalo mi to jako první bílé místo, které jsem zaplnila. Malý pokrok, ale měla jsem z něho radost. Zajela jsem zpátky na sanbernar.dinskou dálnici a vyrazila jsem do L. A.

***

Když jsem se vrátila zpátky do Haciendy, zašla jsem si do recepce vyzvednout telefonní vzkazy. Arlette měla čtyři, ale ukázalo se, že tři z nich jsou od Charlieho Scorsoniho. Opřela se loktem o přepážku a žvýkala přitom cosi lepkavého a tmavě hnědého, obaleného v sušenkovém těstě.

„Co to je?“

„Dietní tyčinka,“ řekla. „Jeden kousek šest kalorií.“ Trochu náplně sejí přilíplo na zuby jako zubařský cement. Přejela si po zubech prstem, aby si ten sajrajt s mlasknutím zasunula zpátky do pusy. „Koukněte se na ten obal. Vsadím se, že v celém tomhle kusu žvance není je diná přírodní ingredience. Sušené mléko, hydrogenovaný tuk, sušená vejce a celý seznam chemikálií a přísad. Ale víte co? Všimla jsem si, že opravdické jídlo nechutná tak dobře jako umělé. Všimla jste si toho? To je prostě životní realita. Opravdické jídlo je nemastné neslané, chutná tak nanicovatě. Vezměte si rajče ze samoobsluhy. No to je přece fantazie, jak chutná,“ řekla a otřásla se. Snažila jsem se vyznat ve svých vzkazech, ale kvůli těm jejím řečem mi to moc nešlo.

„Vsadím se, že v tomhle šmejdu není ani opravdická mouka,“ řekla. „Totiž, já jsem slyšela, jak lidi říkají, že špatná výživa, to jsou jen samé prázdné kalorie, ale kdo je potřebuje plné? Mně chutnají prázdné. Myslím, že tak už nemůžu víc přibrat. Ten Charlie Scorsoni má ale výdrž, co? Jednou volal z Denveru, potom z Tucsonu a včera večer ze Santa Teresy. Zajímalo by mě, co chce. Zněl sympaticky.“

„Budu u sebe v pokoji,“ řekla jsem.

„No tak dobře. To máte nejlepší. Jestli chcete těm lidem zavolat, tak mi sem brnkněte a já vás spojím.“

„Díky,“ řekla jsem.

„Jo, a dala jsem vaše telefonní číslo do Las Vegas dvěma lidem, kteří nechtěli nechat vzkaz. Doufám, že to nevadí. Neříkala jste, zeje na vás nesmím odkazovat.“

„Ne, to je v pořádku,“ řekla jsem. „Nevíte, kdo to mohl být?“

„Jednou chlap a jednou ženská,“ řekla ležérně.

Když jsem přišla k sobě na pokoj, odkopla jsem boty, zavolala jsem Charliemu Scorsonimu do práce a mluvila jsem s Ruth.

„Měl se vrátit včera večer,“ řekla. „Ale neměl v plánu jít do práce. Mohla bys mu zkusit zavolat domů.“

„Pokud ho tam nezastihnu, řekla bys mu, že jsem zpátky v Los Angeles? Ví, kam mi tady má zavolat.“

„Dobře,“ řekla.

Ten další vzkaz byl hotová prémie. Garry Steinberg, ten účetní od Haycrafta a McNieceho, se zjevně už vrátil z New Yorku o pár dní dřív a chtěl se mnou v pátek odpoledne mluvit, což bylodneska. Zavolala jsem mu a stručně jsem se s ním domluvila, že během hodiny budu u něho. Pak jsem zavolala paní Glassové a řekla jsem jí, že se k nim dostanu brzy po večeři. Cítila jsem, že bych měla zavolat ještě někam, ačkoli této povinnosti jsem se děsila. Chvíli jsem seděla na kraji postele a zírala jsem na telefon, načež jsem řekla do prdele práce a vytočila jsem číslo svého známého v Las Vegas.

„Ježíši, Kinsey,“ procedil skrz zuby. „To jsi mi neměla dělat. Já ti dám echo na Sharon Napierovou a hned potom se dovím, zeje po ní.“

Načrtla jsem mu situaci pokud možno co nejvýstižněji, ale nezdálo se, že by to nějak zmírnilo jeho obavy. Nebo mé. „Mohl to být kdokoli,“ řekla jsem. „Vždyť nevíme jistě, že ji zastřelili kvůli mně.“

„Jo, jenžejá se stejně musím krýt. Někdo si vzpomene, že jsem se na tuhle dámu vyptával, a hned potom ji najdou s kulkou v krku. Jak to prosím tě vypadá?“

Mnohomluvně jsem se mu omlouvala a řekla jsem mu, aby mně dal vědět, pokud cokoli zjistí. Ne že by byl celý žhavý se mi ozvat. Převlékla jsem se, vzala jsem si sukni, punčochy a vysoké podpatky a pak jsem odjela k budově, kde sídlil Haycraft a McNiece, a vyjela jsem výtahem do desátého patra. Zase znovu jsem si připadala provinile kvůli Sharon Napierové. Cítila jsem svou vinu ve vnitřnostech jako koliku ve spodních partiích. Jak jsem tu schůzku mohla propást? Jak se mi to mohlo stát? Něco věděla, a kdybych tam dorazila včas, mohla bych už tohle vyšetřování balit, místo abych byla tam, kde jsem byla – což bylo nikde konkrétně. Vešla jsem do imitace selského dvora u Haycrafta a McNieceho, zírala jsem,na sušenou kukuřici na zdi a přitom jsem si v duchu dala ještě jednou pár facek.

Z Garryho Steinberga se vyklubal velmi sympatický muž. Odhadovala jsem ho na něco málo přes třicet. Měl tmavé kudrnaté vlasy, tmavé oči a mezírku mezi předními zuby. Mohl měřit tak metr sedmdesát. Jeho tělo působilo měkce a v pase se nadouval jako kynoucí chlebové těsto.

„Koukáte se mi na tajli, nemánr pravdu?“ zeptal se.

Trochu provinile jsem pokrčila rameny, jelikož jsem nevěděla, jestli.chce nebo ne,chce, abych to komentovala. Ukázal mi na židli a sám si sedl ke svému pracovnímu stolu.

„Něco vám ukážu,“ řekl a zvedl ukazováček. Vytáhl šuplík u stolu a vyndal z něj momentku, kterou mi podal. Podívala jsem se na ni.

„Kdo to je?“

„Výborně,“ řekl. „To byla perfektní odpověď. To jsem já. Když jsem vážil sto čtyřicet kilo. Teď mám devadesát sedm.“

„Panebože,“ řekla jsem a znovu jsem se podívala na obrázek. Teď jsem viděla, že dřív vypadal tak trochu jako Arlette, kdyby se rozhodla převléknout za chlapa. Zbožňuju záběry „před a po“, pídím se po všech těch reklamách v časopisech, které ukazují ženy nafouknuté jako pneumatiky a pak zázračně štíhlé, jednu nohu předsunutou, jako kdyby zhubnutí s sebou neslo i okamžitý vzestup šarmu a umění stát modelem. Napadlo mě, jestli v Kalifornii zbyl ještě někdo, kdo není posedlý tím, jak vypadá.

„Jak se vám to povedlo?“ zeptala jsem se a vrátila jsem mu fotku.

„Přísná odtučňovací kůra,“ řekl. „Byla to hrozná otrava, přísahámpánbu, ale zvládl jsem to. Ulil jsem se jenom jednou – no, dvakrát. Poprvé, když mi bylo pětatřicet. Řekl jsem si, že mám nárok na pořádný rohlík s žervé a narozeninovou svíčku. A jeden večer jsem měl orgie, protože se na mě naštvala moje dívka a dala mi kopačky. Nebo spíš takhle, heleďte, když jsem měl sto čtyřicet, ani jsem s žádnou holkou nechodil. A teďka mám záchvaty, když mě vyhodí. Ale zase jsme se udobřili, takže to nakonec dopadlo dobře. Musím ještě shodit jedenáct kilo, ale teď si dávám pauzu. Na udržení váhy. Dělala jste někdy odtučňovací kůru?“

Omluvně jsem zavrtěla hlavou. Začínala jsem mít pocit, že jsem nikdy nic nedělala. Žádnou kůru, žádnou terapii.

„Žádný alkohol,“ řekl. „To je na tom to těžké. Když si udržujete váhu, můžete si občas dát skleničku bílého vína, ale to je všechno. Řekl bych, že prvních dvaaďvacet kilo jsem shodil kvůli tomu, že jsem přestal nasávat. To byste koukala, kolik se po tom přibývá.“

„Vypadá to, že vám to moc prospělo,“ řekla jsem.

„Jsem sám se sebou spokojený,“ řekl. „O to právě jde. Tak. Už dost s tím. Co chcete vědět o Libby Glassové? Sekretářka říkala, že jste přišla kvůli ní.“

Vysvětlila jsem, po čem pátrám a jak jsem se k vyšetřování její smrti dostala. Všechno to vyslechl a občas se na něco přeptal. „Co vám mám říct?“ dodal nakonec.

„Jak dlouho spravovala účet Laurence Fifea?“

„Jsem rád, že jste se mě na to zeptala, protože tuhle věc jsem si ověřil, když jsem se dozvěděl, že přijdete. Napřed jsme asi tak rok spravovali jeho osobní finance. Pro právnickou firmu Fife a Scorsoni jsme dělali jen půl roku. Vlastně o něco míň. Právě jsme zaváděli náš vlastní počítačový systém a Libby se kvůli té výměně snažila dát do pořádku všechny záznamy. Mimochodem, byla moc dobrá účetní. Moc svědomitá a moc chytrá.“

„Byli jste dobří kamarádi?“

„Dost dobří. Byl jsem tehdy tlusťoch jako Oliver Hardy, ale letěl jsem na ni, a tak jsme spolu měli takový ten sesterskobratrský vztah – platonický. Nechodili jsme spolu. Jen jsme si spolu zašli jednou týdně na oběd – tak nějak. Někdy jsme si dali po práci skleničku.“

„Kolik účtů spravovala?“

„Dohromady? Řekl bych tak pětadvacet, možná třicet. Byla moc ctižádostivá a opravdu se mohla přetrhnout – i když jí to bylo houby platné.“

„Co tím chcete říct?“

Vstal a zavřel dveře, přičemž významně ukázal na zeď vedlejší kanceláře.

„Poslouchejte, starý Haycraft byl pěkný tyran, typická ukázka chlapského šovinismu vůči ženským. Libby si myslela, že pokud bude pilně pracovat, povýší ji a dostane přidáno, ale ani nápad. A tihle chlapi nejsou o moc lepší. Chcete vědět, jak dostávám přidáno já? Vyhrožuju, že dám výpověď. Libby neudělala ani to.“

„Jaký měla plat?“

„To nevím. Možná bych to mohl najít. Ne tolik, aby jí to stačilo, to vám říct můžu. Fife a Scorsoni, to byl velký účet – rte ten největší, ale velký. Měla pocit, že to není spravedlivé.“

„Předpokládám, že pro Fifea toho dělala víc než pro Scorsoniho.“

„Ze začátku. Potom to bylo půl na půl. Převzali jsme jejich management hlavně proto, abychom dávali pozor na všechny převody nemovitostí. Podle toho, co říkala, to byla velká část jejich průběžné činnosti. Ten, co umřel, Fife, dělal hodně špinavé práce při rozvodech, za kterou byly velké honoráře, ale moc účetnictví to nevyžadovalo. Taky jsme jim vyřizovali pohledávky, platili jsme jim provozní účty, evidovali jsme zisky firmy a navrhovali jsme vhodné investice. No, pokud jde o ty investice, v těch jsme jim moc neradili, protože s námi ještě moc dlouho nespolupracovali, ale v konečném důsledku jsme o to usilovali. Rádi si naše klienty držíme trochu od těla, dokud nezjistíme, co jsou zač. Ostatně, tady v tom nemůžu zacházet do detailů, ale mohl bych vám odpovědět na jakékoli jiné všeobecné otázky, které případně budete mít.“

„Víte něco o tom, komu připadly peníze z Fifeovy pozůstalosti?“

„Dětem. Byly rozděleny rovným dílem mezi ně. Závěť samotnou jsem nikdy neviděl, ale pomáhal jsem likvidovat pozůstalost, pokud šlo o výplatu částek po jejím soudním potvrzení.“

„Scorsoniho novou právnickou firmu náhodou nezastupujete?“

„To ne,“ řekl Garry. „Po Fifeově smrti jsem se s ním párkrát setkal. Připadal mi sympatický.“

„Mohla bych nějak nahlédnout do starých účetních knih?“

„To ne,“ řekl. „To byste mohla udělat, kdybych měl od Scorsoniho písemné povolení, ale stejně nevím, jak by vám to mohlo pomoct, pokud nejste sama účetní. Náš systém sice není tak komplikovaný, ale nemyslím, že vy byste mu rozuměla.“

„Asi ne,“ řekla jsem a snažila jsem se vymyslet, na co bych se ho tak ještě mohla zeptat.

„Dáte si kávu? Omlouvám se, měl jsem se vás zeptat dřív.“

„Ne, díky. Je mi fajn,“ řekla jsem. „A co Libbyiny soukromé záležitosti? Je možné, že s Laurencem Fifem spala?“

Garry se zasmál. „Tak tohle nevím. Už od střední školy chodila s takovým hnusným záprdkem a věděl jsem, že se s ním rozešla. Na mou radu, můžu dodat.“

„Jakto?“

„Přišel si sem zažádat o místo. Odpovídal jsem za evidenci všech žadatelů. Měl jenom roznášet papíry, ale vypadal, že nemá ani na to. Navíc byl agresivní, a pokud vás zajímá, co si vážně myslím, tak byl zfetovanej.“

„Jeho dotazník byste už asi v análech nenašel, viďte?“ zeptala jsem se a cítila jsem, jak se to ve mně zatetelilo vzrušením.

Garry se na mě podíval. „Tak o tomhle jsme se spolu nebavili, jasné?“

„Jasně.“

„Uvidím, co se mi podaří najít,“ dodal honem. „Tady to nebude. Bude to asi v archívu. Skladujeme tam všechny staré záznamy. Účetní jsou opravdoví křečci. Nikdy nic nevyhazujeme a všechno se zapisuje.“

„Díky, Garry,“ řekla jsem. „Ani nevíte, jak jsem vám vděčná.“

Šťastně se usmál. „A možná se podívám i po starých Fifeových účetních knihách, když už tam budu. Nic se nestane, když se do nich mrknu. A abych odpověděl na vaši otázku o Libby, řekl bych, že ne. Nemyslím, že by s Laurencem Fifem něco měla.“ Podíval se na hodinky. „Mám schůzku.“

S příjemným pocitem jsem mu potřásla přes stůl rukou. „Ještě jednou díky,“ řekla jsem.

„Nemáte zač. Zase se stavte. Kdykoli.“

Ve tři třicet jsem byla zpátky ve svém hotelovém pokoji. Podložila jsem si umělohmotovou židli polštářem, na rozviklaný stůl jsem si postavila psací stroj a strávila jsem půldruhé hodiny zapisováním poznámek. Už dlouho jsem si nesedla k papírování, ale musela jsem to dohonit. Když jsem konečně dodatlovala poslední odstavec, bolelo mě v kříži a taky přímo mezi lopatkami. Převlékla jsem se do běžeckého dresu. Teplo mého těla vzkřísilo zápach zaschlého potu a výfukových plynů. Brzy budu muset vyhledat nějakou samoobslužnou prádelnu. Běžela jsem na jih do Wilshiru a jen tak pro změnu jsem to vzala do Saň Vicente z Dvacáté šesté ulice. Když jsem byla na širokém travnatém dělicím pruhu, cítila jsem, že jsem se dostala do toho správného tempa. Běhání bolí vždycky –je mi fuk, co tvrdí ostatní – ale seznamuje tak člověka se všemi částmi jeho těla. Tentokrát jsem cítila, že mi protestují stehna, a zaregis
trovala jsem mírnou bolest v holeních, kterou jsem ignorovala, a srdnatě jsem se pachtila vpřed. Za svou statečnost jsem si vysloužila pár sprostých poznámek od dvou chlapů v dodávce. Když jsem se vrátila do motelu, vysprchovála jsem se a znovu jsem vlezla do svých džínů. Pak jsem se stavila u McDonalda a dala jsem si hamburger se sýrem, hranolky a dvě deci coly. Potom už bylo šest čtyřicet pět. Načepovala jsem plnou nádrž benzínu a vyrazila jsem přes kopec do Sherman Oaks.

Paní Glassová mi otevřela, hned jak jsem zmáčkla zvonek. Tentokrát bylo v obýváku do určité míry uklizeno, její šití se teď omezovalo jen na úhledně složený komínek látek na opěradle gauče. Raymond nebyl nikde v dohledu.

„Měl špatný den,“ řekla mi. „Cestou z práce se tu stavil Lyle a uložili jsme ho do postele.

Televize byla taky vypnutá a mě tak napadlo, co asi se sebou dělá po večerech.

„Elizabetiny věci jsou v suterénu,“ zamumlala. „Skočím pro klíč od sklípku.“

Za chvíli se vrátila a já jsem ji následovala ven na chodbu. Zatočily jsme doleva kolem schodiště až ke dveřím do suterénu, které byly ve zdi po naší pravici. Dveře byly zamčené, a když je odemkla, zmáčkla vypínač nahoře u schodů. Už jsem ucítila suchý zatuchlý zápach starých okenních sítí proti hmyzu a poloprázdných plechovek od latexu. Byla jsem asi o dva schody za ní, a jak jsme sestupovaly dolů úzkým průchodem, dřevěné schody se prudce stáčely doprava. Dole jsem zahlédla betonovou podlahu s laťkovými bedničkami, které sahaly až k nízkému stropu. Něco tam nehrálo, ale ta nesrovnalost mi nedošla, dokud se neozvala ta rána. Žárovka na schodech se roztříštila, obě nás zasypala tenounkými střípky skla a suterén byl v mžiku ponořený do tmy. Grace zaječela. Popadla jsem ji a táhla jsem ji po schodech zpátky nahoru. Zavrávorala jsem a ona o mě zakopla. Musel tam být nějaký východ rovnou ven, protože jsem zas
lechla skřípění dřeva, ránu a pak jak někdo běží nahoru po betonových schodech a bere je po dvou. Vyprostila jsem se zpod Grace a vlekla jsem ji za sebou po schodech nahoru. Pak jsem ji nechala nahoře na chodbě, vyřítila jsem se ven hlavními dveřmi a kolem domu za roh. Někdo nechal na příjezdové cestě stát starou sekačku. Přeletěla jsem přes ni a natáhla jsem se jak dlouhá, tak široká. Se zuřivými nadávkami jsem se zase hrabala zpátky na nohy. V předklonu jsem doběhla na konec domu a srdce mi bušilo až v uších. Byla tma jako v pytli a moje oči si na ni teprve začínaly zvykat. O ulici dál nastartovalo auto. Zaslechla jsem, jak motor zaúpěl při rychlém přeřazení rychlostí. Stáhla jsem se a přitiskla jsem se ke zdi, ale nezaslechla jsem nic než vzdalující se řev automobilu, který se vysokou rychlostí řítí pryč. Měla jsem sucho v puse. Byla jsem celá zpocená a opožděně mnou projel záchvěv strachu. Obě ruce mě pá
lily v místech, kde se mi štěrk zaryl do masa. Doběhla jsem zpátky ke svému autu a vyndala jsem baterku. Do kapsy u bundy jsem si zasunula svou malou automatickou pistoli. Nemyslela jsem si, že by tam zůstal někdo, po kom by se dalo střílet, ale už mě unavovalo nechat se pořád překvapovat.

Grace seděla na prahu u dveří s hlavou skloněnou mezi koleny. Byla uplakaná a třásla se od hlavy až k patě. Pomohla jsem jí na nohy a otevřela jsem dveře do bytu.

„Lyle věděl, že jdu pro ty věci, co?“ vyjela jsem na ni. Vystrašeně a prosebně se na mě podívala.

„To nemohl být on. To by mi neudělal,“ zakňourala.

„Vaše důvěra je dojemná,“ řekla jsem. „Tak si sedněte. Za chvíli jsem zpátky.“

Šla jsem zpátky ke schodům do suterénu. Paprsek z baterky prořízl tmu. Dole na schodech byla ještě jedna žárovka. Rozsvítila jsem ji. Chabé a bledé světlo rozhoupané žárovky opsalo žlutý oblouk a pak se zastavilo. Zhasla jsem baterku. Věděla jsem, který sklípek patří paní Glassové. Byl rozmlácený a visací zámek se bezúčelně komíhal v místě, kde byly proražené laťky. Lepenkové krabice byly roztrhané, jejich obsah ve spěchu poházený kolem, takže jsem se v tom binci brodila po kotníky. Na všech vyprázdněných krabicích bylo jméno „Elizabeth“, láskyplně vyvedené velkými písmeny značkovacím fixem. Uvažovala jsem, jestli jsme vetřelce vyrušily předtím anebo poté, co našel věc, kterou hledal. Zaslechla jsem za sebou zvuk a prudce jsem se otočila. Baterku jsem okamžitě zvedla jako kyj.

Stál tam nějaký muž a vyjeveně na mě zíral.

„Máte tady nějaký problém?“

„Do prdele. Kdo jste?“

Byl ve středních letech, ruce měl zastrčené do kapes a tvářil se provinile. „Frank Isenberg z bytu číslo tři,“ řekl omluvně. „Někdo se sem vloupal? Mám zavolat policii?“

„Ne, to zatím nedělejte. Napřed se domluvím nahoře s Grace. Vypadá to, jako že jsou rozbité jenom dveře do sklípku. Možná to byly jenom děti,“ řekla jsem a srdce mi pořád ještě bušilo. „Špehovat jste mě nemusel.“

„Nezlobte se. Jen mě napadlo, že třeba potřebujete s něčím pomoct.“

„Jo, no tak děkuju. Dám vám vědět, jestli budu něco potřebovat.“

Chvíli tam stál a obhlížel ten chaos, ale pak pokrčil rameny a odešel zpátky nahoru.

Zkontrolovala jsem zadní dveře do suterénu. Sklo bylo vymlácené a někdo protáhl dírou ruku, aby odsunul závoru. Dveře byly samozřejmě dokořán otevřené. Zavřela jsem je a zatáhla jsem závoru, kam patřila. Když jsem se otočila, plížila se plaše po schodech dolů Grace, pořád ještě bledá v obličeji. Svírala zábradlí. „Elizabetiny věci,“ zašeptala. „Zničili všechny její krabice, všechny věci, které jsem schraňovala.“

Sesunula se na schody a třela si rukama spánky. Její velké tmavé oči vypadaly zraněně, zmateně, s nádechem ještě čehosi jiného, a já bych dala krk na to, že to byla provinilost.

„Možná bychom měly zavolat policii,“ řekla jsem a připadala jsem si jako potvora, protože jsem uvažovala, nakolik Grace Lylea chtěla krýt.

„Vážně myslíte?“ zeptala se. Nerozhodně těkala zrakem. Vyndala si kapesník a přitiskla si ho na čelo, jako kdyby si chtěla setřít perličky potu. „Třeba nic nechybí,“ řekla s nadějí v hlase. „Třeba se nic neztratilo.“

„Nebo to možná nepoznáme,“ řekla jsem.

Vzchopila se, popošla ke sklípku a začala se probírat v katastrofických hromadách papírů, vycpaných zvířátek, kosmetiky a spodního prádla. Pak toho nechala a nazdařbůh sbírala papíry, které se snažila srovnat do hromádek. Ruce sejí pořád ještě třásly, ale nemyslela jsem, že měla strach. Byla spíš polekaná a horečně přemýšlela.

„Raymond asi pořád spí,“ řekla jsem.

Přikývla a do očí se jí opět vedraly slzy, když rozsah vandalismu začínal být čím dál tím zjevnější. Úplně jsem cítila, jak se nechávám obměkčit. I kdyby to opravdu Lyle udělal, bylo to hanebné znesvěcení čehosi, co bylo Grace velmi vzácné. I bez toho si už vytrpěla dost. Odložila jsem baterku a začala jsem rovnat věci zpátky do krabic: bižuterii, dámské prádlo, stará čísla časopisů Seventeen a Vogue, střihy na šaty, které si Libby zřejmě nikdy neušila. „Vadilo by vám, kdybych si ty krabice vzala s sebou a dnes večer se v nich probrala?“ zeptala jsem se. „Ráno vám je můžu vrátit.“

„Vůbec ne. Ostatně stejně nevidím důvod, proč by to teď mělo vadit,“ zamumlala, aniž se na mě podívala.

Připadalo mi to beznadějné. Kdo by poznal, co může v tomhle zmatku chybět? Musela jsem se probrat v těch krabicích a podívat se, jestli si něčeho nevšimnu, ale nadějně to nevypadalo. Lyle tam nemohl být dlouho – pokud to byl on. Věděl, že se tam pro ty věci zastavím, a když tam byl předtím, Grace mu asi řekla, kdy přesně mám přijet. Musel si počkat, až se setmí, a zřejmě počítal, že nahoře pobudeme déle, než sejdeme dolů. Ale stejně si na to nechal málo času – pokud mu to ovšem prostě nebylo jedno. A proč se tam nevloupal během těch tří dnů, co jsem byla pryč? Vzpomněla jsem si, jak povýšeně se choval, a pojala jsem podezření, že možná mohl pociťovat určité zadostiučinění nad tím, že mi zkříží plány, i kdyby se při tom měl nechat nachytat.

Grace mi pomohla dopravit krabice do auta, bylo jich šest. Měla jsem si ty věci vzít hned, jak jsem tam byla poprvé, napadlo mě, ale nedovedla jsem si představit, jak jedu do Las Vegas s celým zadním sedadlem zavaleným lepenkovými krabicemi. Nicméně ty krabice by zůstaly celé. Můžu si za to jen a jen sama, napadlo mě rozmrzele.

Řekla jem Grace, že se vrátím hned ráno, a pak jsem odjela. Měla to být dlouhá noc.

Koupila jsem si přes ulici dvě porce černé kávy, zamkla jsem dveře od svého motelového pokoje a zatáhla jsem závěsy. Vysypala jsem první kartón na postel a pak jsem začala dělat hromádky. Školní pa píry na jednu hromadu. Osobní dopisy. Časopisy. Vycpaná zvířátka. Šatstvo. Kosmetika. Účty a stvrzenky. Grace zjevně schraňovala každičký předmět, kterého se Libby dotkla od dob, kdy chodila do školky. Vysvědčení. Školní úkoly. Šest krabic mi opravdu připadalo dost málo, když jsem si uvědomila, kolik toho obsahují. Testy z vysoké. Průklepy žádostí o zaměstnání. Daňová přiznání. Celý život na jediné hromadě a ve skutečnosti to bylo jen tolik starých krámů. Kdo by se k něčemu z toho ještě někdy potřeboval vracet? Počáteční energie a elán ze mě vyprchaly. Opravdu jsem ji chápala. Rozhodně jsem trochu pochopila tu mladou dívku, jejíž tápání, vítězství i malé nezdary teď společně ležely na hromadě
v jednom ošuntělém motelovém pokoji. Ani jsem nevěděla, co vlastně hledám. Prolistovala jsem deník z páté třídy – zakulacený a svědomitý rukopis, nudné záznamy. Snažila jsem se představit, že jsem mrtvá, a někdo se lhostejně přehrabuje v mých věcech. Co opravdu zbylo z mého života? Nezaplacené účty. Hlášení, všechna sepsaná na stroji a zařazená v kartotéce. Všechno, co mělo nějakou cenu, zredukované na strohou prózu. Osobních věcí jsem moc neměla – nic jsem nesyslila ani neschovávala. Dva rozvodové rozsudky. To by bylo asi v mém případě všechno. Shromažďovala jsem víc informací o životech jiných lidí než o svém vlastním, jako kdybych snad hloubáním nad fakty ze životů jiných mohla odhalit něco o sobě. Má vlastní záhada, nezměrná, nevypátrána, byla zařazená do spisů, které byly úhledně označené, ale ve skutečnosti toho moc neříkaly. Prohrabovala jsem se v poslední z Elizabetiných krabic,
ale nebylo tam nic zajímavého. Když jsem skončila, byly čtyři ráno. Nic. Pokud tam něco bylo, teď to bylo pryč. Bylajsem na sebe zase naštvaná a nadávala jsem si za svůj špatný úsudek. Tohle bylo podruhé, kdy jsem dorazila příliš pozdě – podruhé, kdy mi unikla nějaká životně důležitá informace.

Začala jsem věci znovu balit do krabic, přičemž jsem je automaticky znovu prohlížela a třídila. Šatstvo do jedné krabice, vycpaná zvířátka zastrčená po stranách. Školní papíry, deníky, testy do další krabice. Všechno se ukládalo zpátky, tentokrát úhledně seřazené, nutkavě poskládané, jako kdybych Elizabeth Glassové byla dlužná nějaký pořádek poté, co jsem strkala nos do skrytých trhlin jejího opuštěného života. Listovala jsem časopisy, brala jsem učebnice za hřbety a protřepá vála jsem stránky. Hromádky na posteli se tenčily. Osobních dopisů tam moc nebylo a připadala jsem si provinile, že je.čtu, ale četla jsem je. Pár od nějaké tetičky z Arizony. Pár od dívky jménem Judy, se kterou se zřejmě znala na střední škole. Nikdo se nezmiňoval o ničem intimním z jejího života, z čehož jsem nutně usoudila, že se buď málo svěřovala, nebo neměla, co by vykládala. Bylo to velké zklamání. Došla jsem a k poslední hromádce knížek, většinou paperbacků. Takový vkus. Bestsellery Leona Urise a Irvinga Stonea, slaďáky Victorie Holtové a Georgette Heyerové a pár exotičtějších exemplářů, které podle mého odhadu pocházely z nějakého kursu přehledu literatury na vysoké škole. Ten dopis proklouzl mezi stránkami zohýbaného výtisku Pýchy a předsudku. Málem jsem ho hodila do krabice s ostatními věcmi. Z obou stran popsaný sevřenými, spojovanými tahy modrým inkoustem. Žádná obálka. Žádné razítko. Vzala jsem ho za růžek a přečetla jsem si ho. Cítila jsem, jak se mi přitom páteří odspoda rozlézá ledový, svíravý pocit.

Drahá Elizabeth… píšu Ti tenhle dopis, abys něco měla, až se vrátíš. Vím, že tahle odloučení jsou pro tebe těžká, a přeju si, abych Ti nějak mohl ulehčit Tvou bolest. Jsi mnohem poctivější než já, daleko otevřenější v tom, co cítíš, než si já sám sobě dovoluji, ale opravdu Tě miluji a nechci, abys o tom jakkoli pochybovala. Máš pravdu, když říkáš, že jsem konzervativní. Jsem vinen podle obžaloby, Vaše Ctihodnosti, ale nejsem netečný k utrpení, a jakkoli často jsem byl obviňován ze sobectví, nejsem tak lehkomyslný vůči ostatním, jak by sis mohla myslet. Rád bych, abychom si to oba pořádně rozmysleli a byli si jisti, zeje to něco, co chceme oba. To, co máme teď, mi je velmi drahé a neříkám – prosím tě, věř mi – že bych kvůli Tobě neobrátil celý svůj život vzhůru nohama, pokud na to přijde. Ale na druhé straně si myslím, že bychom si měli být oba jisti, že dokážeme odolávat každodenním ab
surdnostem společného života. V tomhle okamžiku nás zaslepuje intenzita, připadá nám oběma snadné se na všechno vykašlat a začít nějaký život, ale ještě se neznáme tak dlouho nebo tak dobře. Nemohu si dovolit riskovat ženu, děti a kariéru v zápalu okamžiku, i když víš, že mě to svádí. Prosím tě, postupujme v tomhle pomalu. Miluji Tě víc, než mohu vyslovit, a nechci Tě ztratit – což je asi samo o sobě dost sobecké. Máš pravdu, když na mě naléháš, ale prosím Tě, nezapomínej, co je v sázce, pro Tebe i pro mě. Omluv mou opatrnost, pokud můžeš. Miluji Tě. Laurence

Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. V jediném okamžiku jsem si uvědomila, že nešlo jen o to, že jsem předtím nevěřila ve vztah mezi Laurencem a Elizabeth. Nechtěla jsem tomu věřit. Nebyla jsem si jistá, jestli tomu teď už věřím, ale proč jsem tak vzdorovala? Bylo to tak šikovné. Tak se to hodilo. Tak hezky to zapadalo do těch fakt, která jsem věděla, a já jsem pořád na ten dopis zírala a bázlivě jsem ho držela za růžek, když jsem si ho znovu četla. Opřela jsem se o postel. Co to se mnou bylo? Byla jsem vyčerpaná a věděla jsem, že jsem toho za posledních pár dnů zažila až moc, ale něco mi pořád vrtalo hlavou. Nebyla jsem si jistá, jestli to má tak moc co do činění s dopisem, jako se mnou, s něčím v mé povaze – s takovým docela bezvýznamným sebeodhalením, které jsem se zuby nehty snažila nepoznat. Ten dopis byl buď pravý nebo ne, existují způsoby, jak to ověřit. Unaveně jsem se vzchopila. Našla jsem velko
u obálku a opatrně jsem do ní dopis vložila, abych nerozmazala otisky prstů. Už jsem myslela dopředu na Cona Dolana, který z něj bude mít velkou radost, protože potvrzuje všechna jeho nejhanebnější podezření o tom, co se tehdy dělo. Na tohle přišla Sharon Napierová? To tohle mohla dosvědčit, kdyby se toho dožila?

Lehla jsem si na postel oblečená, s napětím v těle a zamotanou hlavou. Koho tak asi chtěla touhle informací vydírat, jestli ji věděla? Určitě jí šlo o tohle. Určitě proto byla zavražděna. Někdo jel za mnou do Las Vegas, protože věděl, že se s ní uvidím, věděl, že by mohla potvrdit to, čemu jsem já nechtěla věřit. Nemohla jsem to samozřejmě dokázat, ale napadlo mě, jestli jsem už tak blízko pravdy, abych byla v nebezpečí i já. Chtěla jsem jet domů. Chtěla jsem se stáhnout do bezpečí svého pokojíčku. Zatím jsem to nevědělajasně, ale už jsem se přibližovala. Osm let se nic nestalo a teď to zase začínalo všechno znovu. Jestli Nikki byla nevinná, pak si někdo seděl celou tu dobu pěkně v teple, někdo, komu teď hrozilo nebezpečí, že bude odhalen.

Na okamžik jsem viděla pohled, který se Nikki mihl v očích, rozumu zbavená zášť, surová, iracionální zloba. To ona tohle všechno rozhýbala. Musela jsem vzít v úvahu možnost, že Sharon Napierová vydírala ji, že Sharon věděla něco, co by Nikki mohlo spojovat s Libbyinou smrtí. Jestliže Sharon zmizela, bylo možné, že si mě Nikki najala, abych ji vyhnala ven, a že Nikki pak možnou hrozbu odstranila jediným rychlým výstřelem. Mohla mě taky sledovat zpátky do Sherman Oaks, aby v Libbyiných věcech zběsile pátrala po čemkoli, co by mohlo Libby spojovat s Laurencem Fifem. Některé kousky ještě chyběly, ale i ty zapadnou na své místo, a pak to možná celé bude dávat smysl. Za předpokladu, že se já sama dožiju toho, abych na to přišla…

***

V šest hodin jsem vylezla z postele. Vůbec jsem nespala. Vyčistila jsem si zuby, protože mi smrdělo z pusy. Vy sprcho vála jsem se a oblékla se. Měla jsem hroznou chuť si zaběhat, ale připadala jsem si příliš zranitelná na to, abych v tuto časnou ranní hodinu klusala středem Saň Vicenta. Sbalila jsem si věci, zaklapla jsem psací stroj a lejstra se svým hlášením jsem vrazila do kufříku. Pak jsem ho společně s krabicemi nacpala zpátky do auta. V recepci bylo rozsvíceno a zahlédla jsem Árie tte, jak vyndává z krabice od pekaře kobližky s marmeládou a skládá je na plastikový talířek s průsvitným příklopem. Už se hřála voda na tu odpornou umělohmotnou instantní kávu. Když jsem vešla dovnitř, právě si olizovala z prstů moučkový cukr.

„Proboha, vy jste hrozně brzo vzhůru,“ řekla. „Dáte si snídani?“

Zavrtěla jsem hlavou. Při veškeré své náklonnosti k nezdravé výživě, bych kobližku s marmeládou nepozřela. „Ne, díky,“ řekla jsem. „Uvolňuju pokoj.“

„Teď hned?“

Přikývla jsem, protože jsem byla skoro tak unavená, že jsem nemohla mluvit. Konečně jí zřejmě došlo, že tohle nebyla vhodná doba na kus řeči. Podepsala jsem účtenku, kterou mi připravila, aniž bych si přepočítala všechny položky. Většinou se spletla, ale bylo mi to jedno.

Nasedla jsem do auta a vyjela jsem směrem na Sherman Oaks. Obešla jsem dům, až jsem se dostala ke Graceině kuchyni, kde se svítilo. Zaťukala jsem na okno. Za chviličku vyšla na verandu a odemkla postranní dveře. Dnes ráno vypadala drobně a korektně, ve zvonové manšestrové sukni a kávovém bavlněném roláku. Mluvila tiše.

„Raymond se ještě neprobudil, aleje tam káva, jestli chcete,“ řekla.

„Díky, ale v osm mám s někým schůzku na snídani,“ zalhala jsem, aniž bych se příliš rozmýšlela. Ať řeknu cokoli, poví to Lyleovi. Ani jemu, ani jí není vůbec nic do toho, kde jsem. „Chci tady jen vyložit ty krabice.“

„Přišla jste na něco?“ zeptala se. Napřed se její zrak setkal s mým, ale potom zamrkala a sklopila oči nejprve na podlahu a potom nalevo ode mě.

„Moc pozdě,“ řekla jsem. Snažila jsem se ignorovat ruměnec, který jí vstoupil do tváří.

„To je smůla,“ zamumlala a přiložila si ruku na krk. „Vím… ehm… jistě, že Lyle to neudělal…“

„Na tom stejně moc nezáleží,“ řekla jsem. Proti své vůli mi jí bylo li, to. „Všechno jsem poskládala zpátky, jak nejúhledněji jsem mohla. Jenom ty krabice složím v suterénu u vašeho sklípku. Asi si ho budete chtít nechat opravit, až se dají do pořádku dveře od suterénu.“

Přikývla a popošla, aby zavřela dveře od verandy. Uhnula jsem a dívala jsem za ní, jak ve svých trepkách s měkkou podrážkou kráčí zpátky do kuchyně. Měla jsem pocit, jako kdybych osobně nějak znesvětila její život, že všechno špatně skončí. Snažila se mi pomoct, jak jen mohla, a já jsem sejí za to moc neodvděčila. Nezbývalo mi, než pokrčit rameny. V tuhle chvíli jsem nemohla dělat nic. Vyložila jsem auto, několikrát jsem prošla tam a zpátky, abych ty krabice naskládala rovnou do rozbitého sklípku. Podvědomě jsem naslouchala, jestli neuslyším Lylea. Světlo v suterénu bylo ve dne studené a šedivé, ale kromě zpřelámaných látek a pochroumaného okna tam žádné další stopy po vetřelci nezůstaly. Když jsem složila poslední várku, vzala jsem to ven zadním vchodem. Marně jsem pátrala po rozmáčknutých vajglech, krvavých otiscích prstů nebo snad nenápadné tištěné vizitce, kterou tady ten, kdo se sem vloupal, p
ohodil. Vyšla jsem nahoru po betonových schodech a rozhlédla jsem se napravo směrem, kterým se vetřelec vydal – po strakatém trávníku na dvoře, přes prověšený drátěný plot a skrz husté křoví. Dohlédla jsem do vedlejší ulice, kde předtím muselo to auto být zaparkované. Bylo časně zrána a slunce vrhalo tlumené a nehybné světlo. Z venturské dálnice ke mně doléhal hukot hustého provozu, který probleskoval mezi skupinkami stromů napravo. Hlína nebyla ani natolik měkká, aby se do ní otiskly stopy. Obešla jsem dům zleva k příjezdové cestě a se zájmem jsem kvitovala, že někdo už odsunul sekačku na stranu. Zůstaly tam vyryté moje dlaně, dva palce dlouhé kolejničky v místech, kde jsem na rukou profičela po štěrku. Ani mě nenapadlo si to vydezinfikovat, takže jsem doufala, že jsem si nepřivodila prudkou sněť, nebezpečné infekce či otravu krve – nebezpečí, před nimiž mě varovala moje tetička pokaždé, když jsem si odřela koleno.

Vrátila jsem se zpátky k autu a vydala jsem se do Santa Teresy. Na snídani jsem. se zastavila v Thousand Oaks a domů jsem dorazila kolem desáté ranní. Zachumlala jsem se do přikrývky na gauči a skoro celý den jsem prospala.

Ve čtyři hodiny jsem odjela za Nikki do jejího domu na pláži. Předtím jsem jí zavolala, abych jí řekla, že jsem zpátky, a ona mě k sobě po zvala na drink. Zatím jsem nevěděla, kolik jí toho řeknu nebo kolik si toho případně nechám pro sebe, ale poté, co ve mně ohledně ní zahledalo podezření, jsem si chtěla ozkoušet svůj čuch. Při každém vyšetřování se vyskytnou chvíle, kdy mé úvahy nad tím, co je možné, zastíní a zamlží jakýkoli zbytek zdravého smyslu pro to, co je skutečně pravda. Chtěla jsem si ověřit, jakou mám intuici.

Dům stál na útesu s výhledem na oceán. Pozemek byl malý, nepravidelného tvaru, obklopený eukalypty. Dům byl zasazený do zahrady s parkovou úpravou – vavříny a tisy, s růžovými a žlutými pelargóniemi vysázenými podél cestičky – zvenčí pobitý cedrovými deskami v přírodním odstínu hnědé, se střechou zvlněnou jako příboj oceánu. Vepředu bylo velké oválné okno se dvěma okrouhlými arkýřovými okénky po stranách, všemi bez záclon. Trávník byl zelený, s křehounkými stébly trávy, která vypadala skoro jako by byla k snědku, s odloupnutými spirálkami eukalyptové kůry roztroušenými jako dřevěné hobliny. Žluté a bílé zahradní sedmikrásky rostly v nedbalých trsech. Celkově to působilo dojmem lehké zanedbanosti, kultivované divočiny, neudržované, ale zkrocené, zvláštním způsobem přitažlivé oním všudypřítomným těžkým pachem oceánu a monotónním hučením vln, které se tříštily dole. Vlhký vzd
uch byl cítit solí a vítr bičoval střapatou trávu. Zatímco dům v Montebellu byl hranatý, robustní, konvenční a ošklivý, tohle byla excentrická letní vilka, samá okna, široké úhly a přírodní dřevo. Do hlavních dveří bylo vsazené vysoké oválné okno z katedrálního skla, vyplněného tulipánovitými tvary a zvonek zněl jako plíšková větrná zvonkohra.

Nikki se objevila hned. Měla na sobě celerově zelený kaftan, s živůtkem pošitým zrcátky velikosti desetníků a s širokými rukávy. Vlasy si vyčesala z čela a stáhla bledě zelenou sametovou stužkou. Vypadala uvolněně, široké čelo měla bez vrásek a šedé oči jí bezstarostně zářily. Ústa měla lehounce nabarvená narůžovo a koutky zdvižené nahoru jako od nějakého tajného rozradostnění. Její apatie byla ta tam, chovala se živě a energicky. Vzala jsem s sebou fotoalbum, které mi dala Diana. Podala jsem jí ho, když za mnou zavírala dveře.

„Co to je?“ zeptala se.

„To vyrobila Diana pro Colina,“ řekla jsem.

„Pojďte se na něho podívat,“ vybídla mě. „Pečeme chleba.“

Šla jsem za ní přes dům. Nebyly tam žádné čtvercové pokoje. Prostory se do sebe navzájem přelévaly a propojovaly je lesknoucí se podlahy ze světlého dřeva a chundelaté koberce zářivých barev. Všude byla okna, rostliny, stropní okna. Krb netradičního tvaru v obývacím pokoji vypadal, jako kdyby byl postaven ze žlutohnědých balvanů nahodile navršených jako vchod do nějaké jeskyně. Na protější zdi byl obyčejný žebřík, který vedl na mansardu s výhledem na oceán. Nikki se na mě šťastně usmála, a když procházela kolem, položila album na skleněný stolek vedle pohovky.

Kuchyň byla půlkruhová, ze dřeva a bílé umělé hmoty, se zdravím překypujícími pokojovými rostlinami. Ze tří stran měla okna vedoucí na palubu, za níž se rozkládal oceán, v pozdním odpoledni širý a šedivý. Colin zády ke mně hnětl v naprostém soustředění těsto. Jeho vlasy měly stejný vybledle bezbarvý odstín jako Nikkiiny a v místech, kde se mu kadeřily kolem krku, byly taky tak hedvábně hebké. Paže vypadaly pružně a pevně, ruce s dlouhými prsty talentovaně. Spojil k sobě kraje těsta, vmáčkl je dovnitř a těsto zase obrátil. Vypadal, že je přesně na prahu dospívání, kdy začíná rychle růst, ale ještě není neohrabaný. Sotva se ho Nikki dotkla, otočil se a pohled se mu hned svezl ke mně. Zaskočil mě. Jeho oči byly velké, lehounce sešikmené, barvy vybledlé vojenské zeleně, s hustými a tmavými řasami. Měl úzký obličej a špičatou bradu, uši se mu zužovaly do jemných špičiček, a spolu se zašpičatlou šešulkou vlasů na čele působily skřítkovsky. Oba vypadali jako ilustrace z nějaké pohádkové knížky – křehcí, krásní a neznámí. Pohled měl mírný, bezvýrazný a vyzařovala z něj pronikavá inteligence. Stejný výraz jsem vídala u koček, jejichž oči byly moudré, zasmušilé a hrdé.

Když jsem mluvila s Nikki, odezíral nám ze rtů a sám měl ústa trochu pootevřená, což působilo podivně eroticky.

„Myslím, že jsem se právě zamilovala,“ zasmála jsem se. Nikki se usmála a gestikulovala na Colina půvabnými, pregnantními prsty. Colin mě obdařil úsměvem, mnohem starším na svůj věk. Cítila jsem, jak se červenám.

„Doufám, že jste mu to neřekla. To bychom pak spolu museli uprchnout,“ řekla jsem.

„Pověděla jsem mu, že jste moje první přítelkyně, co jsem se vrátila z vězení. Pověděla jsem mu, že se potřebujete napít,“ řekla, a přitom stále gestikulovala s očima upřenýma na Colinův obličej. „Většinou tolik negestikulujeme. Já si to jen tak osvěžuju.“

Nikki otevírala láhev vína a já jsem mezitím pozorovala Colina, jak vypracovává chlebové těsto. Nabídl mi, že mu můžu pomoct, ale já jsem zavrtěla hlavou a radši jsem sledovala jeho hbité ruce. Jak hnětl, těsto na povrchu téměř zázrakem zvláčnělo. Občas, aniž by si to nějak uvědomoval, ze sebe vydával drsné, nesrozumitelné zvuky.

Nikki mi podala vychlazené bílé víno ve skleničce na tenké nožce. Ona sama pila minerálku. „Na tu podmínku,“ řekla.

„Vypadáte mnohem uvolněněji,“ řekla jsem.

„To taky jsem. Je mi skvěle. Je to tak skvělé, mít ho tady. Všude za ním chodím. Připadám si jako štěně. Nedám mu pokoj.“

Ruce sejí automaticky pohybovaly. Pochopila jsem, že mi odpovídá, a přitom mu simultánně tlumočí. Připadala jsem si hulvátsky a neohrabaně, že se taky neumím dorozumívat posunky. Měla jsem pocit, že existují věci, které mu chci říct sama, otázky o tichu v jeho hlavě, na které se chci zeptat. Bylo to, jako kdyby hráli na řemesla, Nikki se cele angažovala, používala tělo, ruce i obličej a Colin jí nenucené odpovídal. Vypadalo to, že aniž chce, mluví mnohem rychleji než ona. Nikki se chvílemi zarazila, snažila se přijít na nějaké slovo, rozvzpomněla se a pak se sama sobě smála, když mu sdělovala, jak je zapomnětlivá. V takových okamžicích byl jeho úsměv shovívavý, láskyplný, a já jsem jim záviděla tenhle důvěrný svět tajemství a sebeironie, v němž Colin byl mistr a Nikki učedník. Nedovedla jsem si Nikki představit s žádným jiným dítětem.

Colin položil hladké těsto do díže a trochu je pootočil, aby ho na bledém povrchu potřel máslem. Potom díži pečlivě přikryl čistou bílou utěrkou. Nikki mu pokynula, aby přešel do obývacího pokoje, kde mu ukázala to fotoalbum. Colin se usadil v předklonu na kraji pohovky, s lokty opřenými o kolena a albem rozevřeným na stolku před sebou. V obličeji byl klidný, ale očima všechno vnímal a už byl zcela zabraný do fotografií.

Vyšla jsem s Nikki ven na terasu. Už se připozdívalo, ale pořád ještě bylo dost sluníčka, aby vytvářelo iluzi tepla. Stála u zábradlí a dívala se na oceán, který burácel dole pod námi. Místy jsem zahlédla hned pod hladinou chuchvalce chaluh, tmavé prameny, které se svíjely ve světleji zelených vlnách.

„Nikki, mluvila jste s někým o tom, kde jsem a po čem pátrám?“ zeptala jsem se jí.

„Vůbec s nikým,“ řekla vylekaně. „Proč se ptáte?“

Informovala jsem ji o událostech posledních pár dnů – o smrti Sharon Napierové, mých rozhovorech s Gregem a Dianou, dopisu, který jsem objevila mezi věcmi Libby Glassové. Instinktivně jsem jí důvěřovala.

„Poznala byste jeho rukopis?“

„Jasně.“

Vyndala jsem ze své kabely hnědou papírovou obálku. Dopis jsem z ní opatrně vysunula a rozložila jsem jí ho. Zběžně ho přelétla.

„To psal on,“ řekla.

„Ráda bych, abyste si to přečetla,“ řekla jsem. „Chtěla bych vědět, jestli se to shoduje s vaším tušením o tom, co se tehdy dělo.“

Váhavě znovu sklopila oči k oněm bleděmodrým stránkám. Když dočetla, vypadala skoro rozpačitě. „Tehdy by mě nenapadlo, že to bylo tak vážné. Ostatní jeho pletky nebyly.“

„Co Charlotte Mercerová?“

„Je to mrcha. Je alkoholická. Jednou mi volala. Nenáviděla jsem ji. Ona nenáviděla jeho. Měla byste slyšet, co říkala.“

Pečlivě jsem dopis složila. „To mi nejde do hlavy. Od Charlotty Mercerové k Libby Glassové. To je docela skok. Myslela jsem, že měl vyhraněný vkus.“

Nikki pokrčila rameny. „Nechal se snadno svést. Byl hrozně ješitný. Charlotte je krásná… svým způsobem.“

„Ona se rozváděla? Tak se setkali?“

Nikki zavrtěla hlavou. „Stýkali jsme se s nimi. Soudce Mercer byl jednu dobu něco jako Laurencův mentor. Nemyslím, že by se o tom poměru vůbec někdy dověděl – asi by ho to oddělalo. Stejně je to jediný slušný soudce, jakého tady máme. Vždyť víte, co jsou ti ostatní zač.“

„Mluvila jsem s ní jen chvíli,“ řekla jsem, „ale nechápu, jak by v tom mohla mít prsty. Musel to být někdo, kdo věděl, kde jsem, a jak by se k ní mohla taková informace donést? Někdo mě do Las Vegas musel sledovat. Sharonina vražda byla příliš přesně načasovaná, než aby to byla shoda náhod.“

Colin se objevil Nikki po boku a položil otevřené album na zábradlí. Ukázal na jednu z fotografií a nezřetelnou změtí samohlásek řekl něco, čemu jsem vůbec nerozuměla. Bylo to poprvé, co jsem ho slyšela promluvit. Hlas měl hlubší, než bych u dvanáctiletého chlapce očekávala.

„To je ta oslava, když Diana skončila nižší střední školu,“ řekla mu Nikki. Colin se na ni chvíli díval a pak ještě jednou důrazněji ukázal na obrázek. Přiložil si ukazováček na ústa a rychle s ním pohyboval nahoru dolů. Nikki se zamračila.

„Cože, kdo, miláčku?“

Colin položil prst na obrázek skupinky lidí.

„To je Diana a Greg a Dianin kamarád Terri a Dianina matka,“ řekla mu a pečlivě přitom artikulovala a zároveň se s ním dorozumívala posunky.

Na Colinově tváři se objevil zmatený úsměv. Rozpřáhl ruce, načež si přiložil palec napřed na čelo a pak na bradu.

Tentokrát se zasmála Nikki a zatvářila se stejně zmateně jako on. „Ne, tohle je babička,“ řekla a ukázala na obrázek na stránce předtím. „Tphleto je Dianina matka, ne tatínkova. Matka Grega a Diany. Copak si nepamatuješ na babičku? Panebože, bodejť by se pamatoval,“ usmála se na mě. „Umřela, když mu byl rok.“ Znovu se na něho podívala.

Colin ze sebe vyrazil jakési hrdelní zvuky, cosi negativního a frustrovaného. Napadlo mě, co se asi může stát s jeho povahou, až na něj přijde opravdová puberta. Zase palec na čelo, pak na bradu. Nikki na mě znovu pohlédla. „Pořád o Gwen říká ‚tátova máma‘. Jak mu mám vysvětlit ‚bývalá manželka‘?“ Znovu gestikulovala.

Colin trochu zavrtěl hlavou, najednou nejistý sám sebou. Ještě chvíli ji sledoval, jako kdyby se mohlo naskytnout nějaké jiné vysvětlení. Vzal album a couval pryč, s očima stále upřenýma na Nikkiin obličej. Udělal ještě pár posunků a rozpačitě se začervenal. Zjevně nechtěl přede mnou vypadat hloupě.

„Za chviličku se na to spolu podíváme,“ řekla mu posunky a přeložila mně to.

Colin pomalu prošel zasunovacími skleněnými dveřmi a zatáhl je za sebou.

„Omluvte to přerušení,“ řekla stručně.

„To je v pořádku. Stejně už musím jít,“ řekla jsem.

„Jestli chcete, můžete se zdržet na večeři. Udělala jsem velký hrnec hovězího guláše. S Colinovým chlebem je výborný.“

„Děkuju, ale mám spoustu věcí na práci,“ řekla jsem.

Nikki rně doprovodila ke dveřím, a aniž by si to vůbec uvědomila, gestikulovala, i když jsme se spolu loučily.

Nasedla jsem do auta a chvíli jsem tam seděla, zmatená z toho, že si Colin spletl Gwen. To bylo divné. Moc divné.

***

Když jsem se vrátila k sobě do bytu, seděl na mém prahu Charlie Scorsoni. Připadala jsem si ulepkaná a nepřipravená. Rozpačitě jsem si uvědomila, že jsem si v duchu malovala, jak se spolu zase setkáme, ale takhle to nevypadalo.

„Proboha, jen se nezblázněte radostí, Millhoneová,“ řekl, když uviděl, jak se tvářím.

Vyndala jsem klíč. „Omlouvám se,“ řekla jsem, „ale vy mě vždycky zastihnete v těch nejhorších možných chvílích.“

„Máte rande,“ řekl.

„Ne, žádné rande nemám. Vypadám příšerně.“ Odemkla jsem dveře a rozsvítila jsem stolní lampu. Nechala jsem ho vejít za mnou dovnitř.

„Aspoň, že jsem vás zastihl v dobré náladě,“ poznamenal a pohyboval se jako doma. Došel si do kuchyně a vyndal poslední pivo. Familiérnost, s jakou se choval, mě popuzovala.

„Heleďte, já musím vyprat. Už týden jsem si nezašla koupit žádné jídlo. Mám hromadu pošty, všude je tu samý prach. Od té doby, co jsem se s vámi naposled viděla, jsem si ani neoholila nohy.“

„Taky byste potřebovala ostříhat,“ poznamenal.

„Ne, to ne. Já takhle nosím vlasy furt.“

Usmál se a potřásl hlavou. „Oblíkněte se. Někam si vyrazíme.“

„Já si nechci vyrazit. Chci si udělat pořádek.“

„To si můžete udělat zítra. Je neděle. O co, že stejně vždycky tak nějak podobně zabíjíte neděli.“

Zůstala jsem na něho zírat. Byla to pravda. „Tak moment. Mělo by to vypadat takhle,“ řekla jsem trpělivě. „Přijdu domů. Pěkně si tady uklidím, pořádně se vyspím, což bych potřebovala jak sůl, pak vám zítra zavolám a uvidíme se zítra večer.“

„Zítra večer musím být v práci. Přijde mi klient.“

„V neděli večer?“

„Hned v pondělí ráno máme soudní přelíčení a na žádné jiné řešení jsme nepřišli. Já sám jsem dorazil zpátky teprve ve čtvrtek večer a mám toho až nad hlavu.“

Ještě chvíli jsem na něj váhavě zírala. „Kam bychom šli? Musela bych se na to oblíknout?“

„Jestli budete vypadat takhle, tak to vás nevezmu nikam,“ řekl.

Podívala jsem se na sebe. Měla jsem na sobě pořád džíny a tu košili, ve které jsem spala, ale ještě jsem nebyla připravená ustoupit. „Co se vám na tom nelíbí?“ zeptala jsem se perverzně.

„Osprchujte se a převlíkněte se. Skočím vám do krámu pro něco k jídlu, když mi řeknete, co chcete. Až to budu mít, vy už budete hotová, jo?“

„Já ráda nakupuju sama. Ale stejně potřebuju jen mlíko a pivo.“

„Tak vás po večeři zavezu do samoobsluhy,“ řekl a kladl důraz na každé slovo zvlášť.

Vyrazili jsme do Ojai, do jedné z těch elegantních restaurací, kde vám číšník stojí u stolu a recituje jídelní lístek jako nějakou epickou báseň.

„Mám nám objednat nebo by to urazilo vaši ženskou útlocitnost?“

„Objednejte vy,“ řekla jsem s pocitem zvláštní úlevy. „Budu jen ráda.“ Zatímco se Charlie radil s číšníkem, studovala jsem pokradmu jeho obličej. Byl pevný a hranatý, s energickou čelistí, zřetelným dolíčkem na bradě a plnými ústy. Nos vypadal, že možná byl někdy zlomený, ale šikovně mu ho vyspravili, takže zbyla jen nepatrná stopa těsně pod kořenem. Měl brýle s velkými modrošedými skly a jeho oči za nimi byly modré jako nebe. Nazrzlé řasy, nazrzlé obočí, husté nazrzlé vlasy mu teprve začínaly řídnout. Měl velké ruce, velké zápěstní kosti a u manžety jsem zahlédla nazrzlé ochlupení. Bylo na něm ještě něco, doutnajícího a nepropustného, co občas proniklo na povrch stejně jako onen pocit sexuálního napětí, který jsem měla předtím. Někdy se zdálo, že vyluzuje skoro slyšitelné hučení jako řada elektráren, která neúprosně pochoduje přes kopec, zlověstná a označená výstražnými tabulk ami. Bála jsem se ho.

Číšník s přikyvováním odešel. Charlie se obrátil zpátky ke mně, záhadně pobavený. Úplně jsem oněměla, ale on dělal jakoby nic, za což jsem mu byla přihlouple vděčná, a cítila jsem, jak lehce rudnu. Přepadl mě stejný pocit, že jsem středem pozornosti, jako kdysi na jedné oslavě narozenin v šesté třídě, když jsem si uvědomila, že všechny ostatní holky na sobě mají nylonky a já mám pořád uhozené bílé ponožky ke kotníkům.

Číšník se vrátil s lahví vína a Charlie podstoupil obvyklý rituál. Když nám nalili, dotkl se mé sklenky obroubkou své s očima upřenýma na můj obličej. Napila jsem se a lahodná chuť světlého a chladného vína mě zaskočila.

„Tak jak pokračuje vyšetřování?“ zeptal se, když číšník odešel.

Zavrtěla jsem hlavou, abych se na chvíli zorientovala. „Nechci o tom mluvit,“ řekla jsem stručně a pak jsem se zarazila. „Nechci být nerudná,“ dodala jsem mírnějším tónem. „Prostě nemám pocit, že pomůže, když se o tom bude mluvit. Nedaří se to.“

„To nerad slyším,“ řekl. „Určitě se to zlepší.“ Pokrčila jsem rameny a dívala jsem se, jak si zapálil cigaretu a zaklapl zapalovač. „Nevěděla jsem, že kouříte,“ řekla jsem.

„Občas,“ řekl. Nabídl mi, ale já jsem znovu zavrtěla hlavou. Působil nenucené, vyrovnaně, jako zkušený a šarmantní muž. Já jsem si připadala přitrouble a uskřípnutě, ale on nevypadal, že ode mě něco očekává, a nepřetržitě mluvil o nepodstatných věcech. Zdálo se, jako kdyby fungoval na poloviční obrátky a se vším si dával načas. Díky tomu jsem si uvědomila ten tlak, pod jakým normálně žiju, to brnkání na napjaté nervy, kvůli němuž skřípu zuby ze spaní. Někdy bývám tak hotová, že úplně zapomínám jíst, a vzpomenu si na to až v noci. Ani tehdy nemívám hlad, ale stejně to jídlo zhltnu, jako kdybych rychlostí a objemem spotřeby mohla odčinit sporadický přísun. S Charliem jsem cítila, že jsem jinak načasovaná, že zpomaluji tempo, abych se mu přizpůsobila. Když jsem dopila druhou sklenici vína, povzdechla jsem si a teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem byla celá napružená jako had na perko, p řipravený vyskočit z krabičky. „Je vám lip?“ zeptal se. „Ano.“

„To je dobře. Tak si dáme něco k jídlu.“

Jídlo, které následovalo, patřilo k nejsmyslnějším, jaké jsem kdy jedla: čerstvý, křehký chléb s lístkovou kůrčičkou, pomazaný máslovou paštikou, ledový salát s jemnou zálivkou, kanibaly osmahnuté na másle a podávané se šťavnatými zelenými hrozny. Jako dezert byly čerstvé maliny s kopečkem kysané smetany a celou tu dobu Charlieho obličej přes stůl naproti mně, zastíněný tím náznakem obezřetnosti, tou skrytou možností, že tají cosi strašlivého a tvrdého, co mě přitahovalo, ačkoli jsem měla dojem, že se mám na pozoru.

„Jak jste se dostal na práva?“ zeptala jsem se ho, když nám donesli kávu.

„Asi náhodou. Můj otec byl flákač a ochlasta, prostě stál za prd. Hodně mě mlátil. Nemyslel to zle. Spíš mě bral jako kus nábytku, který mu stál v cestě. Moji matku bil taky.“

„To člověku na sebeúctě moc nepřidá,“ troufla jsem si poznamenat.

Charlie pokrčil rameny. „Vlastně mi to prospělo. Stal se ze mě ostrý hoch. Pochopil jsem, že se nemůžu spoléhat na nikoho jiného kromě sebe. Takové ponaučení si můžete klidně osvojit, i když je vám deset.

Postaral jsem se sám o sebe.“

„Vydělával jste si na studia?“

„Do posledního centu. Bral jsem prachy za to, že jsem psal vymazaným svalovcům referáty, napovídal jsem při písemkách a sám jsem to koulel na tři mínus, aby to nikomu nebylo podezřelé. To byste koukala, jaký je to kumšt, odpovědět špatně na ten správný počet otázek, aby to vypadalo věrohodně. Taky jsem normálně chodil do práce, ale když jsem viděl, jak se půlka fraternity dostala na práva díky mé hlavě, řekl jsem si, že bych to koneckonců mohl zkusit taky.“

„Co dělal váš otec, když nepil?“

„Dělal na stavbě, dokud neonemocněl. Nakonec umřel na rakovinu. Trvalo mu to šest let. Hrůza. Bylo mi to fuk a on to věděl. Tolik bolesti. Zasloužil si to,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Matka zemřela za dva měsíce po něm. Myslel jsem, že sejí uleví, že umřel. Ukázalo se, že byla na těch urážkách závislá.“

„Proč děláte majetkové právo? To mi k vám nesedí. Představuju si, že byste dělal trestní právo nebo něco takového.“

„Poslyšte, můj otec prochlastal všechno, co měl. Skončil jsem s ničím – ještě míň než ničím. Trvalo mi léta, než jsem splatil jeho účty z nemocnice a všecky dluhy. Musel jsem zaplatit i za matčinu smrt, ta aspoň umřela rychle, požehnej jí Pán Bůh, ale sotva levně. Takže teď lidem ukazuju, jak vyzrát na vládu, i když jde o smrt. Spousta mých klientů je mrtvých, takže spolu moc dobře vycházíme, a já zajišťuju, aby jejich chamtiví dědicové dostali víc, než si zasluhují. Taky když jste vykonavatelem něčí závěti, včas vám zaplatí a nikdo vás nehoní kvůli nezaplaceným účtům.“

„To není špatný obchod,“ řekla jsem.

„To vůbec ne,“ souhlasil se mnou.

„Byl jste někdy ženatý?“

„To ne. Nikdy jsem na to neměl čas. Já dělám. To je jediná věc, která mě zajímá. Nelíbí se mi představa, že bych někomu jinému dával právo činit si nároky. Co za to?“

Musela jsem se zasmát. Taky jsem si tak připadala. Celou tu dobu měl ironický tón a pohled, který na mě upíral, byl zvláštně vyzývavý, plný neznámého, neodolatelného mužského vzrušení, jako kdyby peníze, moc a sex pro něj byly nějak propojené a sytily se navzájem. Skutečně na něm nebylo nic otevřeného, uvolněného či svobodomyslného, jakkoli se mohl zdát upřímný, ale já jsem věděla, že se mi na něm líbí právě ta neprostupnost. Věděl, že mě přitahuje? Ať tak či onak, své city příliš najevo nedával.

Když jsme dopili kávu, beze slova pokynul číšníkovi a zaplatil účet. Konverzace mezi námi stejně skomírala, a tak jsem se o ni nestarala. Zase jsem se před ním cítila opatrně, zamlkle, až ostražitě. Prošli jsme restaurací, naše těla blízko sebe, ale chovali jsme se k sobě zdvořile a obezřetně. Otevřel mi dveře. Prošla jsem ven. Nijak mě k tomu nevybídl, slovně ani jinak, a já jsem najednou byla celá nesvá, aby se neukázalo, že ten jeho magnetismus je něco, co pochází jen ze mě a ne z nás obou. Charlie mě na chvíli chytil za paži, aby mě převedl přes nízký schodek, ale hned jak jsme byli zase na rovném chodníku, mě pustil. Obešli jsme auto na mou stranu. Otevřel mi dveře a já jsem nasedla. Neměla jsem pocit, že bych řekla něco koketního, což mě těšilo, přestože jsem pořád byla zvědavá, jaké má se mnou úmysly. Byl tak věcný, tak odtažitý.

Jeli jsme zpátky do Santa Teresy a nic moc jsme neříkali. Znovu jsem si připadala jako němá, jenže teď mi nebylo nepříjemně, ale malátně. Když jsme přijížděli na předměstí, předklonil se a neosobně mě vzal za ruku. Bylo to, jako kdyby do mě zleva vjel elektrický proud. Levou ruku měl pořád na volantu. Pravou rukou mi lhostejně, bezmyšlenkovitě třel prsty, a přitom si mě nevšímal. Snažila jsem se chovat stejně nenucené jako on a dělat, jako že tyhle doutnající sexuální signály, z nichž to mezi námi ve vzduchu jen jiskřilo a mně přitom vyprahlo v puse, si jde vykládat ještě nějak jinak. Co když se pletu, napadlo mě. Co když jsem se na toho chlapa vrhla jako pes na kost, jenom abych pak zjistila, že se choval kamarádsky, roztržitě nebo neosobně? Nemohla jsem na nic přijít, protože mezi námi nepadlo ani slovo, nic jsme neříkali, vůbec nic, na co bych mohla zareagovat nebo čeho se zachytit – nijak jsem se nemohla ro
zptýlit. Začínalo se mi kvůli němu těžko dýchat. Připadala jsem si jako skleněná tyč, o kterou se tře liščím ohonem. Měla jsem pocit, že jsem koutkem oka zahlédla, jak se ke mně otočil. Koukla jsem se na něho.

„Tak co,“ řekl něžně. „Hádej, co budeme dělat?“

Charlie si trochu poposedl a přitiskl mi ruku mezi své nohy. Projel mnou elektrický náboj a mimoděk jsem vyjekla. Charlie se zasmál, tichým vzrušeným smíchem, a pak znovu upřel pohled na silnici.

Milovat se s Charliem bylo, jako kdyby mě pohltil velký rozehřátý stroj. Nic se po mně nevyžadovalo. Všeho si hleděl tak přirozeně, tak plynule. Nedošlo k žádným trapným chvilkám. Nenastalo žádné od cizení, žádné rozpaky ani váhání, žádné okolky. Bylo to, jako kdyby se mezi námi otevřel kanál, jímž oběma směry bez omezení proudila sexuální energie. Milovali jsme se víckrát. Napřed to bylo příliš hladové, příliš vášnivé. Srazili jsme se s intenzitou, která nepřipouštěla něhu. Narazili jsme do sebe jako vlny na vlnolam, návaly rozkoše se prudce vzdouvaly nahoru a pak zase klesaly dolů. To, co jsem cítila, bylo jako představy útočné palby, počitky bušení, zápolení a drtivého tlaku, dokud ke mně nepronikl, a pak jsme se milovali, až z mých stěn zbyla jen suť a popel. Vzepřel se na lokti a pak mě dlouze a něžně políbil a začalo to zase znovu, ale tentokrát jeho tempem, poloviční rychlostí, mučivě pom
alu jako postupné dozrávání broskve na stopce. Cítila jsem, jak jsem celá zrůžověla, proměnila se v med a olej – úleva ve mně dozrávala a pronikala mnou jako nějaké sedativum. Potom jsme spolu leželi, rozesmátí, zpocení a bez dechu. Ze spánku mě objal a tíha jeho paží mě přimáčkla k posteli. Ale ani zdaleka jsem si nepřipadala zaskočená, měla jsem pocit útěchy a bezpečí, jako kdyby mi nikdy nic nemohlo ublížit, dokud jsem zůstávala ve stínu tohoto muže, téhle ochranné jeskyně z masa a kostí, kde jsem byla až do rána schoulená, aniž bych se jedinkrát probudila.

V sedm ráno jsem ucítila, jak mě lehce políbil na čelo, a potom se tiše zavřely dveře. Než jsem se probrala, byl pryč.

***

Vstala jsem v devět a celou neděli jsem se věnovala domácnosti. Uklidila jsem si, vyprala jsem prádlo, zašla jsem do samoobsluhy a strávila jsem hezké odpoledne na návštěvě u svého domácího, Henryho Pittse, který se slunil na dvorku. Na člověka, kterému je osmdesát jedna let, má Henry Pitts fantastické nohy. Taky má krásný orlí nos, štíhlý aristokratický obličej, řvavě bílé vlasy a oči modré jako kvítky barvínku. Celkový dojem je moc sexy, elektrizující, a jeho fotky z mládí, které jsem viděla, se tomu ani zdaleka nevyrovnají. Ve dvaceti, třiceti a čtyřiceti Henryho obličej působil moc plně, moc nehotově. Jak ubíhala desetiletí, začínají obrázky ukazovat člověka, který se stával štíhlejším a intenzivnějším, až teď vypadá naprosto koncentrovaně, jako bujón, který se vyvařil na silný elixír.

„Poslyšte, Henry,“ řekla jsem a usadila jsem se na trávě vedle jeho lehátka. „Vy vedete úplně nečinný život.“

„V hanbě a hříchu,“ řekl samolibě a ani se nenamáhal otevřít oči. „Včera večer jste měla společnost.“

„Rande přes noc. Přesně to, před čím nás varovaly naše maminky.“

„Jaké to bylo?“

„Neřeknu. Jakoupak jste tenhle týden zplichtil křížovku?“

„Lehoučkou. Všechno dvojitě. Předpony bi, di, bis, dis. Dvoj. Dvou. Podvojný. A podobně. Zkuste tohle: ‚zdvojený tisk‘ na čtyři.“

„Vzdávám to předem.“

„‚Smyk.‘ To je tiskařský termín. Je to trochu švindl, ale tak hezky mi to tam pasovalo. Zkuste tohle. ‚Dvojsmysl.‘ Na sedm písmen.“

„Henry, mohl byste s tím přestat?“

„‚Narážka.‘ Nechám vám to přede dveřmi.“

„Ne, nenechávejte. Ty věci mi vlezou do hlavy a nemůžu se jich pak zbavit.“

Usmál se. „Už jste si byla zaběhat?“

„Ne, ale už jdu,“ řekla jsem a zase jsem vyskočila. Přešla jsem trávník a s úsměvem jsem se za ním ohlédla. Mazal si olejem na opalování kolena, která už teď měla výstavní karamelový odstín. Napadlo mě, nakolik opravdu vadí to, zeje mezi námi věkový rozdíl padesáti let. Ale vlastně jsem mohla přemýšlet nad Charliem Scorsonim. Převlékla jsem se a šla jsem si zaběhat. A myslela jsem na něho.

V pondělí ráno jsem zašla za Conem Dolanem na oddělení vražd. Když jsem tam dorazila, mluvil zrovna do telefonu, a tak jsem si sedla k jeho stolu. Byl zakloněný v židli, skrčené nohy měl opřené ó kraj stolu a přidržoval si sluchátko uchem. Pořád říkal „ehm, ehm, ehm“ a vypadal znuděně. Pečlivě mě studoval, zaznamenával každičký detail mého obličeje, jako kdyby si mě pořád dokola bifloval nazpaměť, aby si mě pak dal na seznam zločinců do počítače a hledal, ke komu bych se hodila. Taky jsem na něho zírala. Chvílemi jsem v jeho obličeji rozpoznávala mladého muže, který byl teď propadlý a sešlý, s pytlíky pod očima, ulízanými vlasy a tvářemi, které mu na čelistech měkly, jako kdyby se maso začínalo rozehřívat a rozpouštět. Kůže na krku se mu zkroutila do řady jemných záhybů, začervenalých, nepatrně přetékajících přes naškrobený límeček u košile. Cítím k němu jistou urputnou spřízněnost,
kterou nikdy nemohu přesně postihnout. Je tvrdý, bez emocí, odtažitý, vypočítavý, drsný. Prý je taky lakomý, ale já na něm vidím v první řadě jeho profesionální přístup. Umí dělat svou práci, nedá na žádné kecy a navzdory tomu, že kdykoli může, tak mi to pěkně zavaří, vím, že si mě oblíbil, i když jen nerad. Všimla jsem si, že zbystřil, Soustředil se na to, co mu někdo říkal, a nějak mu to hnulo žlučí. „Tak a teďka poslouchej, Mitchi, protože já už jsem ti řekl všechno, co jsem chtěl. V tomhle si teda přestáváme rozumět a já nechci, abys mi ten můj případ zpackal. Jo, to vím. Jo, to jsi přece říkal. Já jenom chci, aby bylo mezi námi jasno. Ten tvůj kluk ode mě dostal šanci tolikrát, kolikrát jsem mu ji chtěl dát, takže teď buď bude spolupracovat nebo ho hnedka strčíme tam, kde byl. Jo, tak si s ním ještě jednou promluv!“ Con pustil z výšky sluchátko, ne že by s ním úplně praštil, ale
dal si na tom záležet. Domluvil. Podíval se na mě skrz mlhu své podrážděnosti. Položila jsem mu na stůl hnědou obálku. Spustil nohy na zem. „Co to je?“ zeptal se příkře. Nakoukl dovnitř přes chlopeň a vyndal dopis, který jsem našla ve věcech Libby Glassové. Držel ho za růžky, aniž věděl, co to je. Jednou přelétl obsah očima a pak se zase obezřele vrátil na začátek. Pronikavě si mě změřil. Zastrčil dopis zpátky do obálky.

„Kde jste to vzala?“

„Matka Libby Glassové měla schované všechny její věci. Bylo to zastrčené v brožované knížce. Našla jsem to v pátek. Mohl byste na tom dát zkontrolovat otisky prstů?“

Studeně se na mě podíval. „Pročpak si napřed nepopovídáme o Sharon Napierové?“

Cítila jsem, jak ve mně hrklo strachy, ale neváhala jsem. „Je mrtvá,“ řekla jsem a natáhla jsem se po obálce. Třískl do ní pěstí, až jsem ucukla. Upřeně jsme se na sebe zadívali. „Řekl mi to známý z Las Vegas. Tak jsem se to dozvěděla.“

„Prd. Jela jste tam.“

„To je lež.“

„Tak sakra, nelžete mi,“ vyjel na mě.

To mi zvedlo mandle. „Chcete mě poučit o mých právech, poručíku Dolane? Chcete mi vydat potvrzení o uvědomění o mých právech podle ústavy? Tak já si to přečtu a podepíšu to, když myslíte. A pak zavolám svému.advokátovi, a až sem dorazí, můžeme hodit řeč. Co vy na to?“

„Děláte na tom případu čtrnáct dní a najednou je někdo mrtvý. Děláte ze mě vola a to vám nedaruju. A teď mi to vybalte pěkně na rovinu. Vždyť jsem vám říkal, abyste do toho nestrkala nos.“

„Ehm. Říkal jste, abych se nedostala do průseru, což jsem dodržela. Říkal jste, že byste rád, abych vám trochu pomohla najít spojitost mezi Libby Glassovou a Laurencem Fifem. A to jsem vám dala,“ řekla jsem a ukázala jsem na obálku.

Vzal ji a mrštil s ní do koše. Věděla jsem, že je to gesto. Zkusila jsem to jinak.

„No tak, Cone,“ řekla jsem. „Se smrtí Sharon Napierové jsem neměla nic společného. Vůbec nijak. Co si myslíte? Že bych se tam dohnala a zabila někoho, kdo by mohl pomoct? To jste blázen. V Las Vegas jsem vůbec nebyla. Byla jsem u Saltonského jezera, kde jsem mluvila s Gregem Fifem, a pokud mi nevěříte, zavolejte jemu!“ Zmlkla jsem a rozhořčeně jsem na něj zírala., aby ta nestydatá směsice pravdy a naprostých lží pronikla až k jeho zachmuřenému obličeji. „Jak jste věděla, kde je?“

„Protože jsem jí byla půldruhého dne na stopě přes nevadského soukromého detektiva jménem Bob Deitz. Po rozhovoru s Gregem jsem za ní chtěla jet do Vegas. Napřed jsem tam zavolala a zjistila jsem, zeji někdo provrtal kulkou. Jak myslíte, zeje z toho mně? Mohla by mi vysvětlit pár nejasností. Bez toho jsem na tom dost bledě. Sakra, vždyť je to osm let starý případ, tak už mě nechtě na pokoji!“

„Kdo věděl, že jste s ní chtěla mluvit?“

„To nevím. Jestli tím chcete říct, zeji někdo zabil proto, aby se mnou nemohla mluvit, tak myslím, že se pletete, ale krk bych za to dát nemohla. Podle toho, co jsem slyšela, naštvala si tam spoustu lidí. A na podrobnosti se mě neptejte, protože je neznám. Jenom vím, že někomu lezla do zelí.“

Seděl a zíral na mě, až mně došlo, že jsem se musela trefit do černého. Ty zvěsti, které mi donesl Bob Deitz, musely souhlasit s tím, na co přišla policie v Las Vegas, ať už to bylo cokoli. Já osobně jsem byla přesvědčená, že byla zavražděna proto, aby mlčela, že mě někdo sledoval a dostal se k ní právě včas, ale kdybych na sebe nechala ukázat prstem, byla bych ztracená. Nechápala jsem, k čemu by to mělo být dobré, a jen by mi to zabránilo v dalším vyšetřování. Pořád mi ještě nebylo moc do zpěvu z toho, že na ten výstřel lasvegasskou policii upozornil zřejmě ještě někdo jiný. Být o minutu déle v jejím bytě, dostala bych se do opravdové šlamastyky, která by mi moje vyšetřování mohla definitivně zatrhnout. Jakkoli jsem svého podílu na její smrti litovala, nehodlala jsem ji odčinit tím, že se nechám zatáhnout do jejích důsledků.

„Co jste ještě zjistila o Libby Glassové?“ zeptal se mě pak tónem, který se změnil v souladu s tématem rozhovoru.

„Nic moc. Teď se právě snažím logicky spojit pár informací, ale zatím se mi to moc nedaří. Kdyby ten dopis opravdu napsal Laurence Fife, pak můžeme dokázat aspoň tohle. Upřímně řečeno, doufám, že ho on nenapsal, ale Nikki si zjevně myslí, zeje to jeho rukopis. Něco mi na tom nesedí. Mohl byste mi dát vědět, jestli ty otisky odpovídají?“

Con netrpělivě odšoupl hromadu spisů, která mu ležela na stole. „Rozmyslím si to,“ řekl. „Nechci, abysme se kvůli tomu až tak moc bratříčkovali.“

„Věřte mi, my dva nikdy žádní velcí kamarádi nebudeme,“ řekla jsem. Kdo ví proč mu trochu změkly rysy, až jsem skoro myslela, že se usměje.

„Vypadněte odsud,“ zabručel.

Tak jsem šla.

Nasedla jsem do auta a vyjela jsem z centra. Odbočila jsem doleva na Anacondu a dojela jsem až k pláži. Byl nádherný den – slunečný a svěží – s tlusťoučkými obláčky dřepícími na obzoru. Tu a tam byly nějaké ty plachetnice, zřejmě naaranžované od obchodní komory, aby působily malebně kvůli turistům, kteří se trousili po chodníku a fotili jiné turisty sedící v trávě.

U Ludlowské pláže jsem vyjela do kopce a pak jsem zabočila do strmé postranní uličky, kde bydlela Marcia Threadgillová. Zaparkovala jsem a vyndala jsem si dalekohled, kterým jsem přejela její terasu. Všechny kytky byly na místě, a proč by ne, a všechny vypadaly zdravěji, než se mi líbilo. Po Marcii nebo sousedce, s níž byla na válečné noze, nebylo ani vidu, ani slechu. Přála jsem si, aby se stěhovala, abych si ji mohla vyblejsknout, jak vláčí dolů ke stěhováku padesátilibrové krabice plné knih. Dokonce bych se spokojila i s tím, kdybych ji zahlédla, jak se vrací z obchodu s obrovskou taškou plnou konzerv, které by jí svou tíhou protrhávaly dno. Znovu jsem zaostřila na její terasu a poprvé jsem si všimla, že do dřevěného přečnívajícího konce terasy o patro výš jsou ve skutečnosti zašroubované čtyři háky na závěsné květináče. Na háku u nejbližšího rohu visela ta mamutí kytka, kterou jsem už viděla předtím, ale ty ostatní tři byly prázdné.

Odložila jsem dalekohled a vešla jsem do domu. Zastavila jsem se na odpočívadle mezi prvním a druhým patrem a nahlédla jsem dolů přes zábradlí schodiště. Kdybych si stoupla správně, mohla bych svým foťákem zaostřit přesně v tom správném úhlu, abych si pořídila pěkný snímeček Marciiných dveří. Když jsem si to zjistila, vyšla jsem zase ven ke svému autu a odjela jsem do samoobsluhy Gateway. Potěžkala jsem několik pokojových rostlin v umělohmotových květináčích, až jsem našla jednu, která se mi přesně hodila do krámu – dvacetipětilibrový fortelný kmínek s řadami útočných, porůznu vyčnívajících mečovítých listů. Vybrala jsem pár načinčaných mašlí na dárky v odstínu hasičské červené a přáníčko k brzkému uzdravení se sentimentálními veršíky. To všechno mi zabíralo vzácný čas, který bych radši věnovala případu Nikki Fifeové, ale musím nějak splácet nájem a připadalo mi, že Kaliforns ké pojišťovně dlužím aspoň za čtrnáct dnů.

Vrátila jsem se zpátky a zaparkovala jsem před Marciiným bytem. Zkontrolovala jsem si fotoaparát, roztrhla jsem balíček, ve kterém byly zabalené ty mašle, a pár jsem jich elegantně zapíchla do plastikového květináče. Pak jsem dovnitř zastrčila přáníčko s podpisem naškrábaným tak, že jsem ho nemohla přečíst ani já. Vlekla jsem kytku, foťák a sebe s lehce tlukoucím srdcem po strmých betonových schodech do domu a nahoru do prvního patra. Kytku jsem postavila kousek od Marciina prahu a pak jsem vyšla nahoru na odpočívadlo, kde jsem se podívala na expozimetr, nastavila jsem si aparát a zaostřila jsem. Pěkný úhel, pomyslela jsem si. Tohle bude přímo umělecké dílo. Seběhla jsem zpátky dolů, zhluboka jsem se nadechla, zazvonila jsem u slečny Threadgillové, načež jsem se krkolomnou rychlostí vyřítila zase zpátky nahoru. Popadla jsem aparát a překontrolovala jsem si zaostření. Měla jsem to dokonale načasované.

Marcia Threadgillová otevřela dveře a překvapeně a zmateně zírala na tu kytku. Měla na sobě kraťasy a háčkovanou podprsenku od opalováček s vázáním kolem krku. V pozadí jako slyšitelné lízátko vyřvával sladký hlas Olivie NewtonovéJohnove. Chvíli jsem zaváhala, než jsem vykoukla přes zábradlí. Marcia se sklonila, aby to přáníčko vytáhla. Přečetla si ho, obrátila na druhou stranu a pak znovu zkoumala jeho líc a užasle přitom krčila rameny. Nakoukla dolů ze schodů, jako kdyby mohla dárce zahlédnout. Začala jsem fotit. Cvakání kinofilmového aparátu přehlušovala na plné pecky puštěná deska. Marcia odkráčela zpátky ke svému prahu a nonšalantně se předklonila, aby tu dvacetilibrovou kytku zvedla, aniž by se vůbec namáhala pokrčit kolena, jak nám všem radí gymnastické příručky. Sotva ji dopravila dovnitř, seběhla jsem dolů a ven na ulici, kde jsem dole na chodníku zaostřila, právě když se objevila na terase
a postavila kytku na zábradlí. A zmizela. Popošla jsem o pár metrů dozadu a nasadila jsem si teleobjektiv. Pak jsem se zatajeným dechem čekala.

Vrátila se zpátky, zřejmě s kuchyňskou židlí nebo s čím. Párkrát jsem si ji pěkně vyblejskla, jak leze nahoru. A jak jinak, zachytila si kytku drátem, vzepřela ji do výše ramen a tak dlouho napínala svaly, až se smyčkou na drátě strefila do háku nad hlavou. Byla to taková námaha, že sejí podprsenka vysoukala nahoru, a já jsem tak ulovila pěkný snímeček, na kterém Marcii Threadgillové vykukuje ven poměrně objemné poprsí. Tak tak jsem se stihla otočit, takže jsem sotva zahlédla, jak se honem rozhlédla kolem, aby zjistila, jestli si jejího obnažení nevšiml ještě někdo jiný. Když jsem se jako by nic ohlédla, byla pryč.

Než jsem si ten film dala vyvolat, přesvědčila jsem se, zeje správně datovaný a označený. Nicméně fotografie nám nemohly být moc platné, zvláště beze svědka, který by potvrdil mou výpověď, co se týče data, hodiny a okolností, ale aspoň by mohly úředníka z Kalifornské pojišťovny přesvědčit, aby se tomu případu věnoval, což bylo to nejlepší, v co jsem v tuto chvíli mohla doufat. S jeho zplnomocněním bych se tam mohla vrátit s videem a opravdovým fotografem a natočit pár záběrů, které by obstály před soudcem.

To jsem si mohla myslet, že na to nebude mít stejný názor. Andymu Motyčkovi je přes čtyřicet a pořád si ještě kouše nehty. V ten den pracoval na své pravé ruce a snažil se odhryzat to, co mu zbývalo z palce. Pouhý pohled na něho mě znervózňoval. Pořád jsem čekala, kdy si na kraji kůžičky u nehtu strhne velký trojúhelník masa. Cítila jsem, jak se mi obličej stahuje odporem a musela jsem se dívat doleva přes jeho rameno. Ještě jsem nedošla ani do půlky vysvětlování, a už vrtěl hlavou.

„To nemůžu,“ řekl rovnou. „Vždyť tahle buchta nemá ani advokáta. Příští týden máme dostat podepsanou zprávu od doktora. Nejde to. Nechce se mi to komplikovat. Čtyři tisíce osm set doláčů je pakatel. Jít k soudu by nás stálo deset klacků. To víš.“

„Já vím, ale –“

„Ale nic. Je to moc riskantní. Ani nevím, proč tě na ni Mac nasadil. Hele, já vím, že tě to míchá, ale co se dá dělat? Tyjí dáš záminku a ona rovnou půjde a najme si právníka. Ani se nenaděješ a už nás zažaluje o milión. To pusť z hlavy.“

„Provede to znovu někde jinde,“ řekla jsem.

Andy pokrčil rameny.

„Proč ztrácím čas takovouhle volovinou?“ řekla jsem a samou nespokojeností mi přeskakoval hlas.

„To je mi teda záhadou,“ řekl Andy konverzačně. „Ale dones nii ukázat ty fotky, až je budeš mít. Má velký kozy.“

„Jdi někam,“ řekla jsem a odešla jsem k sobě do kanceláře.

***

Na automatu jsem měla dva vzkazy. Ten první byl od Garryho Steinberga. Zavolala jsem mu.

„Nazdar, Kinsey,“ řekl, když nás spojili.

„Nazdar, Garry? Jak se vede?“

„Ujde to. Mám pro vás malou informaci,“ řekl. Z jeho tónu jsem poznala, že se cítí spokojený sám se sebou, ale to, co vzápětí řekl, mě přesto překvapilo.

„Našel jsem dnes ráno tu žádost Lylea Abernathyho o přijetí do pracovního poměru. Vypadá to, že se nějaký čas učil na zámečníka. U nějakého Fearse.“

„Na zámečníka?“

„Jo. Ráno jsem tomu chlapovi volal. To by se vám líbilo. Řekl jsem mu, že si Abernathy zažádal o místo u ozbrojené stráže a že si ho prověřuju. Fears se chvíli trochu kroutil, až nakonec přiznal, že ho musel vyrazit. Dostával z míst, kde Lyle pracoval, moc stížností na ukradené peníze a začal ho podezřívat, že jede v nějakých drobných krádežích. Nemohl to nikdy dokázat, ale zároveň si nemohl dovolit riskovat, tak Lylea propustil.“

„Panebože, to je něco,“ zaradovala jsem se. „To znamená, že Lyle se mohl do Fifeova domu dostat, kdykoli se mu zachtělo. A k Libby taky.“

„Vypadá to tak. Dělal u Fearse osm měsíců a určitě získal dost fortel na to, aby si to zkusil, podle toho, co tvrdí Fears. Pokud ovšem neměli bzučák na zloděje nebo něco takového.“

„Poslyšte, jediný fungující poplašný systém, jaký měli, byl velký německý ovčák, kterého přejelo auto šest neděl předtím, než Laurence Fife zemřel. Když toho psa zabili, byl se svou ženou a dětmi pryč.“

„Bezva,“ řekl Garry. „Nic, co byste po takové době mohla dokázat, ale aspoň by vás to mohlo přivést na správnou stopu. Co s tou žádostí? Chcete od ní kopii?“

„To by bylo skvělé. A co účty Laurence Fifea?“

„Ty mám u sebe, a až budu moct, tak se na ně podívám. Je toho hro mada. Jenom mě napadlo, že by vás zatím mohl zajímat ten zámečnický melouch.“

„Hrozně jste mi pomohl. Ježíši, ten kluk je ale pitomec.“

„To bych řekl. Mám další telefon. Ozvu se vám.“ Dal mi svoje domácí číslo, kdybych ho potřebovala. „Jste senzační. Díky.“

Druhý vzkaz byl od Gwen z K9 Korners. Telefon vzala jedna z jejích pomocnic. Než si Gwen vzala sluchátko, naslouchala jsem nejrůznějšímu psímu štěkání a kňučení. „Kinsey?“

„Jo, to jsem já. Poslechla jsem si váš vzkaz. Co se děje?“

„Máte čas přes oběd?“

„Moment. Podívám se do diáře,“ řekla jsem. Položila jsem dlaň přes mluvítko a podívala jsem se na hodinky. Byla jedna čtyřicet pět. Jedla jsem vůbec oběd? Měla jsem dnes vůbec snídani? „Ano. Mám čas.“

„Dobře. Dáme si za čtvrt hodiny sraz Pod palmami, jestli vám to vyhovuje.“

„Jasně. Dobře. Nashle za chvíli.“

Právě mi přinesli sklenici bílého vína, když jsem zahlédla Gwen, jak přichází přes zahrádku: vysoká a štíhlá, s šedými vlasy sčesanými z obličeje. Měla na sobě šedou hedvábnou blůzu s dlouhými nabíranými rukávy upnutými u zápěstí a tmavě šedou sukni, která zdůrazňovala její štíhlý pas a boky. Byla elegantní, sebevědomá – v tom se podobala Nikki – a chápala jsem, čím musely obě ženy Laurence Fifea přitahovat. Tušila jsem, že kdysi do stejné kategorie spadala i Charlotte Mercerová: žena na úrovni, žena s vybraným vkusem. Matně mě napadlo, jestli by Libby Glassová stárla taky tak dobře, kdyby zůstala naživu. Ve čtyřiadvaceti letech musela být mnohem nejistější, ale chytrá – dívka, jejíž svěžest a ctižádost mohly Laurence přitahovat, když už mu táhlo na čtyřicítku. Chraň nás všechny pánbůh před následky mužské menopausy, pomyslela jsem si.

„Dobrý den,“ řekla Gwen energicky a posadila se. Odložila si ubrousek vedle talíře, a když kolem prošla servírka, objednala si víno. Zblízka působila jemněji, hranatost jejích lícních kostí vyvažovaly velké hnědé oči, rozhodná ústa lehounce nabarvená narůžovo. Ale především to bylo v jejím chování: veselém, inteligentním, ženském a kultivovaném.

„Jak se mají všichni psi?“ zeptala jsem se.

Zasmála se. „Hnusně. Zaplaťpánbůh. Máme toho dnes až nad hlavu, ale chtěla jsem s vámi mluvit. Nebyla jste ve městě.“

„Vrátila jsem se až v sobotu. Snažila jste se mi dovolat?“

Přikývla. „Volala jsem vám do práce, myslím, že v úterý. Váš automat říkal, že jste v Los Angeles, tak jsem se vás snažila zastihnout tam. Telefon vzala nějaká naprostá slepice.“

„Arlette.“

„No, to je jedno, kdo to byl. Dvakrát popletla moje jméno, tak jsem zavěsila.“

Servírka přinesla Gwen víno.

„Už jste si objednala?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Čekala jsem na vás.“

Servírka si vyndala lístek na objednávku a podívala se na mě.

„Já si dám obložený talíř,“ řekla jsem.

„Doneste nám ho dvakrát.“

„S jakou zálivkou?“

„Z nivy.“

„Já si dám z oleje a octa,“ řekla Gwen a podala jídelní lístky servírce, která vzápětí odešla. Gwen obrátila svou pozornost ke mně.

„Rozhodla jsem se, že bych s vámi měla mluvit na rovinu.“

„O čem?“

„O mém bývalém milenci,“ řekla. Tvářejí mírně zčervenaly. „Uvědomila jsem si, že když vám neřeknu, kdo to byl, budete se na blind někam štvát a ztratíte spoustu času tím, že se budete snažit zjistit jeho jméno. Dělám s tím větší tajnosti, než je zdrávo.“

„Jakto?“

„Před pár měsíci zemřel na infarkt,“ řekla a zase se začala chovat rázně. „Poté, co jsem s vámi mluvila, jsem se ho snažila vypátrat sama. Jmenoval se David Ray. Byl to učitel. Vlastně učil Grega, a tak jsme se seznámili. Říkala jsem si, že by měl vědět, že se vyptáváte na Laurencovu smrt, nebo prostě že by vás vaše zvědavost k němu mohla dovést.“

„Jak jste ho našla?“

„Doslechla jsem se, že se se svou ženou odstěhoval do Saň Franciska. Musel bydlet v oblasti kolem zátoky, kde dělal ředitele na jedné ze státních škol v Oaklandu.“

„Proč jste mi to neřekla dřív?“

Pokrčila rameny. „Loajalita na špatném místě. Ochranářství. Byl to moc důležitý vztah a já jsem nechtěla, aby s tím měl po tak dlouhé době něco společného.“

Podívala se na mě a musela mi z obličeje vyčíst mou skepsi. Ruměnec na jejích tvářích téměř neznatelně potemněl.

„Já vím, že to zní divně,“ řekla. „Napřed vám odmítnu sdělit jeho jméno a pak je mrtvý a nedosažitelný, ale o to přesně jde. Kdyby ještě byl naživu, nevím, jestli bych vám to říkala.“

Napadlo mě, zeje to asi pravda, ale dělo se ještě něco jiného a já jsem nevěděla, co to je. Servírka nám donesla jídlo a následovalo pár milosrdných minut, během nichž jsme se zaměstnávaly krajíčky veky. Gwen si přerovnávala salát na talíři, ale moc nejedla. Byla jsem zvědavá, co mi ještě má co říct, ale měla jsem moc velký hlad na to, abych si s tím dělala starosti, dokud jsem něco nepojedla.

„Věděla jste, že má nemocné srdce?“ zeptala jsem se konečně. „Vůbec jsem to netušila, ale asi byl nemocný už léta.“

„Skončil ten vztah on nebo vy?“

Gwen se trpce usmála. „Udělal to Laurence, ale teď si tak říkám, jestli tomu David tak trochu nepomohl. Celý ten poměr mu musel nesnesitelně komplikovat život.“

„Řekl to své ženě?“

„Myslím, že ano. Po telefonu byla moc laskavá. Řekla jsem jí, že mě Greg poprosil, abych se ozvala,a ona na tu hru přistoupila. Když mi řekla, že David je mrtev, byla jsem… vůbec jsem nevěděla, co jí mám říct, ale samozřejmě jsem hned musela drmolit – to je mi ale líto, to je smutné… jako nějaký lhostejný divák, který se nějak zmůže na ty náležité poznámky. Bylo to hrozné. Příšerné.“

„Ona sama se o vašem vztahu nezmínila?“

„To ne. Na to byla příliš rezervovaná, ale přesně věděla, kdo jsem. Ale především je mi líto, že jsem vám to neřekla hned.“

„Nic se nestalo.“

„Jak vám to jinak jde?“

Zaváhala jsem. „Samé paběrky. Nic konkrétního.“

„Vy vážně čekáte, že po takové době na něco přijdete?“ Usmála jsem se. „To nikdy nevíte. Lidé začnou být nedbalí, když se cítí bezpečně.“

„To je asi pravda.“

Krátce jsme si popovídaly o Gregovi a Dianě a mých návštěvách u nich, které jsem značně sestříhala. Za deset minut tři se Gwen podívala na hodinky.

„Musím už jít,“ řekla a zalovila v kabelce po peněžence. Vyndala pětidolarovou bankovku. „Ozvete se mi?“

„Jasně,“ řekla jsem. Napila jsem se vína a dívala jsem se, jak vstává. „Kdy jste naposled viděla Colina?“

Stroze se mi zadívala do obličeje. „Colina?“

„Seznámila jsem se s ním v sobotu,“ řekla jsem, jakoby na vysvětlenou. „Napadlo mě, že by třeba Diana ráda věděla, zeje zpátky. Má ho ráda.“

„Ano, to má,“ řekla Gwen. „Ani nevím, kdy jsem ho viděla naposledy. Asi na té Dianině oslavě. Na oslavě, když skončila nižší střední školu. Proč se ptáte?“

Pokrčila jsem rameny. „Jen ze zvědavosti,“ řekla jsem. Doufala jsem, že pohled, který jsem na ni upřela, byl co nejstudenější. Na krku jí vyskočila jemně růžová skvrnka. Napadlo mě, jestli by se to před soudem dalo předvést jako detektor lži. „Postarám se o spropitné,“ řekla jsem.

„Dejte mi vědět, jak to jde,“ řekla už zase ležérně. Zasunula peníze pod talíř a odešla stejně rozhodným krokem, jaký ji donesl dovnitř. Dívala jsem se za ní s pocitem, že zůstalo nevypo vězeno něco velmi důležitého. O Davidu Rayovi mi mohla říct po telefonu. A především jsem si nebyla tak úplně jistá, že předtím o jeho smrti nevěděla. Hlavou mi bleskl Colin.

Přešla jsem dva bloky k Charlieho práci. Ruth psala podle diktafonu a irsty se jí hbitě míhaly po klávesnici. Byla moc rychlá.

„Je u sebe?“

Usmála se a pokynula mi dozadu. Neušlo jí jediné slůvko, když zcela ponořená do sebe překládala zvuk na papír bez jakýchkoli prostojů.

Vstrčila jsem hlavu do kanceláře. Seděl za svým pracovním stolem, bez saka, před sebou otevřený zákoník. Bezová košile, tmavě hnědá vesta. Když mě uviděl, pomalu se usmál. Opřel se a přehodil si ruku přes opěradlo své otáčecí židle. Tužku pohodil na stůl.

„Máš čas na večeři?“ zeptala jsem se.

„Co se děje?“

„Nic se neděje. To je návrh,“ řekla jsem.

„Šest patnáct.“

„Přijdu sem,“ řekla jsem a zase jsem zavřela dveře do kanceláře, v hlavě pořád ještě tu světlou košili a tmavě hnědou vestičku. Tak tohle tedy bylo sexy. Muž v nylonových bikinách, vepředu s tím vyčnívajícím hrbolkem, není ani zdaleka tak zajímavý jako muž v pěkném obleku. Charlieho oblek mi připomínal reklamu na Reesovu burákovou pomazánku, na které je nakousnutý krajíček namazaného chleba, a já jsem měla chuť na ten zbytek.

Vyrazila jsem k Nikkiinu domu na pláži.

***

Nikki mi otevřela ve staré šedivé mikině a sepraných džínách. Byla bosá, měla rozpuštěné vlasy, v jedné ruce štětec, prsty pocákané barvou v odstínu skořápek pekanových ořechů.

„Nazdar, Kinsey. Pojďte dále,“ řekla. Už mířila dovnitř na terasu a já jsem šla za ní. Za zašupovacími skleněnými dveřmi bylo vidět Colina, bez košile, v laclových montérkách, jak sedí se zkříženýma nohama před prádelníkem, který spolu natírali. Šuplíky měl venku, nastojato opřené o balkón, držátka odšroubovaná. Ve vzduchu byly cítit výpary terpentýnu a odstraňovače starých nátěrů, které se nikoli nepříjemně mísily s vůní eukalyptové kůry. Stranou bylo pohozených pár aršíků smirkového papíru, v přehybech doběla chlazených dřevěným prachem. Od urputného šmirglováiií vypadaly rozměkle. Slunce pražilo do zábradlí a pod prádelníkem byly rozprostřené noviny, aby se terasa nezašpinila.

Colin na mě pohlédl od práce, a když jsem vyšla na terasu, usmál se. Nos a tváře měl trošku dorůžova připálené od sluníčka, oči zelené jako mořská voda, holé paže růžové, v obličeji zatím ani stopa po nějakém chmýří. Vrátil se zpátky ke své práci.

„Chci se Colina na něco zeptat, ale řekla jsem si, že to zkusím napřed u vás,“ řekla jsem Nikki.

„Jasně, jen spusťte,“ odpověděla. Opřela jsem se o zábradlí. Namočila špičku svého štětce do piksličky s mořidlem a přebytečný nátěr si otřela o okraj. Colin vypadal, že ho natírání zajímá víc než náš rozhovor. Říkala jsem si, že i když má dobré odezírací schopnosti, je to asi trochu namáhavé snažit se sledovat konverzaci. Nebo si možná myslel, že dospělí jsou otravní.

„Dokázala byste si teď hned vzpomenout, jestli jste někdy během čtyřech až šesti měsíců před Laurencovou smrtí byla na jakoukoli dobu pryč z města?“

Nikki se na mě překvapeně podívala a zamrkala. Tohle zjevně nečekala. „Jednou jsem odjela na týden pryč. Můj otec dostal tehdy v červnu infarkt, takže jsem odletěla domů do Connecticutu,“ řekla. Pak se odmlčela a potřásla hlavou. „Myslím, že jedině tehdy. Co tím chcete dokázat?“

„Nevím. Totiž, asi vám to bude připadat přitažené za vlasy. Pořád si lámu hlavu s tím, že Colin říkal Gwen ‚tátova máma.‘ Zmínil se o tom od té doby?“

„Ne. Ani slůvkem.“

„Tak mě napadá, jestli neměl příležitost se někde s Gwen vidět, když jste byla pryč. Je moc chytrý na to, aby si ji spletl s vlastní babičkou, pokud mu ji někdo tak neoznačil.“

Nikki se na mě skepticky podívala. „No páni, to je pořádně dlouho. Nemohlo mu tehdy být víc než tři a půl.“

„Jo, já vím, ale před chvílí jsem se Gwen zeptala, kdy ho viděla naposled, a ona tvrdí, že to bylo na té Dianině oslavě.“

„To je asi pravda,“ řekla Nikki.

„Nikki, Colinovi tehdy muselo být čtrnáct měsíců. Já sama jsem ty fotky viděla. Vždyť se ještě choval v náručí.“

„No a?“

„No tak proč se na ni vůbec pamatoval?“

Nikki přetřela pruh mořidlem a chvíli se nad tím zamyslela. „Možná ho viděla někde v samoobsluze nebo se někde náhodou setkali s Dianou. Mohla ho vidět nebo on mohl vidět ji a nemuselo to mít nějaký zvláštní význam.“

„Možná. Ale já si myslím, že mi Gwen lhala, když jsem sejí na to zeptala. Kdyby o nic nešlo, tak proč by mi to neřekla? Proč to skrývat?“

Nikki se na mě dlouze zadívala. „Třeba prostě jen zapomněla.“

„Vadilo by vám, kdybych se zeptala jeho?“

„Ne, klidně se zeptejte.“

„Kde je to album?“

Ukázala přes rameno. Vrátila jsem se do obývacího pokoje, kde na stolku u pohovky leželo to album. Listovala jsem v něm, dokud jsem nenašla tu fotku s Gwen. Vyndala jsem ji ze čtyřech fotorůžků, které ji přidržovaly, a vrátila jsem se zpátky na terasu. Podala jsem ji Colinovi.

„Zeptejte se ho, jestli si dokáže vzpomenout, co se přihodilo, když ji viděl naposled,“ řekla jsem.

Nikki se natáhla a zaklepala mu na rameno. Podíval se na ni a pak na tu fotku a jeho oči se pátravě setkaly s mými. Nikki se ho na to posunky zeptala. Obličej se mu uzavřel jako květ denivky, když zapadne sluníčko.

„Coline?“

Odvrátil obličej a začal zase natírat.

„Hajzlík jeden,“ řekla bodře. Šťouchla do něj loktem a znovu se ho na to zeptala.

Colin ji odbyl pokrčením ramen. Pečlivě jsem zkoumala jeho reakci.

„Zeptejte se ho, jestli byla tady.“

„Kdo, Gwen? Co by tady dělala?“

„Já nevím. Proto se ptáme jeho.“

Podívala se na mě napůl pochybovačně, napůl nevěřícně. Váhavě se k němu otočila. Mluvila s ním posunky a překládala mi to. Moc sejí to nezamlouvalo.

„Byla Gwen někdy tady nebo v tom druhém domě?“

Colin pozoroval její obličej a v jeho vlastní tváři se pozoruhodně zračila nejistota a ještě něco jiného – rozpaky, tajemství, strach.

„Já nevím,“ řekl nahlas. Souhlásky se slily jako inkoust na vlhkém papíře a jeho tón vyjadřoval jakousi umíněnou nedůvěru.

Přejel mě očima. Zničehonic mi blesklo hlavou, jak jsem v šesté třídě poprvé slyšela slovo šoustat. Jeden spolužák mi řekl, ať se jdu zeptat tetičky, co to znamená. Vycítila jsem, zeje to léčka, i když jsem nevěděla, v čem spočívá.

„Řekněte mu, zeje to v pořádku,“ řekla jsem jí. „Řekněte mu, zeje vám to jedno.“

„To teda rozhodně není,“ odsekla.

„Ale no tak, Nikki. Je to důležité, ale co na tom po těch letech sejde.“

Pak se s ním pustila do krátké debaty, jen oni dva, gestikulovali jako šílenci – v hádce prstů. „Nechce o tom mluvit,“ řekla opatrně. „Spletl se.“

Nemyslela jsem si to a cítila jsem, jak to ve mně hrklo vzrušením. Colin nás teď pozoroval a snažil se vycítit, co si povídáme.

„Vím, že to zní divně,“ zkusila jsem to, „ale napadá mě, jestli mu to neřekl Laurence – že to je jeho matka.“

„Proč by to dělal?“

Podívala jsem se na ni. „Třeba je Colin přistihl, když se objímali nebo tak.“

Nikki chvíli tupě zírala a pak se zamračila. Colin nejistě čekal a střídavě se díval na ni a na mě. Nikki na něj znovu zagestikulovala. Sklonil hlavu a vypadal rozpačitě. Znovu naléhavěji zopakovala posunky. Colin zavrtěl hlavou, ale ten pohyb pramenil spíš z obezřetnosti než z nevědomosti.

Nikkiin výraz se změnil. „Právě jsem si na něco vzpomněla,“ řekla. Rychle zamrkala a krev sejí vehnala do tváří. „To Laurence si sem vyjel. Řekl mi, že sem Colina přivezl o tom víkendu, kdy já jsem byla na východě. Greg a Diana zůstali doma s paní Vossovou. Oba dva měli naplánované nějaké schůzky.nebo co, ale Laurence říkal, že oni dva – on a Colin – si vyrazili napláž, aby se trochu dostali ven.“

„Bezva,“ řekla jsem ironicky. „Ve třech a půl letech by stejně ničemu nerozuměl. Dejme tomu, zeje to pravda. Dejme tomu, že tady byla.“

„Opravdu nestojím o to, v tom pokračovat.“

„Ještě jednu jedinou otázku,“ řekla jsem. „Jen se ho zeptejte, proč jí říkal, ‚tátova máma.‘ Zeptejte se, proč ta ‚tátova máma.‘“

Váhavě Colinovi přetlumočila mou otázku, ale jeho obličej se rozzářil úlevou. Popadl se za hlavu a okamžité jí odpověděl.

„Měla šedé vlasy,“ sdělila mi Nikki. „Připadala mu jako babička, když tady byla.“

Všimla jsem si v jejím hlase záblesku zlosti, ale ovládla se, jedině kvůli němu. Láskyplně mu prohrábla vlasy.

„Mám tě moc ráda,“ řekla mu. „Je to v pořádku. Opravdu.“

Colinovi se ulevilo, ale Nikkiiny šedé oči napětím ztmavly jako uhel.

„Laurence ji nenáviděl,“ řekla. „To nemohl.“

„Já se to jen snažím odhadnout z toho, co víme,“ řekla jsem. „Mohlo to být úplně nevinné. Třeba se sešli na drink a bavili se o tom, jak to jde dětem ve škole. Opravdu nevíme nic najisto.“

„Do prdele,“ zamumlala. Měla ponurou náladu.

„Nezlobte se na mě,“ řekla jsem. „Já se jen snažím tu věc nějak seřadit, aby dávala smysl.“

„Ani trochu tomu nevěřím,“ vyhrkla.

„Chcete mi namluvit, že byl moc hodný na to, aby něco takového provedl?“

Položila štětec na papír a otřela si hadříkem ruce.

„Třeba bych si ráda zachovala pár iluzí.“

„Já vám je vůbec neberu,“ řekla jsem. „Ale nechápu, proč si z toho děláte hlavu. Přivedla mě na to Charlotte Mercerová. Říkala, že byl jako kocour, který pořád čmuchá kolem stejné pavlače.“

„Tak jo, Kinsey. Tím jste to dokázala.“

„Ne, to bych neřekla. Zaplatila jste mi pět táců, abych vypátrala, co se stalo. Když se vám ty odpovědi nelíbí, můžu vám ty prachy vrátit.“

„Ne, to je jedno. Vykašlete se na to. Máte pravdu,“ řekla.

„Chcete, abych to vypátrala nebo ne?“

„Chci,“ řekla rezolutně, ale do očí se mi znovu nepodívala. Omluvila jsem sejí a brzy nato jsem odešla. Připadala jsem si skoro deprimované. Pořád jí na něm záleželo a já jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Až na to, že nikdy nic definitivně nekončí – zvlášť, když se jedná o vztahy mezi muži a ženami. Tak proč jsem si připadala provinile, že dělám svou práci?

Vešla jsem do domu, kde pracoval Charlie. Čekal nahoře na schodech, sako přes rameno, kravatu povolenou.

„Co se ti stalo?“ zeptal se, když uviděl můj obličej.

„Ani se neptej,“ řekla jsem. „Pokusím se získat stipendium na školu pro sekretářky. Něco jednoduchého a spořádaného. Nějaký flek na úřadě.“

Vyšla jsem až k němu a trochu jsem se zaklonila, abych se na něj podívala. Bylo to, jako kdybych zničehonic vstoupila do magnetického pole, jako ty dva hrací magnety, když jsem byla malá – jeden černý, druhý bílý. Když je člověk držel na pozitivních pólech půl palce od sebe, s klapnutím se k sobě přisály. Tvářil se vážně, byl tak blízko, oči upíral na moje ústa, jako kdyby si mě mohl vůlí přitáhnout k sobě. Celých deset vteřin jsme stáli jako zasažení bleskem. Pak jsem se trochu odtáhla, protože na takovou intenzitu jsem nebyla připravená.

„Ježíši,“ řekl skoro překvapeně a pak se tiše zasmál, zvukem, který jsem dobře znala.

„Potřebuju se napít,“ řekla jsem.

„To není všechno, co potřebuješ,“ řekl jemně.

Usmála jsem se a přešla jsem to. „Doufám, že umíš vařit. Já totiž ne.“

„Hele, má to jeden menší háček,“ řekl. „Hlídám dům svému partnerovi. Odjel pryč z města a musím mu nakrmit psy. Můžeme si dát něco k snědku u něho.“

Zamkl kancelář a sešli jsme po zadním schodišti k malému parkovišti, které sousedilo s domem, kde pracoval. Otevřel dvířka u svého auta, ale já už jsem byla na cestě ke svému, které stálo zaparkované na ulici.

„Ty mi nevěříš, když řídím?“

„Koleduju si o pokutu, jestli s tím tady zůstanu stát. Pojedu za tebou. Nerada se někde ocitnu bez vlastní káry.“

„Káry? Ty říkáš svému autu ‚kára‘ jako v šedesátých letech?“

„Jo, přečetla jsem si to v jedné knížce,“ řekla jsem suše.

Obrátil oči v sloup a se zjevnou rezignací se shovívavě usmál. Nasedl do svého auta a naschvál počkal, dokud jsem nedošla ke svému. Potom se pomalu rozjel. Jel pomalu, abych za ním mohla jet, aniž bych zabloudila. Viděla jsem, jak mě občas pozoruje ve zpětném zrcátku.

„Ty hajzle jeden rajcovná,“ řekla jsem mu v duchu a pak jsem se mimoděk otřásla. Působil tak.

Jeli jsme na pláž k domu Johna Powerse. Charlie řídil beze spěchu, l jako obvykle fungoval na poloviční obrátky. Cesta se začínala klikatit a nakonec jeho vůz zpomalil, aby zahnul strmou uličkou doleva, nedaleko Nikkiiny vilky, pokud jsem to odhadovala správně. Zaparkovala jsem své auto vedle jeho, předkem z kopce, a doufala jsem, že to moje ruční brzda vydrží. Powersův dům byl zprava přilepený ke kopci, s přístřeškem pro auta přímo před nosem a zvlášť parkovacím prostranstvím pro dvě auta. Přístřešek; byl obehnaný bílým laťkovým plotem, jehož dvě poloviny tvořily vrata zamčená na zámek. To, co bylo zaparkované uvnitř, jsem odhadovala na jeho auto.

Charlie vystoupil a počkal, až jsem zepředu obešla své auto. Stejně jako Nikkiin dům, i tenhle stál nahoře na útesu, asi tak šedesát až sedmdesát stop nad pláží. Skrz přístřešek prosvítala skvrnitá plocha trávníku, kousíček dvora. Šli jsme po úzké cestičce za domem a Charlie nás vpustil do kuchyně. Psi Johna Powerse patřili k těm, které nesnáším: hupsali, štěkali, slintali a drápy měli jako žraloci tesáky. Smrdělo jim z tlamy. Jeden byl černý a druhý měl barvu tlející velryby, kterou moře před měsícem vyvrhlo na pláž. Oba byli obrovští a umíněně se stavěli na zadní, aby se mi podívali do obličeje. Odtahovala jsem od nich hlavu, rty sevřené, aby náhodou nenásledovaly vlhké, mlaskavé hubičky.

„Charlie, mohl bys mi s tím pomoct?“ odvážila jsem se procedit skrz zaťaté zuby. Sotva jsem promluvila, olízl mě jeden z nich přímo na pusu.

„Tootsie! Moe! Necháte toho!“ okřikl je.

Otřela jsem si rty. „Tootsie a Moe?“

Charlie se zasmál a oba je odvlekl za obojky do kumbálu, kde je zavřel. Jeden začal výt a druhý štěkat.

„Prokristapána. Pusť je ven,“ řekla jsem. Otevřel dveře a oba se vyřítili s jazyky vyplazenými jako plátky lančmítu. Jeden ze psů oddusal do vedlejšího pokoje a přihnal se zpátky s vodítkem v tlamě. To jako mělo být roztomilé. Charlie jim oběma přidělal vodítka, zatímco se různě vzpínali a kropili podlahu loužičkami.

„Uklidní se, když je vyvenčím,“ poznamenal Charlie. „Jsou trochu jako ty.“ .

Zašklebila jsem se na něho, ale vypadalo to, že mi nezbyde nic jiného než ho následovat hlavními dveřmi ven. Po trávě byly různé psí bobky. Dolů k pláži se křivolace svažovalo uzounké dřevěné schodiště, které místy přecházelo v holou zem a kamení. Byl to hazardní sestup, zvlášť se dvěma skoro půlmetrákovými trotly, kteří v každém zákrutu prováděli výskoky a piruety.

„John chodí přes oběd domů, aby je nechal proběhnout,“ řekl mi Charlie přes rameno.

„To dělá dobře,“ řekla jsem a opatrně jsem sestupovala po srázu útesu, zcela soustředěná na své nohy. Naštěstí jsem měla tenisky, které sice vůbec nedrhly, ale zato aspoň neměly podpatky, které by se zaklínily do puchřejících schodů a vymrštily mě šipkou do Pacifiku.

Pláž pod námi byla dlouhá a úzká, lemovaná strmými skalami. Psi pobíhali z jednoho konce na druhý, ten černý se zastavil, aby vyplodil velkou hroudu, zadnici v podřepu, oči skromně sklopené. Ježíši, napadlo mě, to je všechno, co psi umějí? Odvrátila jsem zrak. Teda fakt, bylo to všechno tak vulgární. Našla jsem sedátko na kameni a snažila jsem se vypnout. Potřebovala jsem si odpočinout, dlouhou dobu, během níž bych si nemusela dělat starosti s ničím jiným než se sebou. Charlie házel klacky, které psi neomylně nechytali.

Když to psí skotačení konečně skončilo, vypotáceli jsme se společně nahoru po schodech. Sotva jsme dorazili dovnitř, psiska sebou šťastně hodila na velkou oválnou rohož v obývacím pokoji a začala ji cupovat na cucky. Charlie odešel do kuchyně, odkud jsem zaslechla chrastění kontejnerů na led.

„Co chceš k pití?“ zavolal.

Došla jsem ke dveřím do kuchyně. „Víno, jestli máš.“

„Bezva. Je tam nějaké v lednici.“

„To děláš často?“ zeptala jsem se a ukázala jsem na ty čokly. Pokrčil rameny a znovu naplnil vodou misky na led. „Každé tři nebo čtyři neděle. Přijde na to,“ řekl a usmál se na mě. „Vidíš? Jsem lepší, než sis myslela.“

Zakroužila jsem ukazovákem ve vzduchu, abych mu ukázala, jak z toho jdu do vrtule, ale ve skutečnosti jsem si opravdu myslela, zeje to od něj hezké, starat se o ty psy. Nedokázala jsem si představit, že by Powers našel nějaký psinec, kde by mu je pohlídali. Musel by je dát do zoo. Charlie mi podal sklenici vína a sám si nalil bourbon s ledem. Opřela jsem se o futro.

„Věděl jsi, že Laurence měl kdysi poměr s matkou Sharon Napierové?“

Překvapeně se na mě podíval. „To si děláš srandu.“

„Nedělám. Očividně se to stalo nějakou dobu předtím, než pro něj Sharon začala dělat. Z čehož usuzuju, že její ‚zaměstnání‘ bylo kombinace vydírání a pomsty. Což by mohlo vysvětlovat to, jak se k němu chovala.“

„Kdo ti to řekl?“

„Proč na tom záleží?“

„Protože to je kec,“ řekl. „Jméno Napierová pro mě nikdy nic neznamenalo, a to jsem ho znal léta.“

Pokrčila jsem rameny. „To samé jsi tvrdil o Libby Glassové,“ odpověděla jsem mu.

Charlie začal blednout. „Ježíši, ty nikomu nic nepromineš, vid?“ Přešel do obývacího pokoje a já za ním. Sedl si do proutěného křesílka, které pod jeho váhou zaskřípělo.

„Tak proto jsi tady? Kvůli práci?“ zeptal se.

„Vlastně ne. Vlastně je to přesně naopak.“

„Což je co?“

„Přišla jsem sem, abych před prací utekla,“ řekla jsem.

„Tak proč ty otázky? Proč ten křížový výslech? Víš, co pro mě Laurence znamená, a nechci, abys mě zneužívala.“

Cítila jsem, jak mi tuhne úsměv a samými rozpaky mi tvrdnou rysy.

„To si myslíš?“ zeptala jsem se.

Podíval se na svou skleničku a opatrně promluvil. „Jsem si vědom skutečnosti, že máš něco na práci. To beru a nestěžuju si na to. Pomůžu ti, kde můžu, ale bez výslechů na každém kroku se obejdu. Řekl bych, že asi nemáš ani potuchy, jaké to je. Měla bys vidět tu proměnu, jaká se s tebou stane, když začneš mluvit o vraždě.“

„Promiň,“ řekla jsem odměřeně. „Já ti to nedělám naschvál. Když získám nějakou informaci, potřebuju si ji ověřit. Nemůžu si dovolit hned všemu slepě věřit.“

„Ani mně?“

„Proč to děláš?“ řekla jsem a skoro se mi přitom zadrhával hlas.

„Jenom si snažím ujasnit pár věcí.“

„Hele. To ty jsi za mnou přilezl. Vzpomínáš si?“

„V sobotu. To jo. Jenže dneska jsi za mnou přilezla ty. A tedka ze mě taháš rozumy, a to se mi nelíbí.“

Zírala jsem na podlahu a připadala jsem si křehká a pokořená. Nelíbilo se mi, že mě utřel, a to mě štvalo. Strašně. Začala jsem vrtět hlavou. „Mám za sebou těžký den. Tyhle kecy vážně nemám zapotřebí.“

„Já mám taky za sebou těžký den,“ řekl. „Co má být?“

Položila jsem svou sklenici vína na stůl a popadla jsem kabelku.

„Jdi do prdele,“ řekla jsem jemně. „Prostě se běž vycpat.“

Šla jsem do kuchyně. Psi zvedli hlavu a dívali se, jak jdu kolem. Byla jsem naštvaná a oni pokorně sklopili oči, jako kdybych jim to roz hodně dala najevo. Charlie se nepohnul. Třískla jsem zadními dveřmi a nasedla jsem do auta. Rázně jsem nastartovala a se svištěním jsem vycouvala po příjezdové cestě. Když jsem vyjížděla na silnici, zahlédla jsem Charlieho, jak stojí u přístřešku na auta. Zařadila jsem jedničku a odjela jsem.

23

Vždycky jsem špatně snášela porážku, zvlášť od mužů. Uklidnila jsem se až za hodinu poté, co jsem dorazila domů. Osm hodin a já jsem pořád ještě nic nejedla. Než jsem zasedla k pracovnímu stolu, nalila jsem si velkou sklenici vína. Vyndala jsem několik čistých kartotéčních lístků a dala jsem se do práce. V deset jsem si dala večeři – sendvič z pšeničného chleba s vajíčkem natvrdo nakrájeným na plátky, který jsem zhltla horký se spoustou soli a majonézy. V tu chvíli už jsem všechny své informace svěřila kartičkám, které jsem si připevnila na svou vývěskovou tabuli.

Načrtla jsem si celý příběh a dopřála jsem si nad ním popřemýšlet. Proč právě teď? V tuhle chvíli jsem nemohla dělat nic moc jiného. Zdálo se být pravděpodobné, že o tom víkendu, co zabili toho německého ovčáka, se někdo vloupal k Fifeům domů, když Nikki a Laurence byli s Colinem a Gregem u Saltonského jezera. Taky vypadalo pravděpodobně, že Sharon Napierová po Laurencově smrti s něčím vyrukovala – což byl (možná) důvod, proč ji teď samotnou zavraždili. Začala jsem si dělat seznamy, systematizovat všechny informace spolu s napůl zformulovanými myšlenkami, které se mi honily hlavou. Seznamy napsané na stroji jsem si seřadila podle abecedy, začínaje Lylem Abernathym a Gwen.

Nevyloučila jsem myšlenku, že do toho mohl být zapletený Greg s Dianou, ačkoli představa, že by jeden z nich mohl zabít Laurence, natož pak Libby Glassovou, mi nějak nešla do hlavy. Připsala jsem na svůj seznam i Charlotte Mercerovou. Byla rozmazlená a škodolibá a bylo mi jasné, že nešetřila energií či financemi, jen aby to na světě šlapalo přesně tak, jak chce ona. Mohla si i někoho najmout, pokud se nechtěla obtěžovat s tím, aby ho zavraždila sama. A pokud zabila jeho, proč ne i Libby Glassovou? Proč ne Sharon Napierovou, jestli ta na to přišla? Rozhodla jsem se, že bych se mohla chytře přeptat na aerolinkách, abych zjistila, jestli se v době, kdy Sharon zemřela, její jméno objevilo na nějakém ze seznamů pasažérů do Las Vegas. To byla jedna stránka věci, na kterou jsem předtím nepomyslela. Poznamenala jsem si to. Na mém seznamu stále zůstával Charlie Scorsoni. To mě zneklidnilo, když jsem si to uvědomila.

Někdo zaklepal na dveře. Mimovolně jsem sebou cukla, jak se ve mně vzedmul adrenalin. Podívala jsem se na hodinky: za pět minut půl jedné v noci. Srdce mi bušilo tak zběsile, až se mi z toho třásly ruce. Přešla jsem ke dveřím a nachýlila jsem hlavu.

„Kdo je?“

„To jsem já,“ řekl Charlie. „Můžu dovnitř?“

Otevřela jsem. Charlie se opíral o futro. Bez saka. Bez kravaty. V teniskách bez ponožek. Jeho hezká hranatá tvář vypadala ustaraně a zaraženě. Zapátral mi očima v obličeji a pak sklopil zrak. „Vyjel jsem na tebe moc zostra. Promiň,“ řekl.

Zkoumavě jsem si prohlížela jeho obličej. „Měl jsi oprávněnou stížnost,“ řekla jsemVěděla jsem, že navzdory tomu, co říkám, mám neústupný tón. Taky jsem věděla, že mu to chci dát sežrat. Stačilo mu se na mě podívat, aby odhadl můj skutečný postoj, a to ho trochu zpražilo.

„Prokristapána, to si nemůžeme prostě popovídat?“ řekl.

Přejela jsem ho pohledem a poodešla jsem ode dveří. Vešel dovnitř. a zavřel za sebou. Opřel se o dveře a s rukama v kapsách mě sledoval, jak se potloukám pokojem, až jsem zakroužila zpět ke svému stolu, kde jsem začala sundávat kartičky a sklízet papíry.

„Co ode mě chceš?“ zeptal se bezmocně.

„Co chceš ty ode mě?“ vyštěkla jsem. Přistihla jsem se a zvedla jsem ruku. „Promiň. Nechtěla jsem mít tenhle tón.“

Zíral na podlahu, jako kdyby se snažil rozhodnout, kam teď. Sedla jsem si do čalouněného křesílka vedle pohovky a přehodila jsem si nohy přes polstrování na opěradle.

„Chceš něco k pití?“ zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou. Přešel ke gauči, sesul se na něj a zaklonil hlavu. V obličeji vypadal vrásčitě, na čele měl rýhy. Jeho nazrzlé vlasy vypadaly, jako kdyby si je nejednou prohrábl rukou. „Nevím, co si mám s tebou počít,“ řekl.

„Co se dá dělat?“ zeptala jsem se. „Já vím, že jsem někdy mrcha, ale proč bych nebyla? No vážně, Charlie. Na to, abych si nechala valit klíny do hlavy, jsem už moc stará. A abych pravdu řekla, v tomhle pří pádě nevím, kdo komu co provedl. Začal sis s tou hádkou ty nebo já?“ Pousmál se. „No dobře, tak jsme tedy oba občas netykavky. Je to tak dost fér?“

„Já už nepoznám, co je to fér. Já už se v tom v ničem nevyznám.“

„Slyšela jsi někdy o kompromisu?“

„No jasně,“ řekla jsem. „To je, když se vzdáš půlky věcí, které chceš. To je, když tomu druhému dáš půlku toho, co právem patří tobě. To už jsem udělala mockrát. Je to ksindl.“

Zavrtěl hlavou a unaveně se usmál. Jak jsem tak na něho zírala, připadala jsem si válkychtivě a tvrdohlavé. Už toho dal víc než já, a přesto jsem nebyla schopna ustoupit. Skepticky si mě změřil.

„Co tím myslíš, když na mě takhle koukáš?“ zeptal se. Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem mlčela. Naklonil se a zatahal mě za bosou nohu, jako kdyby na sebe chtěl upozornit. „Držíš si mě od těla, víš to?“ řekl. „Nepovídej. Myslíš, že v sobotu večer taky?“

„Kinsey, dovolilas mi se k tobě přiblížit jedině při sexu. Co si z toho mám jako vybrat? To tě mám honit po bytě s vystrčeným pérem?“ V duchu jsem se usmála a doufala jsem, že to na mě není vidět. Stejně mi to vyčetl v očích. „Jasně, proč ne?“ řekla jsem.

„Nemám pocit, že bys byla zvyklá na chlapy,“ řekl a vyhnul se mi pohledem. Potom se poopravil. „Ne na chlapy,“ dodal. „Nemám pocit, že bys byla zvyklá ve svém životě vůbec někoho mít. Řekl bych, že sis zvykla na to, že si jedeš po vlastním prkně. Nic proti tomu. Já v zásadě žiju stejně, ale tohle je něco jiného. Myslím, že bychom si na to měli dát bacha.“

„Na co?“

„Na tenhle vztah,“ řekl. „Nechci, abys mě vynechávala. Nemysli si, že to na tobě nepoznám. Někdy zmizíš jako střela a já to nemůžu překousnout. Budu se snažit neprovokovat, budu se sám snažit nebýt hajzl, to ti slibuju. Hlavně neutíkej. Neodtahuj se ode mě. Ty se vždycky automaticky zašprajcuješ –“ Pak zmlkl.

„Omlouvám se,“ řekla jsem. Musela jsem si odkašlat. „Omlouvám se. Já vím, že to dělám. Nevím, kdo za to mohl, ale tys mě vytočil a já vylítla.“

Vztáhla jsem k němu ruku. Vzal ji a zmáčkl mi prsty. Dlouho se na mě díval. Vzal mě za konečky prstů, lehce, nenucené je políbil, a přitom mě celou dobu pozoroval. Připadala jsem si, jako kdyby mi někdo dole v zádech otočil vypínačem. Otočil mi ruku a přitiskl mi svá ústa do dlaně. Nechtěla jsem, aby to dělal, ale všimla jsem si, žejsem tu ruku neodtáhla. Hypnotizované jsem ho pozorovala, se smysly otupenými žárem, který ve mně hořel kdesi hluboko, kdesi dole. Bylo to, jako když začne doutnat hromada hadrů, jakási temná stránka mého já, zasutá někde pod schody, něco, před čím nás na základní škole varovali při hodině požární ochrany. Plechovky od barev, kanystry s benzínem– stlačené plyny. Stačila jediná jiskřička, někdy ani to ne. Cítila jsem, jak zavírám oči, jak se mi proti mé vůli otvírají ústa. Cítila jsem, že se Charlie hýbe, ale nebyla jsem to schopná vnímat. Vzpamatovala jsem se, až když mi k
lečel mezi nohama a s ústy na mých nahých prsou mi stahoval tričko. Křečovitě jsem ho sevřela, sklouzla jsem dolů a přitiskla jsem se k němu. Trochu mě nadzdvihnul a podložil mi ruce pod zadek. Do té chvíle, do toho okamžiku, jsem netušila, jak moc ho chci, ale zvuk, který jsem ze sebe vydala, byl primitivní, a on vášnivě a prudce reagoval. Potom jsme se v pološeru milovali na podlaze, stůl odstrčený stranou. Dělal mi věci, o kterých jsem četla jen v knížkách. Když to skončilo, třásly se mi nohy a bušilo mi srdce. Zasmála jsem se a on, s obličejem zabořeným do mého břicha, se zasmál taky.

Ve dvě ráno už byl pryč. Na druhý den měl práci a já taky. Přesto mi scházel, když jsem si čistila zuby a culila jsem se na sebe do zrcadla v koupelně. Na bradě jsem měla růžové škrábance od vousů. Moje vlasy vypadaly, že stojí všechny v jedné řadě. Sotva existuje něco blazeovanějšího než sebeuspokojení, kterým člověk oplývá poté, co ho někdo důkladně a zdatně oprcal, ale přesto jsem ze sebe byla tak trochu na rozpacích. To nedělalo dobrotu, nebylo to profesionální. Obvykle se úzkostlivě vyhýbám osobním stykům s kýmkoli, kdo je spojen s případem. Mé sexuální hrátky s Charliem byly pošetilé, neprofesionální a teoreticky by mohly být i nebezpečné. Někde v hloubi duše mi to nedalo, nepřipadalo mi to správné, ale když mně se tak líbilo, jak mi to dělá. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem naposledy narazila na takhle vynalézavého muže. Reagovala jsem na něho na úrovni tělesné chemie –jako krystalky sod
íku vhozené do bazénu, jiskřící a tancující na vodě jako světýlka. Kdysi jsem měla přítele, který řekl: „Jakmile je někde sex, snažíme se vytvořit vztah, který by za to stál.“ Nad tím jsem teď přemýšlela a uvědomila jsem si, že brzy začnu tohle dělat s ním – začnu k němu být připoutaná, začnu si vymýšlet, začnu se přichytávat citovými úponky jako hrachor, který se pne po provázku. Taky jsem z toho měla obavy. Sex byl bezvadný, ale zůstávala skutečnost, že pořád ještě vedu vyšetřování a žejsem Charlieho ještě nevyškrtla ze svého seznamu. Nemyslela jsem, že náš fyzický vztah mi o něm zamlžil úsudek, ale jak jsem to mohla vědět? Opravdu jsem si to nemohla dovolit riskovat. Pokud jsem si tak samozřejmě jen rozumově nezdůvodňovala svůj sklon k odtažitosti. Byla jsem poslední dobou snad až příliš opatrná? Opravdu jsem se tak vyhýbala důvěrnému vztahu? Toužila jsem ho zapudit do role „možn
ého podezřelého“, abych tak ospravedlnila svou vlastní neochotu riskovat? Byl to sympatický muž – chytrý, laskavý, zodpovědný, přitažlivý, vnímavý. Co jsem proboha chtěla?

Vypnula jsem světlo v koupelně a odestlala jsem si postel, což nebylo nic než na délku složená prošívaná deka na gauči. Mohla jsem rozložit pohovku a odestlat si pořádně – prostěradla, polštář, náležitou noční košili. Místo toho jsem si přetáhla přes hlavu to staré tričko a zalezla jsem do záhybu deky. Díky mému tělesnému teplu mi z rozkroku stoupala sexuální vůně. Zhasla jsem lampu na pracovním stole a ve tmě jsem se usmála. Při vzpomínce na jeho ústa na mém těle jsem se zachvěla. Možná, že teď není vhodná doba to analyzovat, napadlo mě. Možná, že je čas si to rozmyslet a přizpůsobit se. Spala jsem jako zabitá.

Ráno jsem se vysprchovala, vynechala jsem snídani a dorazila jsem do práce v devět. Odemkla jsem si a spojila jsem se službou pro nepřítomné. Volal Con Dolan. Vytočila jsem policejní stanici v Santa Terese a chtěla jsem ho k telefonu.

„Co je,“ zabručel, už od rána naštvaný na celý svět.

„Tady Kinsey Millhoneová,“ řekla jsem.

„Jo? Co chcete?“

„Pane poručíku, to vy jste volal mě!“ Úplně jsem slyšela, jak zamrkal.

• „Aha. To je fakt. Mám tady laboratorní zprávu na ten dopis. Žádné otisky prstů. Jenom šmouhy, takže je to na draka.“

„Do prdele práce. A co ten rukopis? Ten pasuje?“

„Stačí na to, abychom byli spokojení,“ řekl. „Dal jsem ho Jimmymu, aby se na něj mrkl, a říká, že je legitimní. Máte ještě něco?“

„Teď zrovna nic. Ale mohla bych se za pár dní zastavit a promluvit si s vámi, jestli vám to vyhovuje.“

„Zavolejte předem,“ řekl.

„Spolehněte se,“ odpověděla jsem.

Vyšla jsem na balkón a zírala jsem dolů na ulici. Něco tady nehrálo. Byla jsem skoro přesvědčená, že ten dopis byl podvržený, ale teď byl potvrzený a ověřený.To se mi nelíbilo. Zašla jsem zpátky dovnitř a posadila jsem se na otáčecí židli. Pohupovala jsem se dopředu dozadu a poslouchala jsem, jak vrže. Zavrtěla jsem hlavou. Nedocházelo mi to. Podívala jsem se na kalendář. Už jsem pro Nikki dělala čtrnáct dní. Připadalo mi to, jako kdyby si mě najala před minutou, a zároveň jsem mela pocit, že na tom případu dělám celý život. Předklonila jsem se a popadla jsem poznámkový blok, ve kterém jsem si spočetla čas, jejž jsem nad tím doposud strávila, plus kompletní výdaje. Všechno jsem to naklepala na stroji, opsala jsem své účty a celou tu kupu papírů jsem zastrčila do obálky, kterou jsem jí odeslala do domu na pláži. Zašla jsem vedle do kanceláře Kalifornské pojišťovny a pokecala jsem s Věrou, která jim vyřizu je nároky z pojistných smluv.

Nešla jsem na oběd a přesně ve tři jsem to zabalila. Cestou domů jsem si vyzvedla barevné fotografie Marcie Threadgillové. Chvíli jsem seděla v autě, abych si ty své výtvory prohlédla. Nestává se mi často, abych před sebou měla tak úchvatný spektákl hrabivosti a podloudnictví. Na nejlepším snímku (který bych bývala mohla nazvat „Portrét podvodnice“) stála Marcia na kuchyňské židli, s pažemi našponovanými, jak zvedla tu těžkou kytku. Kozy v háčkované podprsence od opalovaček jí visely dolů jako melouny, které vyhřezávají dnem síťovky. Fotografie byla tak ostrá, že bylo vidět, kde sejí na horních víčkách otiskly drobounké černé tečičky po řasence. Vypadaly jako stopy nějakého maličkého zvířátka. Taková kráva. Ponuře jsem se pro sebe usmála. Jestli to na tom světě chodí takhle, pak na to hned tak nezapomenu. Teď už jsem rezignovala na skutečnost, že to slečně Threadgillové projde. Podvodníkům to v
ždycky vychází. Žádná velká novina to nebyla, ale stála za to, aby šiji člověk zapsal za uši. Zašoupla jsem všechny fotky zpátky do obálky. Nastartovala jsem a vyrazila jsem k domovu. Dneska se mi nějak nechtělo běhat. Chtěla jsem sedět a dumat.

Připíchla jsem si fotografii Marcii Threadgillové na svou tabuli a zírala jsem na ni. Skopla jsem si z nohou boty a chodila jsem po bytě. Přemýšlela jsem už celý den a nikam to nevedlo, takže jsem si vzala tu kří žovku, kterou mi Henry nechal přede dveřmi. S tužkou v ruce jsem se natáhla na gauči. Podařilo se mi.uhodnout šestku svisle – „mající dvě tváře“ na sedm písmen, což bylo „falešný“. Přišla jsem na „hudební nástroj se dvěma plátky“ na pět písmen – „hoboj“. No to je síla. Zasekla jsem se u „dvojité spirály“, což se později ukázala být „DNA“. Pěkný švindl, fakt že jo. V sedm hodin pět minut jsemdostala nápad, který se s lehkým elektrickým šokem vyloupl z temných a nepřístupných hlubin mého mozku.

Našla jsem si číslo Charlotte Mercerové a vytočila jsem ho. Zvedla to hospodyně. Chtěla jsem k telefonu Charlotte.

„Pan soudce a paní Mercerová právě večeří,“ řekla odmítavě. „Vadilo by vám, kdybyste je vyrušila? Mám jen jeden stručný dotaz. Jí to určitě vadit nebude.“

„Koho mám říct, že volá?“ zeptala se. Řekla jsem jí své jméno. „Moment.“ Položila sluchátko.

V duchu jsem ji opravila. Kdo, kočičko. Kdo mám říct, že volá… Charlotte vzala telefon. Působila opile. „To se mi vůbec nelíbí,“ zasyčela. „Řekla jsem vám, co vím, a nechci, abyste mi volala, když je soudce doma.“

„Dobře. Dobře. Jen jedinou věc,“ pospíšila jsem si, než stihla zavěsit. „Nepamatujete si náhodou křestní jméno paní Napierové?“

Ticho. Doslova jsem ji viděla, jak si to sluchátko drží před sebou, aby se na něj podívala.

„Elizabeth,“ řekla a třískla telefonem.

Zavěsila jsem. Kousek skládačky, který jsem hledala, právě zapadl na své místo. Ten dopis vůbec nebyl napsaný Libby Glassové. Laurence ho před mnohá lety napsal Elizabeth Napierové. Na to jsem byla ochotná dát krk. Otázka teď stála, jak k tomu dopisu přišla Libby Glassová a kdo ho chtěl zpátky.

Vyndala jsem si kartičky a znovu jsem se pustila do práce na svém seznamu. Záměrně jsem vynechala Raymonda a Grace Glassovy. Nevěřila jsem, že by kterýkoli z nich mohl zabít své vlastní dítě. Pokud bylo možné můj dohad ohledně toho dopisu potvrdit, pak bylo pravděpodobné, že Libby a Laurence spolu nikdy žádný románek neměli. Což znamenalo, že důvody jejich smrti musely spočívat v něčem jiném. Ale v čem? Dejme tomu, řekla jsem si, jenom dejme tomu, že Laurence Fife jel v něčem sLylem. Třeba se to Libby dověděla a Lyle je oba zabil, aby se kryl. Třeba se to domákla Sharon a Lyle zavraždil i ji. Z tohoto pohledu mi to moc smysl nedávalo, ale po osmi letech přece většina skutečných důkazů už musela být ztracena nebo zničena. Některé naprosto evidentní spojitosti už musely zapadnout. Zapsala jsem si pár poznámek a zkontrolovala jsem si seznam.

Když jsem došla ke jménu Charlieho Scorsoniho, pociťovala jsem stejně trapné rozpaky jako předtím. Oťukla jsem si ho před čtrnácti dny, ještě než jsem se s ním vůbec setkala, a to byl čistý, ale zdání klame. Jakkoli se mi to příčilo, řekla jsem si, že si radši ověřím, kde byl v tu noc, kdy Sharon zemřela. Věděla jsem, že byl v Denveru, protože jsem mu tam sama volala, ale nevěděla jsem přesně, kam odjel potom. Arlette říkala, že nechával vzkazy z Tucsonu a potom znovu ze Santa Teresy, ale to věděla jen od něho. V případě Laurence Fifea měl rozhodně příležitost. Tohle byl od začátku případ, kde se motiv a alibi podivně překrývaly. Obyčejně je alibi výčet míst, kde se podezřelý nacházel v době, kdy byl zločin spáchán, a předkládá se jako důkaz neviny, ale v tomto případě nezáleželo na tom, kde kdo byl. Při otravě šlo jen o to, jestli někdo měl důvod chtít, aby někdo jiný zemřel – přístup k j
edu, přístup k oběti a úmysl zabít. V tomhle jsem se pořád snažila vyznat. Automaticky jsem prostě chtěla Charlieho ze svého seznamu vyškrtnout, ale musela jsem se nad tím zpytovat. Byla jsem opravdu přesvědčená, že je nevinný, nebo jsem se jen chtěla zbavit vlastního trapného pocitu? Snažila jsem se myslet na něco jiného. Snažila jsem se dělat dál, ale v duchu jsem se pořád vracela k tomu samému. Neměla jsem pocit, že jsem bystrá. Nebyla jsem si jistá, jestli se sebou hraju poctivou hru. Představa, že mi to třeba nemyslí jasně, se mi nezamlouvala. Z celé té situace jsem měla nepříjemný pocit v kostech. Našla jsem si v seznamu jeho telefonní číslo. Zaváhala jsem, pak jsem nabrala odvahu a vytočila jsem.

Musela jsem to udělat.

Telefon zazvonil čtyřikrát. Napadlo mě, že je třeba v Powersově domě na pláži, ale tam jsem číslo neměla. Zoufale jsem si přála, aby odjel někam pryč. Vzal to na páté zazvonění. Cítila jsem, jak se mi sevřel žaludek. Nemělo smysl to odkládat.

„Ahoj, tady Kinsey,“ řekla jsem.

„No ahoj,“ řekl jemně. Z jeho hlasu bylo slyšet potěšení a přímo jsem před sebou viděla jeho obličej. „Ježíši, já doufal, že se mi ozveš. Máš čas?“

„Ne, vlastně nemám. Poslyš, Charlie. Tak si říkám, že bych se s tebou na nějakou dobu neměla vidět. Než tohleto dodělám.“

Bylo naprosté ticho.

„Dobře,“ řekl konečně.

„Hele, neber si to osobně,“ řekla jsem. „Jde mi jen o taktiku.“

„Já se nehádám,“ řekl. „Dělej, co chceš. Ale škoda, že jsi na tu,taktiku‘ nemyslela předtím.“

„Charlie, takhle to není,“ řekla jsem zoufale. „Třeba to skončí v pohodě a v zásadě o nic nejde, ale když mě to hněte. Hrozně. Já tohle nedělám. Vždycky to bylo jedno z mých základních pravidel. Dokud nepochopím, jak to s tímhle případem je, nemůžu se s tebou dál vídat.“

„Já to chápu, miláčku,“ řekl. „Jestli ti to nepřipadá správné, pak to stejně nemá cenu. Zavolej mi, jestli si to někdy rozmyslíš.“

„Počkej,“ řekla jsem. „Tohle mi sakra nedělej. Já ti nedávám košem.“

„Nepovídej,“ řekl konsternované.

„Já jen chtěla, abys to věděl.“

„No, tak teď to vím. Vážím si tvé upřímnosti,“ řekl.

„Ozvu se ti, až budu moct.“

„Měj se,“ řekl a telefon mi tiše klapl do ucha.

Seděla jsem s rukou na telefonu, plná pochybností. Chtěla jsem mu zavolat znovu, chtěla jsem vymazat všechno, co jsem předtím řekla. Toužila jsem si ulevit, toužila jsem uniknout tomu neklidu, který jsem cítila. Asi jsem dokonce chtěla, aby se na mě naštval, abych mu mohla odporovat a připadat si v právu. Byla to otázka mé vlastní bezúhonnosti. Nebo snad ne? Po tom, co jsme spolu prožili, byla křivda v jeho hlase strašná. A možná, že měl pravdu, když si myslel, že mu dávám košem. Možná, že jsem prostě jen byla perverzní, když jsem ho odstrkovala, protože jsem si potřebovala od světa udržet odstup. Tohle povolání poskytuje tak dokonalou výmluvu. S většinou lidí se setkávám právě při práci, a pokud se nemohu citově angažovat při ní, tak kaní jinarn mám jít? Soukromé vyšetřování je celý můj život. Kvůli tomu ráno vstávám a chodím večer spát. Většinu času jsem sama, ale proč ne? Nejsem nešťastná ani nes
pokojená. Musela jsem zůstat nezávislá. Dokud jsem nevěděla, o co jde, stejně nešlo, aby to on pochopil, a vem ho ďas, dokud tomuhle idiotskému případu nepřijdu na kloub. Pak si možná budeme muset říct, jak na tom jsme –jestli nebude příliš pozdě. I kdyby měl pravdu, i kdybych se s ním rozešla z přemrštěné poctivosti, i kdyby to byla záminka pro něco jiného – tak co má být? Nic jsme si neslibovali, k ničemu jsme se nezavazovali. Dvakrát jsem se s ním vyspala. Co jsem mu byla dlužná? Nevím, co je to láska, a vlastně si ani nejsem jistá, jestli na ni věřím. „Tak proč se tak bráníš?“ ozval se na to ve mně tichounký hlásek, ale já jsem ho ignorovala.

Musela jsem pokračovat v pátrání. Jinak se z toho teď nešlo dostat. Vzala jsem telefon a zavolala jsem Gwen.

„Haló?“

„Gwen? Tady Kinsey,“ řekla jsem neutrálním hlasem. „Na něco jsem přišla a myslím, že bychom si měly promluvit.“

„O co jde?“

„Radši bych s vámi mluvila osobně. Víte, kde je U Rosie, tady u mě na pláži?“

„Ano, myslím, že to tam znám,“ řekla nejistě.

„Mohla byste se tam se mnou do půl hodiny sejít? Je to důležité.“

„Samozřejmě. Jen se obuju. Dorazím tam hned, jak budu moct.“

„Díky,“ řekla jsem.

Podívala jsem se na hodiny. Bylo sedm čtyřicet pět. Tentokrát jsem s ní chtěla mluvit na domácí půdě.

U Rosie nebyla ani noha, jen mdlá světla, a celý lokál smrděl včerejším cigaretovým kouřem. Když jsem byla malá, chodívala jsem do kina, kde to takhle vždycky smrdělo na dámských toaletách. Rosie na sobě měla takový volný hábit z potištěné látky, která zobrazovala mnoho plameňáků stojících na jedné noze. Seděla vzadu u baru a četla si noviny při světle malé televizky, kterou postavila na barový pult a vypnula zvuk. Když jsem vešla, podívala se na mě od novin a odložila je.

„Na večeři je moc pozdě. Kuchyně je zavřená. Dala jsem si jeden večer volno,“ oznámila mi přes celou místnost. „Jestli chcete něco k jídlu, musíte si to udělat doma. Řekněte Henrymu Pittsovi. Ten vám uklohní nějakou dobrotu.“

„Mám tady s někým schůzku na drink,“ vysvětlila jsem. „Máte tady narváno.“

Rozhlédla se kolem, jako kdyby někoho postrádala. Došla jsem k baru. Vypadala, že si právě přebarvila vlasy, protože byly celé dorůžova. Obočí měla namalované tmavě hnědou tužkou a pokaždé si je namalovala blíž k sobě do koketních obloučků. Brzy to už zvládne jednou vlnovkou.

„Máte nějakého šamstra?“

„Tak šest až osm za týden,“ řekla jsem. „Máte nějaké studené chablis?“

„Jenom ty patoky. Jen si dejte.“

Zašla jsem za bar, vzala jsem si sklenici a z lednice pod pultemjsem vyndala velký galonový džbán bílého vína. Nalila jsem si plnou a přidala jsem led. Přešla jsem ke svému oblíbenému boxu a posadila jsem se, abych se duševně připravila jako herec před vstupem na scénu. Bylo načase skoncovat se zdvořilostí.

Gwen dorazila o čtyřicet minut později. Vypadala svěže a schopně. Ačkoli mě pozdravila příjemně, měla jsem pocit, že jsem pod tím vycítila napětí, jako kdyby měla nějaké tušení, co jsem sejí chystala říct. Přišourala se k nám Rosie a zběžně si ji změřila pohledem. Musela si pomyslet, že Gwen vypadá dobře, protože ji poctila přímou otázkou.

„Dáte si něco k pití?“

„Skotskou s ledem. A mohla bych k tomu dostat sklenici vody, prosím vás?“

Rosie pokrčila rameny. Bylo jí fuk, co lidi pijí. „Chcete napsat účet?“ zeptala se mě.

Za vrtěla jsem hlavou. „Zaplatím to hned,“ řekla jsem. Rosie odešla k baru. Pohled, který jsme si s Gwen mimovolně vyměnily, naznačoval, že jsme si obě vzpomněly, jak se zmínila, že skotskou pila kdysi dávno, když byla vdaná za Laurence Fifea a hrála dokonalou manželku. Napadlo mě, co asi hraje teď.

„Občas si dám něco tvrdého jako dřív,“ navázala na mou myšlenku.

„Proč ne?“ odpověděla jsem.

Zběžně si mě prohlédla. „Co se děje?“

Byla to statečná otázka. Nemyslela jsem, že to opravdu chce vědět, ale vždycky mi připadala jako typ, který do všeho skočí rovnýma nohama. Zřejmě si se stejnou odhodlanou vervou strhávala velké pol (štářky náplasti, jen aby to už měla za sebou. l „Mluvila jsem s Colinem,“ řekla jsem. „Pamatoval si vás.“

Její chování se lehounce pozměnilo a v očích se jí nebleskly obavy, ale obezřetnost.

„No, to je hezké,“ řekla. „Léta jsem ho neviděla, samozřejmě. Říkala jsem vám to.“ Sáhla do kabelky a vyndala pudřenku. Zběžně se prohlédla v zrcátku a prohrábla si rukou vlasy. Rosie jí přinesla skotskou a sklenici vody. Zaplatila jsem. Rosie si zastrčila peníze do kapsy svého hábitu a odloudala se zpátky k baru. Gwen upila trochu vody. Zdálo se, že se má na pozoru a nevěří si natolik, aby navázala na rozhovor tam, kde jsme skončily. Nadběhla jsem jí, abych ji překvapila.

„Nikdy jste se nezmínila, že jste měla s Laurencem poměr,“ řekla jsem.

Zaklokotala smíchy. „Kdo, já? S ním? To snad nemyslíte vážně.“

Musela jsem její veselí utnout. „Colin vás viděl v domě na pláži o tpm víkendu, kdy Nikki byla pryč z města. Všechny detaily neznám, ale dokážu to odhadnout.“

Sledovala jsem ji, jak s tím v duchu kalkuluje a přeřazuje rychlosti. Byla to dobrá herečka, ale ten rafinovaný pláštík, který si vymyslela, už nenošením začínal pelichat. Tuhle hru už musela hrát dlouho a trochu vypadla z formy. Znala všechny správné repliky, ale po osmileté pauze sejí dost těžko dařilo pořád předstírat. Nevypadalo to, že ten můj špek prokoukla, a já jsem držela jazyk za zuby. Skoro jsem viděla, co sejí honí hlavou. Strašlivá potřeba se přiznat a mít to z krku, tlak, který ji nutil, aby to všechno vysypala, byl příliš velkým pokušením, než aby mu odolala. Uhrála se mnou pár koleček a skoulela to skvěle, ale jen proto, že jsem nevěděla, jaké mám mačkat knoflíky.

„No dobře,“ vyjela zpupně. „Jednou jsem se s ním vyspala. A co má být? Vlastně jsem ho náhodou viděla Pod palmami. Málem jsem vám to tam minule řekla. To on mi řekl, že Nikki odjela. Byla jsem šokovaná, že se mnou vůbec mluvil.“ Chopila se skotské a pořádně se napila.

Vymýšlela si, jak nejrychleji mohla. Znělo to sice hezky, ale bylo to, jako kdybych poslouchala gramofonovou desku. Rozhodla jsem se, že vypustím to, co nechci slyšet. Znovu jsem ji oblafla.

„Bylo to víc než jednou, Gwen,“ řekla jsem. „Měla jste s ním normální poměr. Tehdy spal s Charlottou Mercerovou, ale vykašlal se na ni. Říkala, že měl něco moc tajného. ‚Byl celý nadržený,‘ abych ji citovala. Myslím, že jste to byla vy.“

„Co na tom sejde, že jsme měli poměr. To dělal celé roky.“

Nechala jsem uplynout trochu času, a když jsem promluvila, skoro jsem šeptala a mírně jsem se k ní nakláněla,_abych jí to dala vychutnat.

„Myslím, že jste ho zabila vy.“

Z obličeje jí vyprchala veškerá energie, jako kdyby někdo vytáhl šňůru ze zásuvky. Začala něco říkat, ale nemohla to ze sebe vysoukat. Viděla jsem, jak jí pracuje mozek, ale nemohla si tak rychle nic dát do‘ hromady. Vzpěčovala se a já jsem ji zmáčkla.

„Chcete mi o tom říct?“ zeptala jsem se. Mně samotné bušilo srdce a cítila jsem, jak se mi v podpaždí.dělají vlhká kolečka potu.

Zavrtěla hlavou, ale na nic víc se nezmohla. Vypadala ochromeně. Obličej sejí proměnil a dostal výraz, jaký mívají lidé ve spánku, když se přestanou kontrolovat. Oči sejí temně leskly a na bledých tvářích jí vyskočily dvě jasně růžové skvrny, které působily klaunsky, jako kdyby si je v umělém světle příliš nalíčila růží. Zamrkala, aby potlačila slzy, podepřela si pěstí bradu a zahleděla se za mě, aby se ovládla, ale poslední obrana už padla a skrz tu skvělou fasádu se drala ven vina. Už jsem to viděla předtím. Lidi se dokáží ovládat jen po určitou mez a pak se sesypou. V jádru byla pouhý amatér.

„Zahnal vás do úzkých, až jste podlehla,“ řekla jsem a přitom jsem doufala, že svou roli moc nepřeháním. „Počkala jste, až Nikki odjede, a pak jste se s Dianinými klíči dostala do domu. Opatrně, abyste po sobě nezanechala žádné otisky prstů, jste vložila oleandrové kapsle do jeho plastikové lékovky a odešla jste.“

„Nenáviděla jsem ho,“ řekla a rty sejí chvěly. Zamrkala a na sukni jí jako kapka deště ukápla slza. Zhluboka se nadechla. Slova se z ní začala překotně sypat. „Zničil mi život, vzal mi moje děti, okradl mě, urazil, ponížil – panebože, o tom vy nemáte ani ponětí. Ta zášť v tom chlapovi…“

Popadla ubrousek a přitiskla si ho k očím. Rosie si překvapivě jejího zoufalství nevšímala. Seděla u baru a zřejmě si četla rubriku Ann Landersové a říkala si, že toho manžílka by měli za ty jeho obscénní telefonáty udat, a přitom se jí hned u nosu přiznávala zákaznice k vraždě. Napravo od ní se v televizce mihotala stará kreslená groteska.

Gwen si povzdechla a zírala na desku stolu. Naklonila se pro sklenici, aby si pořádně lokla skotské. Když jí sjela do žaludku, celá se otřásla. „Ani jsem si nepřipadala provinile, jedině kvůli dětem. Nesly to těžce, což mě překvapilo. Je pro ně lepší, že je po něm.“

„Proč ten poměr?“ zasondovala jsem.

„Já nevím,“ řekla a přitom skládala ‚a rozkládala ten papírový ubrousek. „Asi to byla moje pomsta. Byl to takový sobec. Věděla jsem, že nedokáže odolat. Koneckonců, já jsem ho smrtelně urazila tím, že jsem měla poměr s někým jiným. To nemohl přenést přes srdce. Věděla jsem, že bude chtít zpátky, co mu patří. Ani to nebylo tak těžké nafingovat. Chtěl si sám sobě něco dokázat. Chtěl mi ukázat, o co jsem se připravila. Tehdy měl ten sex s ním aspoň jednou trochu šťávu. Nenávist z nás tak čišela, že nás oba tak nějak morbidně rajcovala. Panebože, jak mně byl odporný. Fakticky. A ještě něco vám řeknu,“ řekla drsně. „Zabít ho jen jednou je málo. Nejradši bych ho zabila znovu.“

Podívala se mi do očí a hrůznost toho, co říkala, se mi vrývala do paměti.

„A co Nikki? Co ta vám v životě provedla?“.

„Myslela jsem, zeji zprostí viny,“ řekla. „Nikdy mě nenapadlo, že by měla jít sedět, ale když vynesli rozsudek, neměla jsem chuť vstát a jít za mříže místo ní. To už bylo moc pozdě.“

„Tak co ještě?“ řekla jsem a všimla jsem si, že začínám mít podrážděný tón. „Zabila jste taky toho psa?“

„S tím já nemám nic společného. Přejeli ho v neděli ráno. Dovezla jsem tam Dianu, protože si vzpomněla, že ho nechala venku, a byla z toho rozrušená. Už ležel na silnici. Proboha, přece bych nepřejela psa,“ řekla důrazně, jako kdybych měla ocenit její jemnocit.

„A zbytek se vám prostě hodil do krámu? Ten oleandr na dvoře? Ty kapsle nahoře?“

„Jedna kapsle. Podstrčila jsem jednu.“

„Kecy, Gwen. To jsou kecy.“

„Nejsou. Mluvím pravdu. Přísahám. Dlouho jsem nad tím přemýšlela, ale nemohla jsem přijít na to, jak to zaonačit. Ani jsem na sto procent nevěděla, jestli ho to zabije. Diana byla tak jako tak nešťastná z toho psa, tak jsem ji zavezla k sobě a dala jsem ji do postele. Hned jak usnula, vzala jsem si její klíče a vrátila jsem se zpátky. A to je všechno.“ Mluvila tak trochu provokativně, jako kdyby teď, když už se mi tak otevřela, nebylo důvodu eufemizovat význam slov.

„Co ty další dvě?“ vyjela jsem na ni. „Co Sharon a Libby Glassová?“

Zamrkala na mě a zarazila se. „Nevím, o čem to mluvíte.“

„Prd nevíte,“ řekla jsem a vstala jsem. „Lhala jste mi od první minuty, co jsme se viděly. Nemůžu vám věřit ani jediné slovo a vy to sakra dobře víte.“

Moje energie ji vyděsila. „Co budete dělat?“

„Předám ty informace Nikki,“ řekla jsem. „Zaplatila si za ně. Necháme ji, ať rozhodne.“

Odešla jsem od stolu a vydala jsem se ke dveřím. Gwen popadla své sako a kabelku a dohnala mě. Na ulici mě chytla za paži, ale já jsem ji odstrčila.

„Kinsey, počkejte…“ V obličeji byla nápadně bledá.

„Trhni si nohou,“ řekla jsem. „Radši si najmi pořádného akvokáta, zlatíčko, protože ho budeš potřebovat.“

Odkráčela jsem ulicí a Gwen jsem tam nechala.

***

Zamkla jsem se v bytě a zkusila jsem vytočit Nikkiino číslo na pláž. Telefon zazvonil osmkrát, než jsem zavěsila. S nejistým pocitem u srdce jsem chodila sem tam po pokoji. Něco se mi nezdálo. Něco bylo v nepořádku a já jsem nedokázala přesně říct, co mi vadí. Vůbec jsem neměla pocit, že jsem skončila. To vůbec ne. To by přece měl být konec. Velké vyvrcholení. Byla jsem najata, abych zjistila, kdo zabil Laurence Fifea, což jsem učinila. Konec. Finis. Ale zůstala mi půlka případu a spousta nevyřešených otázek. Gwen Laurence zavraždila částečně úkladně a částečně impulzivně, ale zbytek nějak neseděl. Proč do sebe všechno nezapadalo? Nedokázala jsem si představit, že by Gwen zabila Libby Glassovou. Laurence Gwen nenáviděla celé roky, možná si pohrávala s představami, jak ho zabít, a možná ji ani ve snu nenapadlo, že to opravdu udělá, nikdy si nepředstavila, že by to skutečně dokázala. Přišla na ten plán s
oleandrem a najednou viděla způsob, jakým by to šlo provést. Naskytla sejí dokonalá příležitost a ona jí využila. Ale smrt Libby Glassové rozhodně nešlo zařídit tak snadno. Jak se o ní Gwen dověděla? Odkud věděla, kde bydlí? Jak se mohla dostat do jejího bytu? A jak se vůbec mohla spoléhat na to, že bere nějaké léky? Taky jsem si nedokázala Gwen představit, jak jede do Las Vegas. Nedokázala jsem si ji představit, jak chladnokrevně vraždí Sharon. Kvůli čemu? Z jakého důvodu? Vražda Laurence sprovodila ze světa starou zášť, ukojila odvěkou a trpkou nenávist mezi nimi dvěma, ale proč zabíjet ty další dvě? Vydírání? Pohrůžka odhalení? To by mohlo vysvětlovat Sharon, ale proč Libby Glassová? Gwen vypadala, že její úžas je opravdu pohoršený. Stejně jako odmítla jakoukoli odpovědnost za to, že zabila toho psa. Prostě to opravdu upřímné pobouření v jejím hlase nedávalo smysl.

Pokud v tom neměl prsty ještě někdo jiný. Někdo jiný, kdo vraždil.

Přeběhl mi mráz po zádech.

Panebože. Lyle? Charlie? Sedla jsem si a rychle jsem mrkala s rukou přes pusu. Měla jsem utkvělou představu, že všechny tři zabila jedna osoba, ale třeba ne. Třeba tady byla jiná možnost. Zkusila jsem to. Gwen zabila Laurence Fifea. Proč by se někdo nemohl chopit vhodné příležitosti a využít ji? Podobná doba, stejná metoda. Samozřejmě, že to mělo vypadat jako součást stejného plánu.

Myslela jsem na Lylea. Myslela jsem na jeho obličej, na ty podivné oči, které se k sobě téměř neznatelně nehodily: zatrpklé, obezřetné, útočné. Řekl, že byl s Libby tři dny před její smrtí. Věděla jsem, že slyšel o Laurencově smrti. Nebyl to člověk, který měl gigantický intelekt, ale napodobit prohnanost někoho jiného, to by zvládl, i kdyby byl zkouřený.

Zavolala jsem službu pro nepřítomné. „Jedu do Los Angeles,“ řekla jsem. „Jestli bude volat Nikki Fifeová, chci, abyste jí dala číslo do losangeleského motelu Hacienda a řekla jí, zeje nutné, aby se ozvala. Ale nikomu jinému. Nechci, aby se vědělo, že nejsem ve městě. Spojím se s vámi. Budu vám volat dost často na to, abych si vyřídila všechny vzkazy, které dostanu. Prostě řekněte, že mám plno práce a nevíte, kde jsem. Je vám to jasné?“

„Dobře, slečno Millhoneová. Jasně,“ řekla bodře a zavěsila. Panebože. Kdybych jí řekla: „Zaznamenávejte vzkazy. Podřežu se,“ odpověděla by mi se stejnou vymazanou dobromyslností.

Cesta autem do Los Angeles mi byla příjemná – uklidňující, jednotvárná. Bylo po deváté a na zšeřelé cestě na jih nebyl příliš hustý provoz. Nalevo ode mě se vlnily a ubíhaly kopce, porostlé nízkou vegetací– žádné stromy, žádné skály. Napravo burácel oceán, skoro na dosah ruky, a vypadal velmi černě, až na roztroušené bílé vlnky. Projela jsem Summerlandem, Carpinterií, minula jsem vrtné věže a elektrárnu, která byla ověnčená girlandami světýlek jako načinčané předvánoční výlohy. Člověka docela uklidňuje, když se nemusí obávat ničeho jiného, než že nabourá nebo že ho někdo zavraždí. Mohla jsem díky tomu uvolněně přemýšlet o jiných věcech.

Udělala jsem chybu, špatný předpoklad, a připadala jsem si jako začátečník. Na druhé straně, měla jsem přesně stejný předpoklad jako všichni ostatní: stejná metoda, stejný vrah. Ale teď už jsem si nemyslela, zeje to pravda. Teďmi jako jediné jakž takž smysluplné vysvětlení připadalo, že Libby Glassovou zavraždil někdo jiný – a Sharon taky. Projela jsem Venturou, Oxnardem, Camarillem, kde je státní psychiatrická léčebna. Slyšela jsem, že prý duševně choří v ústavech mají menší sklony k násilí než občanstvo na svobodě, a věřím tomu. Přemýšlela jsem o Gwen bez překvapení či pohoršení a myšlenky mi neuspořádaně přeskakovaly. Nějak mě víc urážely drobné přestupky Marcie Threadgillové, která to zkoušela pěkně pomaloučku polehoučku a jejíž jedinou motivací byla hrabivost. Napadlo mě, jestli je Marcia Threadgillová novým měřítkem morálky, vůči kterému teď budu posuzovat všechny ostatní hřchy. Nenávist jsem dokázala pochopit – touhu po odplatě, splacení starých dluhů. To je vlastně pravý význam pojmu „spravedlnost“: vyrovnat se.

Za sílícího provozu jsem přejela velký kopec k Thousand Oaks; nekonečné řady domů po obou stranách silnice a pak obchodní centra, jedno vedle ďruhého. Noční vzduch byl vlhký a já jsem si nechala otevřená okénka. Poslepu jsem se natáhla na zadní sedadlo pro svůj kufřík a šátrala jsem po zámečku. Zastrčila jsem si svou automatickou pistoli do kapsy u bundy, kde jsem narazila na svazeček papírů. Vyndala jsem ho a podívala se na něj. Účty Sharon Napierové. Zastrčila jsem si je do bunďy cestou z jejího bytu a oď té doby jsem si na ně nevzpomněla. Budu se v nich muset probrat. Pohodila jsem je na vedlejší sedadlo a v ledovém svitu dálničního osvětlení jsem se podí, vála na hodinky. Bylo deset deset – zbývalo mi ještě tři čtvrtě hodiny cesty, možná víc, když vezmu v úvahu provoz na místních komunikacích, až sjeďu z dálnice. Myslela jsem na Charlieho a uvažovala jsem, jestli jsem zahodila perfektní vztah. Nevypadal j
ako typ, který odpustí a zapomene, ale jako ten, který ví. Určitě byl mnohem ústupnější než já. Myšlenky se mi nesouvisle honily hlavou. Lyle věděl, že jedu do Las Vegas. Nevěďěla jsem, jakou to mělo spojitost s Sharon, ale tomu přijdu na kloub. Jako nejlepší tip mi pořád připadalo vydírání. Ten dopis mi vůbec nešel do hlavy. Jak k němu přišla Libby Glassová? Bylo to opravdu tak? Možná, že se paktoval Lyle s Sharon. Třeba Lyle dostal ten dopis od ní. Třeba se ten dopis nepokoušel odnést, ale naopak ho mezi věci Libby Glassové podstrčil. Určitě bylo v jeho zájmu podpořit domněnku, že Libby měla romantické svazky s Laurencem Fifem. Věděl, že se cestou zpátky zastavím, abych si ty její krabice vyzvedla. Klidně mohl do Los Angeles dorazit přede mnou, protože já jsem se zdržela přes noc, abych se viděla s Dianou. Možná, že to naschvál těsně načasoval, aby vzbudil mou zvědavost na to, co tam mohlo být schovaného.
V duchu jsem přepnula a s lehkým úsměvem jsem pomyslela na poručíka Dolana. Byl si tak jistý, že Nikki svého manžela zabila, byl s tím tak spokojený. Musím mu zavolat, až se vrátím. Znovu jsem si vzpomněla na Lylea. Neměla jsem v úmyslu se s ním vidět ještě ten večer. Nebyl tak inteligentní jako Gwen, ale mohl by být nebezpečný. Pokud to byl on. Neměla jsem pocit, že bych zase měla činit ukvapené závěry.

V jedenáct nula pět jsem se ubytovala v Haciendě, šla jsem rovnou na pokoj číslo dvě a uložila jsem se k spánku. Službu měla Arlettina matka. Je dvakrát tak tlustá.

Ráno jsem se osprchovala a vzala jsem si na sebe stejné šaty. Vypotácela jsem se k autu, abych z přeplněného zadního sedaďla vydolovala svůj kufřík s toaletními potřebami. Vrátila jsem se zpátky do pokoje, vyčistila jsem si zuby – ach to blaho – a přičísla jsem si vlasy. Zašla jsem si do lahůdek na rohu Wilshire a Bundy, kde jsem si dala míchaná vejce, párek, housku se žervé, kávu a čerstvou pomerančovou šťávu. Ten, kdo vynalezl snídani, to vymyslel dobře.

Vrátilajsem se zpátky do Haciendy, kde jsem našla Arlette, která mi ze dveří recepce kynula masivní paží. Kulaťoučký obličej měla celý červený, čepeček blonďatých vlasů rozčepýřený, oči zavalené těžkými tvářemi tak, že byly téměř neviditelné. Zajímalo by mě, kdy naposledy zahlédla svůj krk. Měla jsem ji ráda, přestože mi někdy lezla na nervy.

„Nědo vás volá a působí strašně nešťastně. Řekla jsem jí, že jste pryč, ale slíbila jsem, že vás seženu. Zaplaťpánbůh, že jste zpátky,“ vychrlila ze sebe, sotva dechu popadala, a přitom těžce supěla.

Od té doby, co Arlette zjistila, že dámské punčocháče prodávají i v nadměrných velikostech, jsem ji takhle rozrušenou neviděla. Vešla jsem do recepce s funící Arlette v patách. Zvedla jsem sluchátko, které leželo na pultě.

„Haló?“

„Kinsey, tady Nikki.“

Proč ten děs v jejím hlase, napadlo mě automaticky. „Snažila jsem se vám včera večer dovolat,“ řekla jsem. „Co se děje? Jste v pořádku?“

„Gwen je mrtvá.“

„Ještě včera večer jsem s ní mluvila,“ řekla jsem bezbarvě. Zabila se. Ona se zabila. Do prdele, pomyslela jsem si.

„Stalo se to dnes ráno. Někdo ji přejel a ujel pryč. Právě jsem to slyšela ve zprávách. Běžela po Cabana Boulevardu a někdo do ní narazil a pak zmizel.“

„To se mi nechce věřit. Víte to určitě?“

„Na sto procent. Snažila jsem se k vám dovolat a na službě pro nepřítomné mi řekli, že jste mimo město. Co děláte v Los Angeles?“

„Musím si tady něco ověřit, ale měla bych být dnes večer zpátky,“ řekla jsem a horečně jsem přemýšlela. „Poslyšte, mohla byste se pokusit zjistit podrobnosti?“

„Můžu to zkusit.“

„Zavolejte poručíku Dolanovi na oddělení vražd. Řekněte mu, že jsem vám řekla, abyste se zeptala.“

„Oddělení vražd,“ opakovala vylekaně.

„Nikki, je to policajt. Bude vědět, co se děje. A vlastně to vůbec nemusí být náhoda, takže zjistěte, co k tomu má co říct, a já vám zavolám, hned jak se vrátím.“

„Tak dobře,“ řekla pochybovačně. „Uvidím, co svedu udělat.“

„Díky.“ Zavěsila jsem.

„Je někdo mrtvý?“ zeptala se Arlette. „Byl to někdo, koho jste znala?“

Podívala jsem se rovnou na ni, ale byla jsem úplně mimo. Proč Gwen? Co se to děje?

Šla za mnou z recepce až k mému pokoji.

„Nemohla bych nějak pomoct? Potřebujete něco? Vypadáte hrozně, Kinsey. Jste bledá jako stěna.“

Zavřela jsem za sebou dveře. Měla jsem před očima obraz Gwen, jak stojí na ulici, v obličeji celá bílá. Mohla to být nehoda? Shoda náhod? Věci se rozběhly příliš rychle. Někdo začínal panikařit, a to z důvodů, které jsem ještě pořád tak docela nechápala.

Hlavou mi bleskla jedna možnost. Stála jsem jako solný sloup a promítla jsem si to znovu jako starý šot. Možná je to tak. Možná ano. Už se to brzy mělo celé ujasnit. Už to do sebe mělo zapadnout.

Hodila jsem všechno na zadní sedadlo svého auta, ani jsem se neobtěžovala se odhlásit. Arlette těch mizerných dvanáct dolarů pošlu poštou.

Cesta do Valley byla jako v mlze, vůz se automaticky pohyboval, ačkoli jsem silnici, slunci, autům ani smogu nevěnovala sebemenší pozornost. Když jsem dojela k tomu domu v Sherman Oaks, kde Lyle kladl cihly, uviděla jsem vepředu zaparkovanou jeho otlučenou dodávku. Už jsem déle nemohla ztrácet čas a nechtělo se mi hrát na schovávanou. Zamkla jsem auto a šla jsem po přístupové cestě podél strany domu dozadu. Zahlédla jsem Lylea dřív, než si on všiml mě. Nakláněl se nad hromadou cihel; seprané džíny, pracovní boty, do půl těla svlečený, s cigaretou v koutku úst.

„Lyle.“

Otočil se. Vytáhla jsem pistoli a zamířila jsem na něho. Držela jsem ji oběma rukama, s nohama rozkročenýma, a myslela jsem to vážně. V mžiku zůstal stát na místě jako přimrazený a neřekl ani slovo.

Běhal mi mráz po zádech a vázl mi hlas, ale pistolí jsem nehnula ani o píď. „Chci od vás několik odpovědí, a to hned teď,“ řekla jsem. Všimla jsem si, že zašilhal doprava. Na zemi leželo kladivo, ale on se ani nepohnul.

„Dozadu,“ řekla jsem mu a trochu jsem popošla, až jsem se ocitla mezi ním a kladivem. Udělal, co jsem mu poručila. Zvedl ruce vzhůru a znovu na mě upřel své bleděmodré oči.

„Nechci na vás střílet, Lyle, ale budu.“

Tentokrát poprvé nevypadal trucovitě, tajnůstkářsky či arogantně. Zíral na mě s první známkou respektu, jakou jsem u něho viděla.

„Vy jste tady šéf,“ řekl.

„Nehrajte na mě haura,“ vyjela jsem. „Nemám na to náladu. Teď se posaďte do trávy. Tamhle. A ani se nehněte, dokud vám neřeknu.“

Poslušně přešel k malému travnatému plácku, posadil se, a přitom ze mě nespouštěl oči. Bylo ticho a já jsem slyšela, jak přihlouple cvrlikají ptáci, ale vypadalo to, že jsme tam sami, což se mi hodilo. Pistoli jsem držela namířenou přesně na jeho prsa a silou vůle jsem se snažila, aby se mi netřásly ruce. Lyle mžoural do ostrého sluníčka.

„Povězte mi o Libby Glassové,“ řekla jsem.

„Já jsem ji nezabil,“ odsekl nervózně.

„O to nejde. Chci vědět, co se stalo. Chci vědět to, co jste mi ještě neřekl. Kdy jste ji viděl naposledy?“

Mlčel.

„Řekněte mi to!“

Neměl nervy jako Gwen a ani nebyl tak chytrý. Vypadalo to, že pohled na pistoli mu pomáhá v rozhodování.

„V sobotu.“

„V ten den, co umřela, co?“

„To je fakt, ale já nic neudělal. Šel jsem k ní na návštěvu a hrozně jsme se poháďali a ona byla nešťastná.“

„Dobře. Dobře. Vynechte tu vatu. Co ďál?“

Nic neříkal.

„Lyle,“ řekla jsem nervózně. Svalstvo v obličeji se mu stáhlo jako varhánky a dal se ďo pláče. Pateticky si zakryl tvář rukama. Dlouho si je nesundaval. Jestli jsem se pletla v tomhle, pletla jsem se ve všem. Nemohla jsem mu dát pokoj.

„Jen mi to řekněte,“ řekla jsem bezvýrazně. „Potřebuju to vědět.“

Myslela jsem, že kašle, ale věděla jsem, že to, co jsem zaslechla, jsou vzlyky. Vypadal tak uskřípnutě, křehce a drobně, jako kdyby mu bylo devět.

„Dal jsem jí prášek na uklidnění,“ zašeptal sklíčeně. „Poprosila mě o něj, tak jsem v lékárničce našel tu flaštičku a dal jsem jí ho. Ježišmarja, já jsem jí dokonce k tomu přinesl sklenici vody. Tak strašně jsem ji miloval.“

První horečný nával ustoupil. Utíral si nemytou rukou slzy z obličeje a rozmazával si je do špinavých cákanců. Objal se a nešťastně se po hupoval zepředu dozadu. Po kostnatých tvářích se mu znovu začaly řinout slzy.

„Pokračujte,“ vybídla jsem ho.

„Potom jsem odešel, ale protože mi bylo mizerně, vrátil jsem se, a tehdy jsem ji našel mrtvou na podlaze v koupelně. Měl jsem strach, že najdou moje otisky prstů a budou si myslet, že jsem jí něco udělal, tak jsem je v celém bytě utřel.“

„A ty prášky na uklidnění jste vzal s sebou?“

Přikývl a přitiskl si prsty do očních důlků, jako kdyby mohl zatlačit slzy zpátky. „Spláchl jsem je do záchodu hned, jak jsem přišel domů. Tu flaštičku jsem rozbil a vyhodil jsem ji.“

„Jak jste věděl, že to bylo ono?“

„Já nevím. Prostě jsem to věděl. Vzpomněl jsem si na toho chlápka, toho ze severu, a věděl jsem, že umřel takhle. Třeba by si ten šmejd nevzala, nebýt mě, ale jakjsme se tak zuřivě pohádali, byla hrozněnaštvaná, celá se třásla. Ani jsem nevěděl, že má něco na uklidnění, dokud mě o to nepožádala, a já jsem na tom neviděl nic špatného. Vrátil jsem se tam, abych sejí omluvil.“ Zdálo se, že to nejhorší má už za sebou. Zhluboka si povzdechl a už mluvil skoro normálním hlasem.

„Co ještě?“

„Nevím. Telefon byl vypojený. Znovu jsem ho zapojil a taky jsem z něj setřel otisky,“ řekl dutě. „Nemyslel jsem tím nic zlého. Prostě jsem se musel chránit. Já bych ji neotrávil. Já bych jí to neudělal, přísahámbohu. Neměl jsem s tím ani s ničím jiným nic společného, až na to. že jsem to tam vyčistil. Pro případ, že by tam byly nějaké otisky. Nechtěl jsem, aby něco vedlo ke mně. A vzal jsem tu lahvičku, ve kterč byly ty tabletky. To jsem udělal.“

„Ale do sklípku jste se nevloupal,“ řekla jsem.

Zavrtěl hlavou.

Spustila jsem pistoli dolů. Už předtím jsem to skoro věděla, ale musela jsem si být jistá.

„Udáte mě?“

„Ne. Vás ne.“

Vrátila jsem se zpátky k autu a tupě jsem se posadila. Tak nějak mlhavě a iracionálně mě napadlo, jestli bych tu pistoli opravdu použila. Asi ne. Jsem ostrá. Musím být pěkně ostrá, když k smrti vyděsím nějakého nebožáka. Zavrtěla jsem hlavou a cítila jsem, jak je mi samotné do pláče. Nastartovala jsem auto a zařadila jsem. Vydala jsem se zpátky přes kopec do západního Los Angeles. Musela jsem se ještě někde zastavit a pak jsem se mohla vydat zpátky do Santa Teresy a zlikvidovat to. Myslela jsem, že teď už vím, kdo to je.

26

Zahlédla jsem svůj odraz v jedné ze zrcadlových stěn naproti vchodu k Haycraftovi a McNieceovi. Vypadala jsem, jako že jsem připravená na poslední kolo: utahaná, neupravená, ústa pevně sevřená. Dokonce i Allison, v jelenicové kazajce s třásněmi na rukávcích, pohled na mě zjevně vyplašil. Její předem nacvičený úsměv recepční pohasl ze šedesáti wattů na pětadvacet.

„Musím mluvit s Garrym Steinbergem,“ řekla jsem tónem, který evidentně naznačoval, že jí na žádné kecy nenaletím.

„Je u sebe v kanceláři,“ špitla. „Víte, která to je?“

Přikývla jsem a prošla jsem lítačkami. Zahlédla jsem Garryho, jak kráčí úzkou chodbičkou ke své kanceláři a plácá se po stehně svazečkem neotevřených dopisů.

„Gíirry?“

Otočil se, obličej se mu při pohledu na mě rozzářil, ale pak znejistěl. „Kde jste se tu vzala? Vypadáte zničeně.“

„Přijela jsem včera večer. Můžeme si promluvit?“

„Jasně. Pojďte dál.“

Zabočil doleva do své kanceláře a srovnal komínek šanonů na židli před svým pracovním stolem. „Dáte si kávu? Nechcete něco?“ Pohodil poštu na kartotéční skříňku.

„Ne, děkuju, ale potřebuju si ověřit jisté tušení.“

„Ven s tím,“ řekl a posadil se.

„Neříkal jste mi kdysi dávno…“

„Minulý týden,“ podotkl.

„Jo, asi tak nějak. Zmínil jste se, že účty Laurence Fifea se zakládaly do počítače.“

„Jasně, všechno jsme předělávali. Parádně to ulehčuje práci a je to taky lepší pro klienta. Hlavně, když se má sepsat daňové přiznáni.“

„A co když někdo ty účetní knihy sešvindloval?“

„Myslíte zpronevěra?“

„Stručně řečeno,“ řekla jsem ironicky. „Neprosáklo by se to hned?“

„Fofrem. Myslíte, že Fife ždímal prachy z vlastních účtů?“

„Ne,“ řekla jsem pomalu. „Myslím, že to dělal Charlie Scorsoni. To patří k tomu, na co se vás potřebuju zeptat. Mohl shrabovat peníze z pozemků, které tehdy zastupoval?“

„Jasně. To jde udělat a není to zas tak těžké,“ řekl Garry uznale. „Ale může dát pěknou fušku na to přijít. Fakt záleží na tom, jak to provedl.“ Chvíli přemýšlel, zjevně tou představou zaujatý. Pokrčil rameny. „Například si mohl založit nějaké zvláštní konto nebo speciálně jištěný účet na všechny své pozemky – možná tak dva či tři vedlejší falešné účty v rámci tohoto celkového konta. Když přišel šek na výplatu vysoké dividendy, odepsal z něj určitá procenta z nemovitosti, které ty peníze patřily, a místo toho si je připsal na falešný účet.“

„Mohlo Libby Glassové dojít, že na tom něco nehraje?“

„To mohlo. Měla na tyhle věci nos. Musela by si ověřit výši dividend podle Moodyho knihy dividend, která udává výši té které dividendy. Jestli zjistila nějakou nesrovnalost, mohla požádat o záznamy nebo dokumentaci – o výpisy z bankovního účtu, stornované šeky a podobně.“

„Aha, Lyle mi minulý týden říkal, že měla spoustu telefonátů, že přijel nějaký advokát, který s ní byl na večeři. Nakonec mě napadlo, že si s ní Charlie mohl na oko začít poměr v naději, že ho bude krýt…“

„Nebo jí třeba nabídl, že se s ní šábne,“ řekl Garry.

„Proboha, a ona by to udělala?“

Garry pokrčil rameny. „Jo, kdo ví? A co.on?“

Zírala jsem na desku jeho pracovního stolu. „Jo, myslím, že jo,“ řekla jsem. „Víte, on každý pořád říkal, že něco měla s nějakým advokátem ze Santa Teresy, a my všichni jsme předpokládali, že to byl Fife, protože oba umřeli stejnou smrtí. Ale jestli mám s tou zpronevěrou pravdu, pak potřebuju důkaz. Ty záznamy máte pořád u sebe doma?“

„Ne, vlastně je mám právě tady. Myslel jsem, že se na ně přes oběd mrknu. Teď pořád jím tvaroh, ale mám pocit, že se to nedá považovat za jídlo, takže jsem si řekl, že se bez něj obejdu. Přinesl jsem je sem včera a pak jsem na to neměl čas. Když jste se o tom tak zmínila, uvědomuji si, že na tom jeho účtu pracovala, než zemřela, protože poldové našli u ní doma její aktovku na dokumenty,“ řekl. Zvědavě se na mě podíval. „Jak jste se to na něho domákla?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ani nevím. Prostě mi to blesklo hlavou a sedlo to. Charlie mi říkal, že Fife byl v Los Angeles někdy v průběhu toho týdne, než zemřel, ale já si nemyslím, zeje to pravda. Řekla bych, že sem spíš Charlie jel sám a muselo to být během jednoho až dvou dní po Laurencově smrti. Libby měla ve flaštičce prášky na uklidnění a asi jí jich pár podstrčil – kdo ví, možná všechny. To se nikdy nedovíme.“

„Ježišmarja. To zabil taky Fifea?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, já vím, kdo zabil Fifea. Podle mého odhadu v tom Charlie viděl způsob, jak se z toho dostat. Možná, že s ním Libby nechtěla spolupracovat nebo mu možná pohrozila, že ho udá. Ale ne že bychom k něčemu z toho měli nějaké důkazy.“

„To se ukáže,“ utěšoval mě. „Jestli to tam je, tak to najdeme. Dnes odpoledne se na ty účty podívám.“

„Dobře,“ řekla jsem. „To bych byla ráda.“

„Dejte pozor.“ i Potřásli jsme si rukama přes stůl.

Když jsem jela zpátky do Santa Teresy, naprosto jsem odmítala myslet na Gwen. Přemýšlet o Charliem Scorsonim bylo dostatečně skličující. Měla bych si ověřit, kde byl, když Sharon zemřela, ale on se klidně mohl odhlásit z hotelu v Denveru a odletět rovnou do Las Vegas. Na službě pro nepřítomné si mohl zjistit mou adresu, pak najít můj motel a sledovat mě do Fremontu. Myslela jsem na Sharon – na ten moment v bufetu kasina, kdy jsem myslela, že zahlédla nějakého známého. Řekla mi, že to byl šéf, který jí oznamoval konec pauzy, ale na sto procent jsem věděla, že lže. Tehdy se tam mohl objevit právě Charlie, a když si mě všiml, stáhl se. Možná si myslela, že se objevil, aby jí zaplatil. Byla jsem si relativně jistá, že na něm vydírala peníze, ale i tohle jsem musela dokázat. Sharon musela vědět, že Fife s Libby Glassovou nikdy nic neměl. To Charlie jezdil do Los Angeles, aby se zabýval účty. Sharon musela během procesu
držet jazyk za zuby, sledovala, jak se celý příběh vyvine, a čekala na svou příležitost, aby nakonec zpeněžila všechny informace, které měla. Taky bylo možné, že Charlie Scorsoni nevěděl, kde je – že jsem ho dovedla rovnou k jejím dveřím. Když jsem si dávala dohromady sled událostí, uvědomovala jsem si, že to místy zní dost fantasticky, ale cítila jsem, že jsem se vydala správným směrem, a teď jsem mohla pátrat po usvědčujících důkazech.

Pokud Charlie skutečně Gwen zabil a odjel, musely se najít důkazy, jak ho usvědčit: vlasy a vlákna na nárazníku jeho auta, které pravděpodobně utrpělo nějakou škodu, jež se bude muset opravit; odloupnutá barva a střípky skla na Gweniných šatech. Možná i někde nějaký svědek. Bylo by bývalo mnohem moudřejší, kdyby na sebe Charlie ne upozorňoval – kdyby se ovládal, držel jazyk za zuby a pěkně v teple vyčkával, jak to dopadne. Asi by bylo nemožné po všech těch letech proti němu nashromáždit potřebné důkazy. V jeho chování byla jistá arogance, dával najevo, že si sám sobě připadá moc inteligentní a moc rafinovaný na to, aby ho chytili. Tak skvělý není nikdo. Hlavně při tempu, jakým poslední dobou pracoval. Musel dělat chyby,

A proč se prostě nevrátit k té původní zpronevěře? Musel se to v očích Laurence Fifea zoufale snažit zamaskovat. Ale i kdyby byl odhalen, i kdyby ho chytili, nevěřila jsem, že by ho Laurence udal. Jakkoli byl Fife slizký v osobním životě, věděla jsem, že v pracovních věcech byl úzkostlivě poctivý. Nicméně Charlie byl jeíio nejlepší přítel a ti dva spolu ušli pěkný kus cesty. Mohl by Charlieho třeba varovat nebo ho praštit přes prsty – možná dokonce zrušit partnerství. Ale nemyslela jsem si, že by byl Charlie šel do vězení nebo že by ho škrtli ze seznamu advokátů. Pravděpodobně by mu to nezničilo život a asi by nepřišel o to, kvůli čemu se tak dřel, aby to získal. Laurence Fife by o něm ztratil dobré mínění a třeba by mu přestal věřit, ale to musel vědět, už když poprvé ukousl z cizího krajíce. Absurdní na celé té věci je, že v dnešní době se zločinec „s bílým límečkem“ může stát slavný
m hrdinou, může se účastnit televizních diskusí a psát bestsellery. Tak jaképak nervy? Společnost promine všechno kromě vraždy. Nad tímhle už šlo těžko mávnout rukou a brát to na lehkou váhu. Zatímco předtím z toho Charlie mohl vyjít s trochu pošramocenou, ale v zásadě slušnou pověstí, teď už byl v pěkném průšvihu a vypadalo to, že jde ještě víc do tuhého.

Ani jsem se nepouštěla do problému jeho vztahu ke mně. Udělal ze mě vola, stejně jako to provedl s Libby Glassovou, ale ona ve své nevinnosti měla pro to pelešení aspoň lepší omluvu než já. Už dlouho mi na nikom tolik nezáleželo, už dlouho jsem takhle neriskovala a už jsem do toho investovala příliš mnoho. Nezbývalo mi, než se citově obrnit a dělat, jako že nic, ale moc mi to nešlo.

Když jsem dorazila do Santa Teresy, šla jsem rovnou k sobě do kanceláře. Vzala jsem si s sebou ten paklík účtů z bytu Sharon Napierové. Poprvé mi začalo připadat, že by mohly být důležité. Prošla jsem šije s abstraktním zájmem, který mi přesto připadal zvrhlý. Byla mrtvá a mně teď připadalo obscénní zaznamenat, že si koupila luxusní prádélko, které nezaplatila, kosmetiku, boty. Účty měla měsíc nezaplacené, s upomínkami z různých drobných živností, včetně jejího vlastního účetního, chiropraktika a prodloužení průkazky z odtučňovacího sa natoria. Visa a Mastercharge na ni začaly dotírat a American Express požadoval svou úvěrovou kartu zpátky zcela polopaticky, ale mě zajímal její telefonní účet. V pásmu, do něhož patří Santa Teresa, byly tři telefonáty v měsíci březnu, počet nikterak hojný, ale výmluvný. Dva z hovorů byly k Charliemu Scorsonimu do práce – oba ve stejný den, deset minut po sobě
. Třetí číslo, které volala, jsemhned nepoznala, ale mělo volací znak Santa Teresy. Podívala jsem se do svých informací o telefonních číslech. Bylo to číslo k Johnu Powersovi domů.

Vytočila jsem Ruth, aniž bych si dovolila chviličku zaváhat. Charlie jí určitě neřekl, že jsem se s ním rozešla. Nedokázala jsem si ho představit, jak se někomu svěřuje se svými osobními problémy. Pokud byl v práci, musela bych honem přemýšlet a nebyla jsem si jistá, co jsem mu chtěla říct. Tu informaci jsem potřebovala od ní. „Scorsoni a Powers,“ zatrylkovala.

„Ahoj, Ruth. Tady Kinsey Millhoneová,“ řekla jsem se srdcem až někde v krku. „Je tam Charlie?“

„Ahoj, Kinsey. Ne, není,“ řekla s náznakem politování vůči mé osobě. „Příští dva dny bude u soudu v Santa Marii.“

Zaplaťpánbůh, pomyslela jsem si a zhluboka jsem se nadechla. „Třeba bys mi místo něho mohla pomoct ty,“ řekla jsem. „Právě jsem se probírala v nějakých účtech pro jednu klientku a vypadá to, že s ním byla ve spojení. Nepamatuješ si náhodou, jestli ho několikrát nevolala tak před šesti až osmi nedělemi osoba jménem Sharon Napierová? Meziměsto.“

„Jo, ta co pro něj dřív dělala. Ano, to si pamatuju. Co bys potřebovala vědět?“

„Tady z toho nemůžu dost dobře poznat, jestli s ním opravdu mluvila nebo ne. Vypadá to, že volala v pátek – dvacátého prvního března. Říká ti to něco?“

„Ale ano. Samozřejmě,“ řekla Ruth schopně. „Volala a chtěla ho k telefonu, ale on byl u pana Powerse doma. Hrozně neodbytně trvala na tom, abych ji k němu přepojila, ale já jsem měla pocit, že bych jí neměla to číslo říct, aniž bych se s ním poradila. Takže jsem jí řekla, ať mi zavolá za chvíli, načež jsem mu zavolala na pláž a on řekl, zeje to v pořádku. Doufám, že si tě nenajala, abys ho obtěžovala nebo něco takového.“

Zasmála jsem se. „Prokristapána, Ruth, copak bych mu to mohla udělat? Viděla jsem to číslo na Johna Powerse a prostě mě napadlo, že třeba místo toho mluvila s ním.“

„To ne. Nebyl o tom víkendu ve městě. Většinou bývá kolem jednadvacátého na pár dní pryč. Mám to přímo před sebou v kalendáři. Pan Scorsoni se mu staral o psy.“

„Tak tím by se to dalo vysvětlit,“ řekla jsem nenucené. „Opravdu jsi mi moc pomohla. Teď už si potřebuju ověřit jedině tu cestu do Tucsonu.“

„Do Tucsonu?“ podivila se. Do hlasu se jí začaly vkrádat pochyby, ten ochranářský tón, který sekretářky někdy nasadí, když jim zničehonic dojde, že z nich někdo tahá něco, co mu nemají říct. „O co tady jde, Kinsey? Třeba bych ti mohla lépe pomoct, kdybych přesně věděla, jak to souvisí s tou tvou klientkou. Pan Scorsoni je v těchhle věcech dost striktní.“

„Ale ne, to je něco jiného. A to si můžu oťuknout sama, takže si s tím nedělej hlavu. Vždycky můžu Charliemu brnknout, až se vrátí, a zeptat se jeho.“

„No, můžu ti dát jeho telefon do motelu v Santa Marii, jestli mu chceš zavolat sama,“ řekla. Snažila se to koulet na obě strany – být mi nápomocná, pokud mé otázky byly legitimní, a pomoct Charliemu, pokud nebyly – ale v každém případě mu to všechno vyklopí. Na starou dámu byla velmi obratná.

Poslušně jsem si zapsala jeho číslo, ačkoli jsem věděla, že mu nikdy nezavolám. Zároveň jsem byla ráda, že ho mám pod palcem. Chtěla jsem jí říct, aby se o mém telefonátu nezmiňovala, ale nevěděla jsem, jak bych to dokázala, aniž bych se prokecla. Nezbývalo mi než doufat, že sejí Charlie v nejbližší době neozve. Kdyby mu řekla, na co jsem se vyptávala, byío by mu bleskově jasné, že mu jsem na stopě, a to by se mu ani kapku nezamlouvalo.

Zavolala jsem Dolanovi na vraždy. Byl mimo, ale nechala jsem mu tam vzkaz, jak jsem zdůraznila „důležitý“, že mi má zavolat, až se vrátí. Zkusila jsem volat Nikki na pláž a zvedla to na třetí zazvonění.

„Nazdar Nikki, to jsem já,“ řekla jsem. „Všechno v pořádku?“

„Jo. Máme se dobře. Pořád jsem se ještě úplně nevzpamatovala z toho šoku nad Gweninou smrtí, jenže nevím, co s tím mám dělat. Nikdy jsem ji ani neznala, ale připadá mi to hrozné.“

„Získala jste nějaké podrobnosti od Dolana? Právě jsem mu zkoušela volat, ale není tam.“

„Nic moc,“ řekla. „Byl hrozně sprostý. Horší než si na něho pamatuju a moc mi toho neřekl. Až na to, že to auto, co ji přejelo, bylo černé.“

„Černé?“ řekla jsem nevěřícně. Představovala jsem si Charlieho bledě modrý mercedes a na sto procent jsem očekávala nějaký detail, který by to potvrdil. „Víte to určitě?“

„To říkal on. Detektivové asi prošli autodílny a opravny, ale zatím nemají žádnou stopu.“

„To je divné,“ řekla jsem.

„Nechcete zajít na drink? Hrozně ráda bych věděla, co se děje.“

„Možná později. Snažím se vyjasnit pár nesrovnalostí. Řeknu vám, co ještě potřebuju. Třeba mi na to můžete odpovědět. Pamatujete se na ten dopis, co jsem vám ukazovala, který napsal Laurence?“

„Jasně ten Libby Glassové,“ skočila mi honem do řeči.

„Jo, ten. Já teď vím skoro na beton, že ten dopis napsal Elizabeth Napierové.“

„Komu?“

„To vám vysvětlím. Mám podezření, že když byl ženatý s Gwen, chodil právě s Elizabeth Napierovou. Matkou Sharon Napierové.“

„Jo, ten skandál,“ řekla. „Jasně, to klidně mohlo být. Nikdy mi toho o tom moc neřekl. Bylo to hrozně trapné. Ten příběh znám, protože mi ho vyklopila Charlotte Mercerová, ale nikdy jsem přesně nevěděla to jméno. Panebože, to muselo být ještě v Denveru, těsně po právech.“

Zaváhala jsem. „Nenapadne vás, kdo by ještě o tom dopise věděl? Kdo k němu mohl mít přístup? Totiž, mohla to být Gwen?“

„Řekla bych, že ano,“ řekla. „Určitě Charlie. Dělal právníka pro firmu, která v tom rozvodu zastupovala manžela Elizabeth Napierové, a podle toho, co jsem slyšela, ten dopis ztopil.“

„Co ho?“

„Ukradl ho. To bude určitě on. To jsem vám nikdy neřekla, jak to dopadlo? Charlie ten dopis šlohnul, prostě zlikvidoval všechny důkazy, a oni si proto museli urovnat spor mimo soudní síň. Ona nedopadla moc dobře, ale aspoň měl Laurence pokoj.“

„Co se stalo s tím dopisem? Mohl si ho nechat sám Charlie?“

„To nevím. Vždycky jsem počítala, že ho zničil, ale mohl si ho schovat. Nikdy ho nepodezírali a myslím, že ani ten advokát toho jejího manžela na to nikdy nepřišel. Znáte to, jak se na úřadech ztrácejí papíry. Asi za to vyrazili nějakou sekretářku.“

„Mohla něco z toho Gwen dosvědčit?“

„Copak jsem kancelář okresního státního zástupce?“ zasmála se. „Odkud mám vědět, co věděla Gwen?“

„No, ať už to bylo cokoli, teď nic neřekne,“ řekla jsem.

„Hm,“ vydechla a věděla jsem, že jí úsměv rychle tuhne na rtech. „To se mi nelíbí. To je strašná představa.“

„Zbytek vám dopovím, až se uvidíme. Jestli se k vám budu moct vypravit, napřed vám zavolám, abych věděla, že jste doma.“

„Budeme tady. Koukám, že děláte pokroky.“

„Kvaltem,“ řekla jsem.

Rozloučily jsme se, ona zmateně a já stručně.

Vyndala jsem svůj psací stroj a svěřila jsem všechno, co jsem věděla, papíru v obsažné a podrobné zprávě. Další kousek zapadl do skládačky. Ten večer, kdy došlo k tomu vloupání do sklípku, to byl Charlie, ne Lyle, kdo ten dopis podstrčil do Libbyiných věcí a doufal, že ho najdu, aby tím podpořil svou smyšlenku o „poměru“ Laurence Fifea s Libby Glassovou. Což zřejmě také vysvětlovalo, proč se klíč od jejího bytu našel na Laurencových klíčích v kanceláři. Pro Charlieho by nebyl žádný problém je tam podstrčit. Psala jsem dál a připadala jsem si vyčerpaná, ale odhodlaná to všechno sepsat. V duchu jsem o tom pořád uvažovala jako o pojistce, o bezpečnostním opatření, ale moc jsem nevěděla, jak se potřebuju jistit. Třeba nijak. Třeba žádnou ochranu nepotřebuju, pomyslela jsem si. Ukázalo se, že jsem se spletla.

***

Dopsala jsem svou zprávu a zamkla jsem ji v šuplíku od pracovního stolu. Vyšla jsem na parkoviště, našla jsem svoje auto a vydala jsem se na sever k Charlieho domu na Missile Avenue. Ob dva vchody od něho stál dům, který se z neznámých důvodů jmenoval Poklid. Zaparkovala jsem před ním a vrátila jsem se k němu pěšky. Charlie bydlel v jednopatrovém domě se žlutě natřenou šindelovou fasádou a tmavou šindelovou střechou, vepředu s arkýřem, po straně s dlouhou a úzkou přístupovou cestou. Byl to přesně dům, který se mohl objevit v šotu před zábavným televizním pořadem pro celou rodinu, něco, co se mohlo vysílat v osm večer, kde je všechno správné a zdravé a vhodné pro děti. Jeho auto nestálo u domu, nikde ani živáčka. Rychle jsem přešla ke garáži, a jak jsem šla, ohlížela jsem se přes rameno. Nešpehovali mě ani žádní všeteční sousedé. Když jsem došla ke garáži, obešla jsem ji ze strany a zastínila jsem si o
kno, abych viděla dovnitř. Bylo tam prázdno: u zadní zdi truhlářský ponk, starý zahradní nábytek, prach. Rozhlédla jsem se, a přitom jsem přemýšlela, čí asi bylo to černé auto a proč mu policajti ještě nejsou na stopě. Kdybych tohle dokázala objasnit, pak bych si měla o čem promluvit s Conem Dolanem. Musela jsem mít něco konkrétního.

Vrátila jsem se po cestě zpátky do svého auta a seděla jsem tam, což je má oblíbená činnost. Stmívalo se. Podívala jsem se na hodinky. Vylekalo mě, že je šest čtyřicet pět. Zoufale jsem toužila po sklenici vína a rozhodla jsem se, že pojedu dál k Nikki. Říkala, že bude doma. Otočila jsem auto, přičemž jsem přejela plnou čáru, a jela jsem po Missile Avenue zpátky k dálnici směrem na sever. Sjela jsem u La Cuesty a vydala jsem se k pláži přes Hortonskou rokli, rozlehlou plochu, které se říká „luxusní obytná zástavba“. Dříve to tam patřilo jedné rodině, ale teď je Hortonská rokle rozdělena na parcely, v ceně milión dolarů za jednu, aby měli zbohatlíci kde bydlet. V Santa Terese se Montebello považuje za „staré peníze“ a Hortonská rokle za „nové“ – ale v zásadě to rozdělení nikdo nebere vážně. Prachy jsou prachy a všichni dobře víme, co to znamená. Cesty přes Hortonskou rokli jsou úzké a klikaté,
s bujným stromovím. Některé domy jsou tady vidět od silnice, kdežto v Montebellu ne, což byl jediný rozdíl, kterého jsem si všimla. Vyjela jsem na Oceánskou dálnici a zahnula jsem doleva. Cesta vedla podél útesů, kde je spousta elegantních nemovitostí zasunutých v cípech pevniny, která leží mezi silnicí a strmými srázy.

Projela jsem kolem domu Johna Powerse a skoro jsem ho nepoznala, protože minule jsem k němu přijela z druhé strany. Když jsem zahlédla střechu, která byla téměř na stejné úrovni se silnicí, bleskla mi hlavou myšlenka, dupla jsem na brzdu a zastavila na kraji cesty. Chvíli jsem seděla a srdce mi vzrušeně bušilo. Vypnula jsem zapalování a zastrčila jsem si do džínů svou automatickou pistoli. Z kastlíku jsem vyndala baterku. Rozsvítila jsem ji. Svítila dobře. Tenhle úsek byl osvětlen jen několika málo pouličními lampami. Ty, které jsem mohla vidět, byly ornamentální, vypadaly ponuře a rozmazaně jako na litografii a vrhaly nanicovaté kotouče světla, které sotva přesvítilo tmu. Vystoupila jsem z auta a zamkla ho.

Žádné chodníky tam nebyly, jen popínavý břečťan podél cesty. Domy byly daleko od sebe, oddělené zalesněnými pozemky, kde teď cvrkali cvrčci a jiný noční zpěvavý hmyz. Vrátila jsem se zpátky po cestě k Powersovu domu. Kolem něj nebyly vůbec žádné domy. Široko daleko žádné auto. Zastavila jsem se. Nikde v domě se nesvítilo. Šla jsem po příjezdové cestě a svítila jsem si baterkou. Napadlo mě, jestli je Powers pořád ještě pryč, a pokud ano, kde jsou ti psi. Pokud měl Charlie být dva dny v Santa Marii, nenechal by je bez dozoru.

Noc byla tichá, oceán burácel opakovaným hřměním jako blížící se bouřka. Na zamlženém nočním nebi byl jen nepatrný srpeček měsíce. Taky bylo lezavo, ve vzduchu bylo cítit vlhko a bujná vegetace. Baterka ohraničovala úzkou stezičku na cestě. Nečekaně svým kotoučem ozářila bílou branku přístřešku pro auta. Za ní předkem ke mně stálo auto Johna Powerse a dokonce i z místa, kde jsem stála, bylo vidět, že je černé. Nepřekvapilo mě to. Bílý plaňkový plůtek, který tvořil branku, byl zamčený na visací zámek, ale já jsem se kolem něj protáhla na levou stranu přístřešku směrem k přední straně domu. Posvítila jsem si na auto. Byl to lincoln. Nedokázala jsem říct, z jakého roku, ale nebyl starý. Zkontrolovala jsem blatník na levé straně. Byl v pořádku. Cítila jsem, jak mi hrůzou začalo tupě bušit srdce. Z pravé strany byl blatník odřený, přední světlo vysypané, kovový obrubník zkřivený a vytržený
, nárazník lehce promáčknutý. Snažila jsem se nemyslet na Gwenino tělo v okamžiku srážky. Dokázala jsem si představit, jak muselo vypadat.

Zaslechla jsem prudké zaskřípění brzd na horní cestě a vysoký hvízdavý zvuk rychle couvajícího auta. Když zajelo k domu, nečekaně se rozzářilo jasné světlo. Automaticky jsem se schoulila a zhasla jsem baterku. Jestli to je Charlie, je po mně. Zahlédla jsem něco modrého. Do prdele. Volal Ruth. Vrátil se. Věděl to. Přední světla mercedesu mířila přímo do přístřešku. Před naprostým odhalením mě chránilo jedině Powersovo auto. Zaslechla jsem, jak bouchly dveře od auta a dala jsem se na útěk.

Běžela jsem přes zahradu, přes drsnou pokosenou trávu. Za mnou se dlouhými skoky hnali psi a téměř neslyšně přitom našlapovali. Rozběhla jsem se po úzkých dřevěných schodech k pláži. Po ostrém svitu automobilových světel jsem skoro nic neviděla. Překročila jsem schod, poslepu jsem zavrávorala a napůl jsem sklouzla na další. Jen pár metrů nade mnou vrčeli psi, kteří se už s funěním pustili dolů a drápy jim skřípaly o schody. Otočila jsem se za sebe nahoru. Ten černý mi stál rovnou nad hlavou. Aniž bych o tom vůbec přemýšlela, natáhla jsem se po jeho dlouhé, kostnaté přední noze, popadla jsem ji a prudce jsem s ní škubla. Pes překvapeně vyštěkl. Pošťouchla jsem ho dopředu, až jsem ho skoro shodila dolů ze strmého skalnatého pobřeží. Ten druhý čokl, pětadevadesátilibrový posera, opatrně sestupoval se schodů a přitom úzkostně vyl. Skoro jsem ztratila rovnováhu, ale vyrovnala jsem to a přede mnou se dolů
do tmy řítila sesutá půda. Slyšela jsem, jak se ten černý pes sápe na stěnu útesu, ale asi se neměl čeho zachytit, protože pořád nervózně pobíhal sem tam. Posledních pár stop jsem sklouzla dolů, a když jsem dopadla do měkkého písku, skoro jsem se svalila na bok. Pistole mi vyskočila z ruky a já jsem se zoufale hrabala po čtyřech, dokud jsem v prstech opět nesevřela její pažbu. Baterka byla dávno pryč. Ani jsem se nepamatovala, kdy jsem ji upustila. Ten černý čokl už se ke mně zase hnal. Počkala jsem, až byl skoro na mně, načež jsem zvedla nohu, zákeřně jsem ho kopla a přitiskla jsem mu pistoli k hlavě. Vyštěkl. Prostě nebyl nikdy vycvičený útočit. Měla jsem výhodu, protože já jsem věděla, zeje pro mě nebezpečný, zatímco on si teprve začínal uvědomovat, jak jsem proradná. Se štěkotem zacouval. Rychle jsem se rozhodla. Na sever podél pláže se strmé útesy táhly celé míle a přerušovala je pouze Harleyova
pláž, která byla příliš odříznutá na to, aby mi mohla poskytnout útočiště. Na severu mi blokoval cestu pes. Pláž po mé pravé straně ubíhala někam za město, což nemohlo být dál než pár mílí. Začala jsem ustupovat dozadu, pryč od toho psa. Stál tam se skloněnou hlavou a zuřivě štěkal. Vlny mi už šplouchaly přes boty, takže jsem začala zvedat nohy a s námahou jsem se vlekla vlnobitím. S pistolí vztyčenou vzhůru jsem se otočila. Už jsem se začínala brodit. Pes pobíhal sem tam a občas zaštěkal. Další velký příval vln se mi roztříštil o kolena a po pás mě zmáčel, až jsem se z chladu zajíkla překvapením. Když jsem se otočila dozadu, hrklo ve mně strachy, protože jsem na vrcholku útesu zahlédla Charlieho. Před domem teď bylo rozsvíceno, jeho velké tělo bylo vymodelované stínem světel, obličej bez výrazu. Zíral dolů rovnou na mě. Vrhla jsem se dopředu, skoro jsem sebou mrštila do hluboké vody, která
mi sahala po pás, a trmácela jsem se ke skalám na nejjižnějším cípu pláže. Dosáhla jsem na kamení, kluzké a ostré, žulovou hmotu, která se odtrhla od útesu a skutálela se do moře. Jak jsem se tak přes ně hrabala, bránily mi v pohybu promáčené džíny, které se mi lepily na nohy, boty ztěžklé nasáklou vodou, bránila mi pistole, které jsem se neodvažovala vzdát. Pod nohama jsem střídavě cítila řídké bahýnko a ježaté korýše. Jednou jsem uklouzla a něco se mi přes džíny zabodlo přímo do kolena. Ale štvala jsem se dál, až jsem se zase dostala na ztvrdlý písek, kde se pláž mírně rozšiřovala.

U zatáčky už Powersův dům nebylo vidět. Ani žádného z těch čoklů. Věděla jsem, že tak daleko mi nemohou zůstat na stopě, i kdyby se o to pokusili, ale nebyla jsem si jistá, co Charlie. Nevěděla jsem, jestli sešel po dřevěných schodech a sledoval mě podél pláže nebo jestli prostě vyčkával. S hrůzou jsem se ohlédla, ale kopec vyčníval tak, že rovno měrně zastiňoval světlo. Stačilo, aby se Charlie vrátil zpátky do svého auta. Kdyby se vydal souběžně se mnou, mohl mi na konci snadno odříznout cestu. Nakonec bychom se oba dva dostali na Ludlowskou pláž, ale já bych nemohla zpátky. Harleyova pláž byla horší, příliš vzdálená od pouličních lamp a pomoci ze strany místních. Začala jsem soustředěně běžet, aniž bych tušila, jak daleko se ještě musím dostat. Mokré šaty se na mě přilíply, lepkavé a studené, ale já jsem si dělala starosti hlavně o svou pistoli. Už mně jednou upadla, když jsem přelézala pře
s kameny, málem do vody. Nezdálo se mi, že by se namočila, ale jistě jsem to nevěděla. Teď už jsem viděla o něco lépe, ale pláž byla zaneřáděná kamením a mořskou trávou. Modlila jsem se, abych si nepodvrkla kotník. Kdybych nemohla běžet, pak si mě Charlie mohl najít i při svém tempu, a nemohla bych mu uniknout. Ohlédla jsem se: vidět ho nebylo a zvuky maskoval příboj rozbíjející se o skály. Nemyslela jsem si, že tam je. Jakmile se jednou dostanu na Ludlowskou pláž, musí tam být nějací jiní lidé, projíždějící motoristé. Dokud jsem běžela, držela jsem svůj strach na uzdě a adrenalin přehlušoval jakýkoli vjem kromě potřeby uniknout. Vítr se uklidnil, ale bylo chladno a já jsem byla promáčená až do poslední nitky.

Pláž se zase zužovala, až jsem zjistila, že běžím v mělké vodě a čvachtám se ve zpěněných vlnách. Snažila jsem se zorientovat, ale takhle daleko jsem nikdy nebyla. Nalevo od sebe jsem zahlédla dřevěné schodiště, které se klikatilo vzhůru po útesu. Na pozadí tmavých houštin vegetace přirostlé ke skále vypadalo jeho větrem ošlehané zábradlí bíle. Přejela jsem po té lince vzhůru očima. Odhadla jsem, že je to Přímořský park, který se táhl podél útesu. Parkoviště. Za silnicí domy. Chytla jsem se zábradlí a pustila jsem se nahoru. Jak jsem stoupala, bolela mě kolena a ztěžka jsem dýchala. Když jsem vyšla až nahoru, vykoukla jsem přes zábradlí a znovu se mi zatajil dech.

Stál tam zaparkovaný Charlieho SL a světly přejížděl plot. Ucukla jsem dozadu a s mňoukavým zvukem v hrdle, který jsem nebyla s to ovládnout, jsem se pustila zpátky dolů po schodech. Trhaně jsem dýchala a na prsou mi jen hořelo. Když jsem zase dopadla na písek, běžela jsem zrychleným tempem dál. Písek teďbyl rozvláčný, příliš měkký, takže jsem se dala doprava, kde jsem hledala vlhký písek, který byl tvrdý. Aspoň mi teď začínalo být tepleji, jak se mokré šaty třely a z pramenů vlasů, zašmodrchaných solí, mi skapávala voda. Levé koleno mě pálilo a cítila jsem, jak mi skrz nohavici prosakuje cosi teplého. Tentokrát pláž nezatarasilo kamení, ale hrůzně strmý útes, který jako kousek ukrojeného koláče klínovitě vybíhal do černého moře. Brodila jsem se vlnami, a když jsem obcházela ohyb, cloumal mnou spodní proud. Přímo přede mnou byla vidět Ludlowská pláž. Úlevou jsem se skoro rozplakala. S bolestí jsem s
e znovu rozběhla a snažila jsem se udržovat tempo, které jsem dokázala snést. Už jsem rozeznávala světla, tmavé skvrny palmoví proti šedému nebi. Zpomalila jsem do poklusu a snažila jsem se zatajit dech. Když jsem se konečně zastavila, předklonila jsem se. V ústech jsem měla vyprahlo, po obličeji se mi řinul pot či slaná voda. Tváře jsem měla v jednom ohni a oči mě pálily. Hřbetem ruky jsem si otřela ústa a šla jsem dál, tentokrát krokem. Už se do mě zase vkrádal strach, až mi srdce začalo bušit do žeber.

Tento úsek pláže byl mírný a čistý, vypadal světle šedě a nalevo se rozšiřoval až do míst, kde vysoký útes nakonec ustoupil v mírný kopec, který se svažoval až k písčité rovině. Za ní jsem viděla rozlehlé parkoviště a za ním ulici, dobře osvětlenou, pustou a lákavou. Park u pláže se zavíral v osm, z čehož jsem usuzovala, že parkoviště bude zřejmě zahrazené a zamčené. Přesto mnou pohled na Charlieho modrý mercedes otřásl – na to jediné vozidlo na celém tom pustém asfaltovém prostranství. Světla měl rozsvícená, zamířená dopředu k palmám. Nemohla jsem nijak přeběhnout přes písek na ulici, aniž by mě zpozoroval. Tma, která se předtím zdánlivě rozestoupila, mi teď připadala jako závoj. Nemohla jsem zřetelně vidět. V tom kouřovém přívalu tmy jsem nedokázala nic rozeznat. Pouliční lampy z této vzdálenosti působily nemístně, výstředně a krutě, protože nic neosvětlovaly a jen označovaly cest
u do bezpečí, kam jsem já nemohla doběhnout. A kde byl on? Seděl v autě, šmejdil očima po parku a čekal, až se na něj vrhnu? Nebo byl venku mezi palmami mnohem blíž k pláži?

Vydala jsem se znovu napravo a brodila jsem se oceánem. Z ledové vody mi tuhla v žilách krev, ale vlekla jsem se dál a vlny mi šplouchaly do kolen. Tady ve vodě mě půjde hůř zpozorovat, a pokud jsem neviděla já jeho, aspoň nemohl vidět on mě. Když jsem byla dost daleko od břehu, přikrčila jsem se a napůl jsem šla, napůl plula zvířenými hlubinami za zpěněným příbojem. Za každou cenu jsem držela pistoli nad vodou. Tím jsem byla posedlá, navzdory bolavé ruce a zdřevěnělým prstům. Vlasy mi splývaly před očima jako mokrá gáza. Sledovala jsem pláž, skoro nic jsem neviděla a pátrala jsem po Charliem. Světla auta pořád rozsvícená. Nic. Nikde nikdo. Dostala jsem se skoro dvě stě yardů doleva až k nejzazššímu konci parkoviště, skoro na úroveň prodejního stánku: maličké oázy z palem a piknikových stolků, po pelnic a veřejných telefonů. Postavila jsem nohy na dno, abych se napřímila, ale pořád jsem se držela napravo
. Mohl být kdekoli, stát v jakémkoli stínu. Brodila jsem se k mělčině. Vlny mi napřed narážely na kolena, potom mi přebíhaly přes boty. Konečně jsem znovu šla po mokrém písku. Rychle jsem se blížila k parkovišti a napínala jsem ve tmě zraky, abych ho zahlédla. Na všech místech najednou mě hledat nemohl. Přikrčila jsem se a sjela jsem pohledem doleva. Teď, když jsem byla donucena k nehybnosti, mě zachvátil strach tam, kde mě předtím opustil. Plíce jsem měla jako kus ledu, puls mi bušil až v krku. Vyklouzla jsem z mokrých džínů a bot – lehce, neslyšně.

Prodejní stánek jsem měla rovnou před nosem: připosraženou stavbu z tvárnic, s okny zabedněnými na noc. Popošla jsem doprava práškovitým pískem, do něhož jsem se zabořila až po kotníky, takže jsem se na souši musela namáhat víc než ve vodě. Vyskočila jsem. Byl tam – jen kousíček vlevo ode mě. Znovu jsem se přikrčila a říkala jsem si, nakolik je mě asi vidět. Natáhla jsem se na břicho a na loktech jsem se posunovala dopředu. Doplazila jsem se do temného stínu palem, které dokonce i v tuto hodinu vrhaly proti šedé noci jasné stíny. Nakoukla jsem doleva a znovu jsem ho tam zahlédla. Měl na sobě bílou košili a tmavší kalhoty. Zmizel do stínu a prošel do palmového hájku, kde byly rozestavěné piknikové stolky. Oceán za mnou byl ztlumený, syčící“ kulisa pro naši hru na kočku a myš. Napravo ode mě stála protáhlá plechová popelnice, po prsa vysoká, se sklápěcím kovovým víkem. Vtom jsem zaslechla, že Charlieho a
uto nastartovalo, a překvapeně jsem se ohlédla dozadu. Třeba odjíždí. Třeba si řekl, že mě propásl, a teďjede pryč, aby mně zkřížil cestu o kus dál na pláži. Když zacouval, aby se otočil, vrhla jsem se k popelnici, jediným trhnutím jsem nadzvedla víko a přes plechový okraj jsem se přehoupla do drti z papírových kelímků, vyhozených igelitek a smetí. Zadkem jsem si tam prorazila místo, bosýma nohama jsem se zabořila do odpadků a přitom jsem odporem krčila nos. Pravou nohou jsem se dotýkala čehosi studeného a rozplizlého a odpadky pode mnou byly zteplalé jako hromada kompostu, v níž to bakteriemi jen doutná. Trochu jsem se pošoupla nahoru a přes rameno jsem vykoukla škvírou zpod kovového víka, které trochu nadzdvihovala hora napresovaných odpadků. Přibližovalo se ke mně Charlieho auto a jeho přední světla se zařezávala přímo do mého úkrytu. Přikrčila jsem se a srdce mi bušilo, až mi oči lezly z důlků.

Vystoupil z auta, ale světla nechal rozsvícená. Z místa, kde jsem se choulila, jsem pořád ještě viděla proužek světla. Zabouchl dvířka od auta. Slyšela jsem, jak jeho kroky skřípají po betonu.

„Kinsey, já vím, že tady někde jsi,“ řekl.

Snažila jsem se nehýbat. Snažila jsem se nedýchat.

Ticho.

„Kinsey, mě se nemusíš bát. Copak to proboha nevíš?“ Měl naléhavý, laskavý, přesvědčivý a uražený tón.

To jsem si to všechno jen vymýšlela? Zněl stejně jako vždycky. Ticho. Zaslechla jsem, jak se jeho kroky vzdalují. Pomalu jsem se vyhoupla nahoru a vykoukla jsem škvírou ven. Stál deset stop ode mě, hleděl k oceánu, nehybný, s odvrácenou tváří. Sotva se vydal zpátky, hned jsem se stáhla. Slyšela jsem blížící se kroky. Schoulila jsem se a třesoucíma rukama jsem vysunula nahoru pistoli. Třeba jsem blázen. Třeba ze sebe dělám vola. Hru na schovávanou jsem nenáviděla. Jako dítě jsem ji nikdy neuměla. Kdykoli se ke mně někdo přiblížil, vždycky jsem hned vyskočila ven, protože se mi z toho napětí chtělo čůrat. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Ježišmarja, ne teď, napadlo mě horečnatě. Strach byl jako pronikavá bolest. Při každém zabušení mě srdce bolelo tak, že mi krev hučela v uších. On to určitě zaslechl. On určitě věděl, kde jsem.

Nadzvedl víko. Paprsky světel se odrážely od jeho zlatavých tváří. Podíval se na mě. V pravé ruce měl řeznický nůž s desetipalcovou čepelí.

Odpráskla jsem ho.

Policie v Santa Terese provedla krátké šetření, ale nakonec nevznesla žádné obvinění. Složka o Laurenci Fifeovi obsahuje zprávu, kterou jsem zaslala šéfovi Úřadu pro informace a vyšetřovací služby ohledně výstřelu ze své střelné zbraně, přičemžjsem jednala „v souladu se svým povoláním“. Je tam i kopie šeku, který jsem Nikki poslala zpátky za nepoužitou část z oněch 5 dolarů, které uložila na mé konto. Celkem jsem za služby, prokázané během těch šestnácti dnů, dostala zaplaceno 2 dolarů 25 centů. Řekla bych, že to bylo dostatečně spravedlivé. Ta střelba mě přesto stále straší v hlavě. Dostala jsem se na jednu loď s vojáky a maniaky. Nikdy jsem nikoho nechtěla zabít. Ale tohle by taky možná řekla Gwen i Charlie. Dostanu se z toho, to je jasné. Za týden nebo za čtrnáct dní se už zase budu moct pustit do práce, ale už nikdy nebudu stejná jako dřív. Člověk má pořád snahu zařídit si jednoduchý ivot, ale nikdy to nejde, až nakonec to jediné, co mu zbude, je on sám.

S úctou

Kinsey Millhoneová

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s